Co nám ukáže stručné přiblížení postupů, které odhalují nebezpečné triky světa médií.
Není pochyb o tom, že produkce současných českých deníků i týdeníků obsahuje značné množství problematických textů. Komentáře přelité stranickou propagandou, články postavené na víře v to či ono intelektuální dogma a manipulující analýzy plné grafů, které se zrovna hodí - to jsou jen některé z příkladů textů, které bychom na sebe neměli nechat působit. Účinná obrana však předpokládá schopnost dogmatické, manipulativní či propagandistické texty najít a jejich skrytý záměr či maskovaný dogmatismus odhalit. Jaké nástroje máme v tomto úsilí k dispozici a jakým způsobem je můžeme využít?
V jednoduchosti je síla
Náš exkurz do metod odhalujících mediální propagandu, manipulaci a dogmatismus začněme u článku Mary A. Bockové „Impressionistic Content Analysis", ve kterém se autorka zaměřila na prosté sledování četnosti vybraných slov u každoročních Zpráv o stavu Unie, které v letech 2001 až 2007 přednesl G. W. Bush.
Již na nejnižší úrovni analýzy, to znamená tam, kde nás zajímá pouze četnost jednotlivých slov, se dostáváme k poměrně zajímavým výsledkům. Proč se slovo vzdělání z nejdůležitějších projevů G. W. Bushe postupem času vytrácí a proč naopak výrazně narůstá četnost slova nepřítel? Jak je možné, že slovo sociální pojištění, které v pojetí G. W. Bushe evokuje sociálně problematické a nepopulární reformy, z jeho slovníku v předvolebních letech 2002-2004 úplně mizí a znovu se náhle a s velkou četností objevuje až po vyhraných volbách v projevu z ledna 2005? Nesignalizovalo značné zvýšení četnosti slova Irák v lednovém projevu roku 2003 blížící se (a již rozhodnutou?) invazi?
Ještě důležitějších výsledků dosáhneme, rozšíříme-li analýzu textů G. W. Bushe jak co do rozsahu (tzn. co do počtu zkoumaných textů), tak co do metody (vztahy mezi jednotlivými spojeními vybraných slov, počet slov s negativním emocionálním nábojem atd.). Není bez zajímavosti, že v projevech z konce roku 2002 a ze začátku roku 2003 se spojení slov Afghánistán - podpora - terorismus náhle mění na spojení Irák - podpora - terorismus a zrovna tak není bez zajímavosti, že četnost slova terorismus spolu se spojením slov Já - bezpečí narůstá u G. W. Bushe vždy před důležitými volbami (rok 2004, rok 2006). Pro oba jevy existují v podstatě pouze dvě vysvětlení. Buď se teroristé pravidelně před každou důležitou válkou Spojených států hromadně stěhují ze země do země a před každými volbami posilují své řady na troj až čtyřnásobky, nebo s námi, a především s americkými voliči G. W. Bush nehrál čistou hru, a to bez ohledu na skutečnost, zda byla invaze do Afghánistánu a Iráku oprávněná či nikoliv.
O stupeň lepší analýza
K o něco vyšší úrovni analýzy pokročíme rozborem následujícího krátkého textu.
„Chtěli bychom říci zcela otevřeně: Po pečlivém kritickém a analytickém prozkoumání problému jsme dospěli k jednoznačnému a stěží zpochybnitelnému závěru. Zatímco varianta A podporuje další demokratizaci i rozvoj naší země, varianta B nekompetentně a nezodpovědně hazarduje s celým polistopadovým vývojem."
Citovaný úryvek charakterizují především dva rysy. Za prvé: obsahuje velké množství emocionálně laděných (na emoce působících) slov. Za druhé: neobsahuje žádné faktické údaje a argumenty. Čtenáři, na místo zdůvodnění výběru varianty A, pouze sugeruje, že je tato varianta správná, zatímco alternativní možnost nepřichází v úvahu. K emocionálně-hodnotovým závěrům se zde nedospívá na základě argumentované diskuse, ale právě naopak veškerá diskuse je přebita přílivem kladných a záporných emocí. Stručně řečeno jedná se o názorný příklad emocionální manipulace. V tomto bodě bychom se však neměli nechat zmýlit. Lidem, kteří ve svých projevech, textech či televizních vystoupeních používají emocionální manipulaci, většinou na spontánně pociťovaných emocích vůbec nezáleží. Jedná se o autory chladného kalkulu, kteří z emocí ani nevychází, ani k nim nedospívají, ovšem umí je zneužít, jestliže jde o dosažení vlastních cílů.
