Po bitvě je dobré být generálem. Oblíbená česká hra, tentokrát v truchlohře s názvem Volba ředitele České televize, nabídla vše, co k ní patří: intriky, úskoky i rozuzlení.
Málokdo ovšem věděl, jak všechno dopředu dopadne. I když se tak mnozí tvářili. Milan Fridrich, vedoucí zpravodajství, který byl částí médií favorizován, nakonec prohrál. Chvíli to totiž vypadalo, že bude výběrové řízení zrušeno, bude vypsáno nové, v němž právě on bude zvolen. To se ale nestalo. Do čela ČT byl z pěti kandidátů nakonec ve středu 15. července vybrán starý dobrý známý: stávající generální ředitel Jiří Janeček. Inu, staré koště dobře mete. Den před volbou už bylo, zdá se, všechno jasné. Věděl to i Milan Fridrich. Co se vlastně stalo?
Bitva o tele-vizi
Jedni to vidí jako krizi demokracie, druzí jako potvrzení stability. Bitva o vliv nad interpretací stavu věcí České televize pokračuje. Nejde přitom o novou věc: souvisí s válkou mezi špičkami dvou nejsilnějších politických stran, ČSSD a ODS. Na přelomu let 2000 a 2001 se dokonce ve věci veřejnoprávní televize angažovaly statisíce občanů na českých náměstích i na Kavčích horách. Zpravodajové a hlasatelé tehdy bojovali o vlastní obraz v této nelehké mediální bitvě. Každý měl svou vizi. Bývalá europoslankyně Jana Bobošíkové měla na chvíli bobo-vizi. Televize ale byla nakonec jen jedna. A nepatřila nikomu, protože patří stále všem.
Existuje ještě nějaký jiný pohled? „Naše společnost je v roce dvacátého výročí demokratických změn v hluboké krizi, která není jenom krizí ekonomickou, ale v prvé řadě krizí morální. Arogance, násilí, hrubost a nárůst nebezpečných, demokracii ohrožujících jevů od korupce po extremismus vyvolávají v občanech pocit bezmoci a frustrace. Naděje listopadových změn je mimo jiné podrývána bezmocí občanů z nemožnosti zapojit se do základního nástroje demokracie - veřejného dialogu, "napsali signatáři dopisu, kteří se rekrutovali z řad umělců. K tomuto apelu se tentokrát přidali i tři politické strany : Strana zelených, KDU-ČSL a nově vznikající TOP 09.
Podíl moci
Patetické divadlo s neslavným koncem již před osmi lety připomnělo, že ne všechny scénáře, které by chtěla psát veřejnosti a její mluvčí, patří ke scénářům moci. Politická moc, která zprostředkovává do jisté míry svůj pohled na skutečnost, není nevinná. Jistě má v úmyslu dostat svůj vliv, kam až může. Ale radní, kteří volí nového ředitele, jsou nakonec nominováni nejen politickými subjekty, ale i občanskými sdruženími a profesními spolky, kteří mají právo tyto nominace vznášet. Je chybou občanských sdružení a malých politických stran, že nejsou voleny občany do parlamentu?
Do čela veřejnoprávní televize byl nakonec zvolen opět Jiří Janeček, který projevil více kvalit, než jen tu pateticky veřejnou. Získal od 14 radních 10 potřebných hlasů, i když až ve 3. kole. Dokázal finančně instituci stabilizovat, naklonit si politické špičky a projevit vysokou míru profesionality - danou mimo jiné velmi důkladnou znalostí instituce, v níž pracuje. Nevysmíval bych se mu, když dokáže před Radou chrlit čísla. Být kritikem je totiž jedna věc, být kandidátem věc druhá. To si na vlastní kůži prožili všichni, kteří měli odvahu být kandidováni: nejen stará známá Jana Bobošíková, ale i ostatní: Jana Kasalová, Hynek Chudárek a Radomír Pekárek.
To ale neznamená, že o charakteru veřejnoprávní televize diskuse končí. Naopak. Pouze by stálo za to místo lobbistických petičních archů sbírat především argumenty, ale i vliv v širší veřejnosti. Literární noviny jsou připraveny se této diskuse aktivně účastnit.