Příběh jednoho z těch, které denně potkáváme na ulici. Reportérka Literárních novin se zajímala o to, o čem přemýšlí a jaké má zkušenosti s ostatními lidmi její nový soused - bezdomovec.
Těžko se nám v mrazivých dnech vybaví silnější sociální případy, než jakými jsou bezdomovci. To i takoví zatvrzelci jako jsem já, dají něco ze svého tepla, přejí si, aby ten „jejich" bezdomovec nezmrzl, protože by se mučili výčitkami, že neudělali víc. Přitom by možná stačilo nechat je rozdělat si oheň, promlouvat s nimi a jednat nadále jako s lidmi, kteří sice nevoní Chanelem a na rozdíl od nás ztratili z mnohých motivů a okovů, kterými se my nadále dobrovolně spoutáváme ve svých soukromých vězeních.
Měli bychom vnímat lidi, kteří vědí, co je svoboda, hlad, chlad, vůně domova, prostě všechno, o co se vědomě či nehodou připravili. Přitom jim chybí, stejně jako mnohým z nás jediné - láska. To je rozhodující síla, kterou máme všichni po ruce. Jen ji dokázat přijímat a rozdávat.
Co o těchto lidech, kteří se nacházejí zcela bez prostředků, vlastně víme? Kdo se o ně zajímá, kam jejich, pro nás většinou bezcílný život vůbec spěje?
Můj nový soused
Z oken třetího patra svého bytu snadno a pohodlně dohlédnu na plácek mezi autoopravnou a luxusním domem v anglickém stylu, kde bydlí ti movitější z nás. Na otevřeném prostoru bývalé výkupny teď bydlí náš nový soused. Jmenuje Jiří Trantina, ročník 1954.
Nebyl nikdy ženatý, je bezdětný, prý ho žádná nechce. Několik přítelkyň jeho životem ale přece jen prošlo. Už patnáct let bydlí venku s pauzami, které i předtím trávil většinou ve věznici. Už nějaký čas pozoruji jeho denní rituály - neustále přerovnává svůj šatník - což je několik tenkých bund, svetrů a dek. Kamarád mu prý dal spacák, ve kterém i v těchto mrazivých lednových dnech spí.
Pod sebe nahrne několik slamníků, do sebe potřebné množství alkoholu, aby nemyslil na všudypřítomný chlad, který ho už místy stihl obarvit do fialova. Jeho život přitom kdysi plynul docela obyčejně. Jako nevyučený chodil do práce a bydlil v pronajatém bytě. Prostředků k obživě ale nikdy nebylo tolik, kolik potřeboval. A když se dostal do stádia, kdy mu prostředky vyloženě chyběly na nákup jídla a pití, rozhodl se natisknout si nějaké peníze doma. „Byly to pětistovky a já si skutečně asi dva roky užíval života. Zapomněl jsem ale na vodoznak, a tak jsem za to vyfás čtyři roky. Ve vězení jsem strávil nějakých šestnáct let za různé krádeže jídla, pití... Ukradl jsem taky plato jogurtů, za ty jsem dostal rok. Kradl jsem ale i čokolády a bonbóny, jsem prostě mlsnej, no," říká.
Bez práce nebyl vždy. „Přesto všechno mám dvacet let odpracovaných. Byl jsem u vojenských a montovaných staveb, také v pekárně, v potravinách a tak různě. Dokonce jsem dělal i tady v podolské porodnici, asi tři měsíce jsem tam umýval nádobí," popisuje své pracovní zkušenosti. A při té příležitosti našel mísu s orlicí ještě z dob wehrmachtu, kdy tyhle prostory sloužily jako lazaret pro SS důstojníky. „Tamní dobrosrdečný vedoucí šéfkuchař mi občas ještě i dnes nabídne horkou polévku, či jiné teplé jídlo," povzdechne si.
Možností není moc
Z kriminálu se dostal s jednou tisícovkou v kapse, kterou dostal od paní kurátorky, a tím veškerá podpora skončila. Pracovní příležitosti prostě nejsou. „Do práce mě nikdo nechce. Otevřeně mi říkají, že jsem starej a abych prej skočil z mostu. Musel jsem na ulici. Přitom mám matku, které je 81 let. Bydlí na Moravě ve Slavkově u Brna, kde dělávala poštovní doručovatelku. Mám tam taky bráchu, diplomovanýho inženýra. Ani on mě nechce, protože je netrestanej, víte..." Jiří se mi snaží sdělit i to, jak takové odmítnutí bolí. „Matka mě taky vidět nechce. Táta mi zemřel v 75 letech na rakovinu plic, byl to kopáč," vysvětluje.