I když je však emocionální manipulace velmi účinná a zároveň nebezpečná, lze ji rozšířenou formou analýzy četnosti poměrně snadno odhalit. Stačí na místo jednotlivých slov a slovních spojení začít hledat pasáže (například na úrovni odstavců či spojení několika vět), ve kterých se ve větší míře objevují emocionálně laděná slova, a ve kterých zároveň chybí jakákoliv fakta a argumenty. Výsledky za poměrně namáhavou práci určitě stojí, což potvrzuje i naše druhá sonda, tentokráte směřující do české politiky. Konkrétně jde o mikro-výzkum zaměřený na analýzu článků dvou značně odlišných politiků. Mediálně oblíbené představitelky ČSSD Petry Buzkové a mediálně velmi neoblíbeného bývalého předsedy stejné strany Miloše Zemana. Každý z textů obou politiků, který byl vybrán k analýze, musel splnit následující kritéria: otištění v jednom ze tří sledovaných deníků, počet znaků převyšující 2500 a doba otištění mezi lety 1999 a 2001. Poměr identifikovaných emocionálně manipulujících pasáží je nepřímo úměrný míře mediální oblíbenosti - v textech Miloše Zemana najdeme téměř čtyřikrát (!) méně emocionálně manipulujících pasáží než v textech Petry Buzkové. Není to důležitá informace o Miloši Zemanovi (ať si již o něm myslíme cokoliv) i Petře Buzkové, a především pak o českých médiích té doby? Bohužel jsem stále ještě nedokončil rozsáhlejší výzkum týkající se dalších politiků, ale již z předběžných výsledků vyplývá, že mistři pozitivně laděných bezobsažných slov byli například Ivan Pilip a Stanislav Gross. Ze současných politiků v této smutné disciplině exceluje Ivan Langer. Ovšem emocionální manipulace se netýká pouze politiků.
V roce 2001 vypukla v České televizi tzv. televizní krize. Obě strany shodně tvrdily, že jejich hlavním cílem je zachovat nezávislou a kvalitní veřejnoprávní televizi. Podíváme-li se však na přepis pasáží jimi produkovaných pořadů, obrázek celé události se začne jevit v poněkud jiném světle. Jako příklad uvádím doslovný přepis části vysílání tzv. vzbouřenců z počátku ledna 2001:
Vraťme se nyní o několik dní zpátky před dramatickou volbu generálního ředitele. Krátce po odvolání Dušana Chmelíčka - 17. prosince 2000 se v restauraci Vltava, tedy právě tam, kde bylo před 11 lety koncipováno "Několik vět", sešla početná skupina zástupců profesních spolků z řad nezávislých umělců, spisovatelů i televizních zaměstnanců. Sepsali zde výzvu alarmující zdravý rozum a profesionální postoje proti nesmyslným rozhodnutím Rady České televize. „Rada České televize svým nekompetentním a za stávající situace neodpovědným rozhodnutím uvrhla Českou televizi na okraj chaosu, který ohrožuje její fungování." (Mluví Břetislav Rychlík). Byla jednoznačně zpochybněna profesionální i morální kvalita Rady, jejíž členové jsou dosazeni politickými stranami a zjevně prosazují jejich zájmy v instituci, která je v civilizovaných zemích chápána jako nástroj kontroly demokracie a svobody slova. (Záběr na lidi v restauraci - velmi dlouhý záběr na Břetislava Rychlíka čtoucího uvedený text, záběr na zaplněnou restauraci, záběr na Lídu Rakušanovou v uvedené restauraci, záběr na plnou restauraci)
Stejně jako text, kterým jsme pasáž o analýze emocionálních manipulací začínali, je i tento přepis plný hodnotících a emocionálně laděných slov bez jakékoliv argumentace. Ještě horší je skutečnost, že spoty působící výhradně emocemi, tvořily v daný den téměř 90 procent zpravodajského vysílání vzbouřenců a tzv. Bobovize na tom nebyla o nic lépe. Obě strany hájící objektivní zpravodajství se k němu patrně chtěly probojovat brutální emocionální manipulací.
Stejně jako rozpor mezi slovy a činy obou stran konfliktu mě však zaujala i nekritická podpora vzbouřených novinářů ze strany českých intelektuálních elit. Kdyby si Jiřina Šiklová, Ludvík Vaculík, Jan Hřebejk, Břetislav Rychlík či Zdeněk Svěrák před vyslovením podpory jedné straně udělali jednoduchou analýzu emocionálních manipulací, zjistili by, že se nejedná o spor mezi dobrem a zlem, ale o zápas mezi dvěma bloky, reprezentujícími stejnou měrou bídu tehdejší veřejnoprávní televize.
