Tón románu Nicka Cavea sahá od temné komiky až k snové tragice. Čtenář se ovšem bude patrně několikrát vážně zamýšlet nad psychickým rozpoložením autora.
„Jenom mi přišlo, že svět je místo, kde není lehký být dobrej člověk," říká Zajda Munro na předposlední stránce druhého románu australského zpěváka, hudebníka a spisovatele Nicka Cavea. Jsou to jeho poslední slova. Po nich „zavře oči, vydechne a znehybní", skoná. Čímž neprozrazujeme nic podstatného z děje. Smrt Zajdy Munroa je totiž naprogramována už v samotném názvu románu.
Když v roce 1989 vydal Cave svůj první román - Uzřela oslice anděla (český překlad Tomáše Hrácha vyšel roku 1995), prokázal tím, že umí vyprávět sugestivní příběhy nejen v několika slokách svých písničkových balad, ale i na podstatně větší ploše. Kniha, která byla přirovnávána (možná ne úplně přesně) ke Sto rokům samoty Garcií Marqueze či k Malovanému ptáku Jerzyho Kosinského, publikum překvapila, zaskočila i šokovala. Nejinak tomu je i s druhým románem, který vychází dvacet let po debutu - i když mezi oběma je značný rozdíl. Opuletní jazyk a styl prvotiny byl nahrazen sice obrazně barvitým, více méně však realistickým a velmi přístupným vyprávěním, připomínajícím svým spádem filmový scénář. Možná tu sehrála roli Caveova kinematografická zkušenost - zejména práce na scénáři úspěšného krvavého morytátu zasazeného do Austrálie 19. století Proposition (2005), možná ale autor jen zestárnul a přibrzdil. A že četbu Williama Faulknera a Flannery O'Connorové nahradil četbou Johna Updikea či Saula Bellowa. Což ovšem neznamená, že by „Zajda" zůstával ve stínu „Oslice". Prostě je to jen kniha jiného stylu, jiného jazyka. Autor možná dozrál, možná ho prostě jen nudilo vyprávět stejně jako předtím.
Cave se nechal slyšet, že při psaní Smrti Zajdy Munroa ho výrazně ovlivňovaly dva texty: Evangelium svatého Matouše a manifestem S.C.U.M. (rozuměj Společnosti pro kastraci mužů), který sepsala Valerie Solanasová, militantní feministka a neúspěšná atentátnice na Andyho Warhola. Píše-li Salanasová, že muži jsou „citoví mrzáci", mohlo by se zdát, že její tvrzení přesně pasuje na Caveova Zajdu Munroa. Ovšem nad každou řádkou románu se vznášejí otazníky, které jakoukoli jednoznačnost rozmlžují, znejisťují.
Chlívák, Cesťák, Mrtvý muž - názvy jednotlivých částí nejlépe vystihují hrdinu-antihrdinu románu. Zajda Munro je obchodní cestující v kosmetice, přesnější by bylo asi označení podomní prodejce. Svým Fiatem Punto křižuje blízké i vzdálenější okolí svého domova, anglického přímořského letoviska Brightonu (což je Caveova nejnovější adresa), nudu utápí v sexuálních pletkách, alkoholu, drogách. Lascivně pokukuje po každé ženě na ulici, aniž by byl schopen třeba jen trochu porozumět ženské duši, což je nejlépe patrné na vztahu k vlastní ženě, zmítané depresemi. Jeho vztahy jsou chvilkové, lhostejný mezi lhostejnými. Jediný, pro koho zůstává neochvějnou autoritou, je Zajda junior, jeho devítiletý syn, kterému láskyplně říká Zajďulko.
Zajda je už odedávna odsouzen k smrti, vlastně je to od počátku knihy, od našeho prvního setkání, mrtvý muž, zombie - i když není první, kdo na stránkách knihy umírá. Je ubit vlastní neschopností vyrovnat se s ubíjejícím životem, závislostí na náhražkách emocí a citů, hysterickými pokusy uniknout - ale z čeho vlastně?, je obětí sebe sama. Jeho způsob života (či spíše přežívání) nás může odpuzovat, ale také přitahovat, můžeme se děsit a pohoršovat, stejně tak jako bavit. V tom je největší síla románu. Absurdita se tu mísí s černým humorem, fantasmagorie s realismem, agresivní brutalita s nemohoucností. Nad vším se vznáší pach alkoholu, spermatu, kokainu, krve. Cave nám ale (naštěstí) nenabízí mravní rozuzlení.
Nick Cave: Smrt Zajdy Munroa. Z angličtiny přeložila Michala Marková. Argo 2009, edice AAA sv. 100, 1. vydání, 240 str., doporučená cena 298 Kč.