Vydání českého př
ekladu opěvovaného i proklínaného románu oslavil návštěvou Prahy autor ruského originálu.
Takový rozruch, hemžení a nával nenápadný zasedací sál Národní knihovny v prastarých zdech pražského Klementina dlouho nezažil. Tělo na tělo, hlava na hlavě, vydýchaný vzduch a netrpělivé očekávání. Na chodbě se za pootevřenými dveřmi tlačí další hrozen lidí s nastraženýma ušima. Nic nevidí, a tak alespoň naslouchají. Všichni jsou zvědavi na ruského konceptualistu, spisovatele a dramatika Vladimíra Sorokina, který zavítal do Prahy u příležitosti vydání českého překladu jeho románu Den opričníka. A Sorokin nezklamal. Po přečtení ukázky z knihy v ruštině (český překlad úryvku s obdivuhodným nábojem přednesl herec Bořivoj Navrátil) více než hodinu trpělivě odpovídal na často poťouchlé otázky z publika.
Knihy na hranici
„Kdybych měl volit mezi východem a západem, kde budu žít, rozhodl bych se pro domek za Moskvou, kde ostatně bydlím, to je pro mě ideální kompromis," čelil palbě otázek, které od literární tvorby na jeho vkus snad až příliš rychle přešly k politické a společenské situace v současném Rusku.
„Problém je, že mnozí vysocí církevní hodnostáři vycházejí politikům vstříc a nechají se zneužívat. Ateismus naštěstí prozatím v Rusku není trestným činem," odtušil sarkasticky na dotazy po projevech sílícího vlivu ruské pravoslavné církve a jejího propojení s mocí. Přítomné tazatele, kteří se snažili vidět v jeho knize pouze prvoplánovou kritiku Ruska v porovnání se západním světem, ovšem Sorokin zklamal, když prohlásil, že Den opričníka napsal zkrátka proto, že musel, a nepřemýšlel přitom, jestli předvídá truchlivou budoucnost Ruska nebo někoho provokuje. „Když píšu, tvořím, tak o ničem takovém nepřemýšlím. Na to je čas až když je text na světě," dodal. Vzápětí ovšem připustil, že byl sám překvapen, jak se pár konkrétních vizí z jeho fikce do písmenka splnilo. „Až mě z toho zamrazilo v zádech."
Sorokinův román, jehož vydání se stalo literární událostí roku 2006, byl v Rusku přijat kontroverzně. Na jedné straně se stal nadšeně přijímaným bestsellerem a byl přeložen do dvanácti jazyků, na straně druhé byl mnohými kritiky pohaněn a dokonce se dostal i na seznam knih, které veřejně pálily na hranicích zfanatizované skupinky pravoslavných militantů a kozáků. Proč právě tyto potrefené husy zakejhaly, je nasnadě: právě pod praporem pravoslaví páchají v románě opričníci svá nehorázná zvěrstva.
Pohádka, horor, vertěp
Den opričníka je oproti předešlým Sorokinovým románům publikovanými česky (Fronta, Třicátá Marinina láska) čtenářsky přístupnější, divoké experimenty stylové a jazykové nejsou již osou, kolem níž se spisovatelem vytvořený vesmír otáčí, ale jen prostředky k celkovému účinu. V této souvislosti je třeba vyzdvihnout překlad Libora Dvořáka, který nejenže citlivě a vkusně přenáší do češtiny obraznost a hudebnost originálu i zrádné pasáže extrémně kruté a oplzlé, ale ctí navíc i jemné odstíny humorného nadhledu a někdy pohádkovou, jindy hororovou atmosféru. Formálně Sorokin čerpá i z tradičního ukrajinského jarmarečního loutkového divadla „vertěp", jehož postupy se před ním zhusta inspirovali kupříkladu Nikolaj Vasilijevič Gogol či Daniil Charms. Právě na tvorbu Gogolovu je ostatně v textu několik přímých i nepřímých narážek, z nichž nejtrefnější odkazuje na temně groteskního ducha jeho Mrtvých duší.
České kritiky vesměs vidí Den opričníka jako varovné memento, kam až by to s Ruskem mohlo dojít, chápou jej jako nelítostnou kritiku poměrů politických i společenských, občanský protest proti Putinovu režimu či uměleckou provokaci. To vše je sice nesporná, leč pouze částečná pravda. Sorokinova apokalyptická vize zhmotnělá v krásnou literaturu je totiž uměleckým počinem platným univerzálně, i za hranicemi Ruska. Popis světa jako fantaskní maškarády navazuje na tradici Gogola či Danteho a je v tomto směru (tragi)komedií obecně lidskou.
Opričníci mezi námi
Hlavními hrdiny románu jsou členové carovy osobní ochranky - opričníci, vykreslení jako jacísi přízrační VIP gardisté ve službách boha a krále, kteří mohou beztrestně masakrovat všechny, kdo upadnou v nemilost, za což požívají nebývalých privilegií. Jejich život je vyplněn neustálým opakováním rituálů a modliteb, plněním příkazů a účastí na organizovaných orgiích. Opričníci postrádají lidský cit a individualitu, takže připomínají dřevěné loutky z vertěpu. Teprve kdesi nad nimi se vznáší černý přízrak ideologie opričnické vlády, které není možno ani radno se protivit. Zhoubná ideologie nutnosti podřídit se ve všem gosudarovi a opričnině prosakuje celou společností, šíří se a bují v myslích velkých i malých byrokratů a celého, na nich závislého otupělého lidského stáda. Jejím zdrojem je strach a beznaděj, jejími plody bezpáteřnost, podlézavost, sobectví a závist.
Ačkoli rudé mercedesy s čerstvou psí hlavou na chladiči a koštětem na zádi (znaky tradiční ruské opričniny), vražedné trestné výpravy ani homosexuální orgie klerofašistických carových ochrankářů v přepychové ruské lázni si v českém kontextu sotva (za střízliva) dokážeme představit, opričnická ideologie ovšem nastavuje zrcadlo také našim mocným a jejich věrným a oddaným poddaným. Chceme-li plně využít možnosti, kterou nám zdařilý český překlad tohoto mimořádného literárního díla dává, neměli bychom na něj hledět pouze úzce v ruském kontextu s povzdechem „kam to ti Rusové dotáhli", ale uvědomit si přesahy a konotace universální, které umožní i nám dosáhnout katarze ve smyslu proslulé repliky ze hry Revizor: „Čemu se smějete? Sami sobě!"
Vladimír Sorokin: Den opričníka. Z ruštiny přeložil Libor Dvořák. Pistorius & Olšanská 2009, 1. vydání, 176 str., doporučená cena 239 Kč.