Situace, ve které se ocitl, mu nevyhovuje. O svých možnostech přemýšlí i nahlas. Není jich moc. „Když se ale podívám na tu vejšku, co se odkryje při pohledu třeba z Nuseláku, prý nějakých 42, 5 m, tak si to pokaždý rozmyslím. Protože já si život nedal, tak ani nemá cenu si ho brát, to si myslím. Co dál? Asi se udám nebo něco udělám. Jestli bude taková krutá zima, tak nevím kam půjdu. Možností moc nemám, třeba do Naděje, k Armádě spásy, nebo na loď Hermes, kde se prý krade a můžu chytit i nějakej svrab? Mohl bych tam jít, dát dvacet korun denně... necítím se tam ale dobře a mám problémy s pitím, dávají tam dejchnout," říká
Co bude, bude, nikdo ho nemá rád
„Na zítřek nemyslím, co bude, bude... a tady spím," ukazuje mi matraci na zemi, další leží přes ni, na vrchu leží nějaké deky a spacák. „Spím tu ve sněhu, v dešti v blátě... nejradši se dobře opiju, to mě ta zima ani netrápí. Nedávno jsem tady na tomhle plácku bývalý sběrny spal s kamarádem, kterýho odvezli do nemocnice se zmrzlejma nohama. Přesto bych si asi na život, který jsem vedl předtím, už nezvykl. Lidi honí peníze, platí vysoký nájmy... Heleďte, já nic neplatím, nic tady nemám a jsem spokojenej. Kolikrát sem přijdu a i to málo mám rozházený, rozkopaný po okolí. Jsem ale flegmatik a nic si z toho nedělám."
Zdá se mu, že ho nikdo nechce, nikdo ho nemá rád. „Žiju tady a možná za to může pocit, že mě nikdo nemá rád, že mě brácha nemá rád. Máma mi sice posílala balíky do kriminálu, ale jinak za ní nemůžu ani přijet, musím se ohlašovat dopředu, jak do prezidentský kanceláře. Řekli mi, že za dva roky umřu, že mám ze tří čtvrtin játra v hajzlu. Jestli se mám rád? Jak to myslíte? Já se rád napiju a pak usnu... Toho rumu mohlo být víc, hoši."
S úsměvem napomíná kluky, Jakuba Jakerleho (13) a Tomáše Franka (14), co mu před chvílí tajně přinesli v pet láhvi teplý čaj s rumem, jedny rukavice a pláštěnku a asi třiceticentimetrového plyšového tučňáka. Přitáhl je prý soucit, pocit z dobrého skutku a viditelná radost z pomoci na druhé straně. Život bezdomovce jim zblízka tak smutný, jako z okna jejich bytu, už nepřipadá. Bez hlesu poslouchají náš rozhovor a i po jeho ukončení si s mužem ve veselé mikulášské čepici ještě dlouho povídají.
***
O hodnotách, které bere vážně, má jasno. Zná lidskou tvrdost, překvapivě se ale občas setká s nezištnou pomocí. „Víte, já už po ničem netoužím... a na co taky?" ptá se. „Abych měl miliony, aby mi je každý záviděl nebo někdo ukradl? Ne, kdepak, jsem takhle spokojenej," opakuje. „Tady jeden odnaproti na mě dvakrát zavolal policajty, tak jsem si ji taky oblíkl a poslal je všechny kamsi." Vítězoslavně třímá v rukou vrchní díl policejního stejnokroje. „V tramvaji říkají: ´Smrdíš, proč se neumeješ?´ Já se ale myju," říká dotčeně.
Ostatní lidi se především snaží ignorovat. „Já ty lidi ani nevnímám, říkám si, no a co, vy jste zas blbečkové. Chodím občas k podolskýmu bazénu, a ke kuchyni sem do porodnice... jsou tam lidi, kteří pomůžou... nechají mě umýt se, dají teplý čaj, polévku. A zajímavý je i fakt, že většinou pomůžou spíš ty starší."
Myslí hlavně na jaro, kdy se konečně, jak doufá, oteplí. „Na jaro se těším, co budu dělat dnes, nevím. Jídla tady mám pro celou armádu," rozhlíží se kolem sebe. „Nemám problém s dojídáním zbytků z popelnic. Jsem imunní jako krysa. Smrti se vůbec nebojím, když jednou přijde člověk na zem, musí taky odejít. No a já bych tam šel radši zhuntovanej," míní. „Tuhle šel kolem nějakej policajt se dvěma psy, občas to tu počůraj a pokálej. Tenhle bejvalej odstřelovač mi zničehonic dal nějaký buchty, to jsem koukal jak bagr na tvrdou hlínu. A dokonce mi dal termosku se slivovicí, abych mu ji prý neztratil. Hluchota jeden, asi přede dvěma dny jsem mu ji musel vtisknout do ruky. Víte, já jsem katolík, ale alkoholik."
Autorka je publicistka