Jak vidíme z příkladů týkajících se české politické scény i z příkladu rebelie v České televizi, měla by mít analýza emocionálních manipulací v našem vnímání médií své místo. Přesto se však v obou prezentovaných podobách jedná spíše o užitečnou pomůcku než o skutečný vědecko-mediální rozbor. Co vše nám odkryje ještě o jednu úroveň pokročilejší analýza?
Směřujeme k „vyšší dívčí"
Jako příklad tohoto typu analýzy si dovolím uvést vlastní právě dokončený výzkum dogmatismu vybraných environmentálních hnutí. Po roce 2004 se v českém tisku začaly stále častěji objevovat texty obviňující tuzemská zelená hnutí (Hnutí Duha, Greenpeace, Děti Země, Nesehnutí) z environmentálního dogmatismu a eko-extremismu. Protože se k takto ostré kritice zelených přidali i někteří představitelé akademického světa (Miroslav Mareš, Veronika Bílková) a někteří významní politici (Václav Klaus, Martin Říman), začala mě otázka týkající se míry dogmatičnosti a míry extremismu českých zelených hnutí zajímat.
Pokus o odpověď na otázku „Jsou česká zelená hnutí dogmatická?" začala hledáním přesného významu slova dogmatický, a dále hledáním takových lingvistických znaků, které na dogmatičnost autora poukazují. (Z důvodů rozsahu článku uvedu pouze základní část argumentační linky výzkumu.)
Dogmatismus jsem nejprve definoval jako postoj, splňující tři charakteristiky: A. Výběrovou lhostejnost k realitě, přičemž autor výběrově lhostejný k realitě k sobě připouští pouze ty informace, které potvrzují jeho výklad světa. B. Striktní přisuzování kladně a záporně laděných emocí vzhledem k autorům, kteří s námi souhlasí (kladné emoce) a nesouhlasí (záporné emoce). Tato vlastnost úzce souvisí s neschopností rozlišovat mezi kvalitou názorů lidí, kteří se mnou nesouhlasí. C. Rozdělení světa na černý a bílý bez přívlastků, což znamená, že mezi bílým a černým neexistují žádné smysluplné přechody ani mezistupně.
Jako další krok následovalo určení takových lingvistických znaků, které k právě definované vlastnosti dogmatismu odkazují. Po několika konzultacích jsem jako východiska analýzy přijal následující předpoklady.
1. Lexikální a gramatické jevy, které odkazují k jistotní modalitě textu (například slovní spojení „je jasné", „nikdo soudný jistě nepochybuje o tom", „všichni dobře vědí", „jenom blázen by se odvážil tvrdit"; zjednodušeně se dá říci, že jistotní modalita odkazuje k jistotě pravdivosti (či nepravdivosti) předkládané výpovědi) se bez další argumentace budou častěji objevovat u textů dogmatických než analytických.
2. Lexikální a gramatické jevy, které odkazují k voluntativní modalitě textu (například slovní spojení „jedině správné za současné situace je", „všichni bychom měli", „nikdo přece nesmí" ; zjednodušeně se dá říci, že voluntativní modalita umožňuje mluvčímu vyjádřit, jestli se mu děj jeví jako žádoucí, možný nebo nutný) se bez další argumentace budou častěji objevovat u textů dogmatických než analytických.
3. Lexikální jevy, které odkazují k pejorativnosti textu (například slovní spojení „zelená kráva", „židovský frňák", „konzumní požírač mrtvol", „bubu-evropané" či „socka") a jsou zároveň spojeny s vysokým počtem zásahů jistotní a voluntativní modality odkazují k agresivní formě dogmatického přesvědčení, tzn. k postojům, které jistotu neomylné pravdy kombinují s nenávistí vůči těm, kteří nejsou na naší straně.
Po stanovení hrubé podoby metody výzkumu jsem vybral hnutí, jejichž texty budou podrobeny analýze. Za reprezentanty zelených jsem stanovil Hnutí Duha (nejsilnější environmentální hnutí v České republice) a Nesehnutí (hnutí, jehož příslušníci zaujímají značně radikální sociálně-ekologické postoje). Jako kontrolní skupinu jsem si vybral prokazatelně dogmatické hnutí Národní odpor, a pro zajímavost jsem k celému souboru připojil i texty Václava Klause týkající se životního prostředí.
Na www stránkách všech tří organizací jsem identifikoval celkem 2324 textů (590 textů hnutí Národní odpor, 389 textů Nesehnutí a 1345 textů Hnutí Duha) splňujících předběžná kritéria (umístění v určité části www stránek, účel směřující ke komunikaci s veřejností, velikost textu). Ze všech identifikovaných textů jsem pak metodou náhodného výběru určil celkem 70 textů, u kterých dva výzkumníci provedli nezávisle na sobě stanovenou analýzu jistotní modality, voluntativní modality a pejorativnosti. Analýzu 70 vybraných textů jsem pak doplnil analýzou 17 textů Václava Klause týkajících se životního prostředí. A jak samotný výzkum dopadl?
Průměrná míra zásahů na jednotku textu (1800 znaků) pro všechny texty hnutí Národní odpor činila u jistotní modality 3,867, u voluntativní modality 2,6 a u pejorativnosti textů 4,867. Naproti tomu průměrná míra zásahů na stejnou jednotku činila u Nesehnutí 0,684 v případě jistotní modality, 0,895 v případě voluntativní modality a 0,421 v případě pejorativnosti. Ještě nižších čísel dosahují texty Hnutí Duha, a to 0,4 v případě jistotní modality, 0,663 v případě voluntativní modality a 0 v případě pejorativnosti textů.
Jak vyplývá z uvedených čísel, mezi mírou dogmatičnosti textů hnutí Národní odpor a textů dvou zelených organizací existuje zásadní rozdíl a jen stěží můžeme současné environmentalisty považovat za dogmatické, či dokonce extremistické autory.
A jak dopadl Václav Klaus? Počet zásahů jistotní modality dosahuje 2,2, voluntativní modality 1,7 a pejorativnosti 0. To znamená, že prominentní český antienvironmentalista Klaus má mentalitou svých textů k extremistům mnohem blíž, než jím kritizovaní zelení. A to je jistě také pozoruhodný výsledek.
Co říci závěrem? V roce 1942 si George Orwell do svého deníku zapsal následující poznámku: „Děsím se chvíle, kdy se v britských novinách dočtu: „Úspěšný nálet na berlínský sirotčinec - všechny děti uhořely." Tak daleko naštěstí ještě nejsme, ale pokročili jsme znatelně tímto směrem. .... a vinu nesou především všichni ti nezodpovědní pisálkové, kteří v bezpečí svých pracoven, daleko od skutečného boje, pomalu ničí morální rovnováhu obyčejných lidí." Odmyslíme-li si pasáže týkající se války, je Orwellův popis docela aktuální. I proto je velmi užitečné podrobit čas od času mediální sdělení, která k nám doléhají, analýze a kritickému čtení. A to včetně textu, který jste právě dočetli, a do kterého jsem ze studijních důvodů umístil hned několik nepatřičných jistotních i voluntativních modalit.
Text:
Analytický text splňuje všechny následující podmínky:
1. Podává informace (tzn. sděluje nějaká netriviální fakta);
2. Informace strukturuje (uspořádává) logicky správně tak, aby z nich mohl odvozovat další fakta nebo interpretace fakt;
3. Uvedené interpretace (vysvětlení) faktů jsou dokládány – logicky správně – na základě faktů a uvedených předpokladů;
4. Je logicky konzistentní s výslovně uvedenými předpoklady, východisky a omezeními těchto předpokladů;
5. Může být falzifikován, tzn. existují způsoby, jak prokázat jeho logickou nekonzistenci nebo nepravdivost jeho východisek.
Což mimo jiné znamená, že žádný analytický text:
není a nemůže být fundamentalistický;
není a nemůže být sofistikovaný;
není a nemůže být logicky nekonzistentní (resp. logické nekonzistence mohou být pouze okrajové);
není a nemůže být o banalitách;
není a nemůže být o blo-bla-blo faktech.
Nejasnost:
Jde o bod 5. podmínek analytického textu (5. Může být falzifikován, tzn. existují způsoby, jak prokázat jeho logickou nekonzistenci nebo nepravdivost jeho východisek), z něhož vyplývá, že text může být logicky nekonzistentní, což je v rozporu s bodem 4. (4. Je logicky konzistentní s výslovně uvedenými předpoklady, východisky a omezeními těchto předpokladů) a následným závěrem "analytický text není a nemůže být logicky nekonzistentní (resp. logické nekonzistence mohou být pouze okrajové)".
Z textu nijak nevyplývá:
a) za jakých podmínek tedy může být analytický text logicky nekonzistentní a
b) proč podmínkou analytického textu je, aby mohl být falzifikován.