Summit na konci světové konference OSN o klimatických změnách v Kodani měl daleko k cíli, ale odrazil snahu o obrat k šetrným a nízkouhlíkovým řešením.
Na pokraji patu byla globální konference Spojených národů o klimatických změnách, která měla končit 18. prosince v Kodani setkáním 119 vrcholných představitelů z celého světa. V době závěrky nebylo jasné, jak to dopadlo, a rýsovaly se jen obecné dohody bez detailních specifikací. Komentáře se předháněly v kritickém hodnocení této události, ale to už je chleba novinářů, prodávat negativní zprávy. Nezaujatý pohled musel vidět velký krok vpřed, bez ohledu na výsledek. Viděli jsme start globálního procesu ve prospěch nízkouhlíkových a úsporných řešení, který bude dál poháněn nejen veřejností a politiky, ale i podnikateli.
Není pochyb o klimatických změnách, zpochybněna může být jen naše schopnost kolektivní akce něco s tím udělat, varoval na poslední chvíli americký prezident Barack Obama, když se v pátek pokoušel jednání postrčit. Američané se stavěli za jasné a ověřitelné závazky všech velkých hráčů. Mířilo to hlavně na Čínu, která se brání mezinárodní kontrole (v zemi je zřejmě dost toho, co by nechtěla nikde ukazovat). Ale Obamovo naléhání by bylo přesvědčivější, kdyby sami, jako daleko největší znečišťovatel atmosféry na obyvatele, nabídli na příští desetiletí podstatnější omezení než nějaká 4 procenta skleníkových plynů proti roku 1990. Příspěvek Spojených států je pouhou pětinou závazku Evropské unie, a to ještě toho nižšího (20 procent), nikoliv zvažovaného vyššího (30 procent).
Ve čtvrtek Dánové vzdali pokus prolomit zamrzlé jednání nabídkou zbrusu nového návrhu dohody, protože odpor k tomuto návrhu byl jedinou věcí, která dokázala jednající strany na chvíli sjednotit. Centrem odporu byly chudé země, které měly obavu, že nový návrh podlomí výsledky letitého vyjednávání na půdě Spojených národů. Jenže ten původní návrh má 200 stránek, sedmkrát víc než v Kjótu. Je tam hodně alternativních návrhů, které stále ještě čekaly na projednání, jako globální daň pro leteckou dopravu nebo financování zalesňovacích projektů za příjmy obchodů s uhlíkem. Text je velice technický a příliš obsáhlý, než aby se dal projednávat v nějakém zrychleném režimu.
Atmosféru v sále trochu vylepšil americký návrh na vznik globálního klimatického fondu, kterým by protékalo 100 miliard dolarů ročně na technologie pro snižování energetické náročnosti a projekty pro přizpůsobování klimatickým změnám. Ty by se teprve měly určit, ale lze předpokládat, že by šlo zejména o zalesňování a zavlažování zemí postižených suchem. Tento návrh dostal podporu skupiny nejchudších zemí reprezentovaných Etiopií, která sice původně očekávala víc, ale nakonec dospěla k názoru, že výsledný efekt nemusí být menší, protože prostřednictvím fondu budou peníze vynakládány účinněji. Problém se vynořil vzápětí, jak propojit velkorysejší financování s pravidly „mechanismu čistého rozvoje" CDM, tedy s odměňováním doložených snížení skleníkových plynů, jak bylo dohodnuto už v Kjótském protokolu.
Problém je v tom, že konference představují jinou realitu, jejíž logika funguje jen v jednacím sále. Konflikt snadno vznikne tam, kde by v běžném životě vznikl soulad. A tak se stal na konferenci sporným brazilský návrh na oceňování ochrany lesa (certifikáty za snížení emisí vydávat za to, že les byl zachráněn před vykácením). Saúdská Arábie to odmítala a trvala na tom, že snížení je snížení. Prosazovala proto, aby do CDM byly zahrnuty projekty zachycování a ukládání oxidu uhlíku do podzemních zásobníků. Řeklo by se, že obojí je žádoucí - byť to druhé je značně riskantní a ještě musí projít testem udržitelnosti. Konferenční logika však varuje, že víc cest řešení znamená naředění podpory, kterou mohou konkurenční projekty dostat ze společného balíku.
Debata o velikosti balíku je jistě důležitá, upozornil v rozhovoru pro Reuters předseda pracovní skupiny pro dlouhodobou spolupráci Michael Zammit Cutajar z Malty, ale je tu ještě spousta dalších otázek kolem peněz: Kam budou zdroje soustředěny? Kdo je bude spravovat? Jak bude stanoven nárok na podporu? O tom všem lze jednat ještě předtím, než dojde na lámání chleba v podobě emisních cílů a kdo má kolik přispět financováním.
V závěru týdne se proto začala pozornost přenášet od konkrétních závazků, které mohly být v Kodani přijaty, k celkovému pohybu, který už nelze zastavit. Dnešní postoj Spojených států nemusí vypovídat o tom, co se v této zemi skutečně stane. Připomeňme, že už vláda George W. Bushe, která odmítala jakékoliv závazky, vytvořila systém státních subvencí pro zemědělce, který uvedl do života mohutný zelený průmysl alternativních energií. I kdyby byla biopaliva slepou uličkou, a etanol z kukuřičného zrna je jí zcela určitě, většina velkých investic v oboru se orientovala na vzdálenější budoucnost biopaliv druhé generace (škrob štěpí efektivnější enzymy, zrno je komplexně chemicky zpracováno na množství produktů) a třetí generace (geneticky upravené bakterie produkují ze sacharidů přímo uhlovodíky).
Nad těmito projekty vyrostly kapitálové skupiny, které oboru rozumí a zaměřují se také na elektromobily tankující zástrčkou ze sítě, vodíkové čerpací stanice pro jiný typ vozidel, fotovoltaiku a další prvky alternativní energetiky. Nyní přidává vláda Baracka Obamy zejména inteligentní rozvody, které umožní efektivněji zapojit větrníky a fotovoltaiku. Nastupuje tak velký průmysl alternativních energií, pro který budou mezinárodní omezení emisí zdrojem příjmů. Když k tomu připočteme rizika surovinové závislosti na dodávkách z neklidných regionů Blízkého východu, těžiště zájmů se přesouvá zeleným směrem. Tak také lze interpretovat Obamovo páteční prohlášení, že snížení emisí je ve vlastním zájmu Spojených států, bez ohledu na to, jak to v Kodani dopadne.
Podobně je třeba vidět rozdíl mezi závazky a trendy v Číně nebo Indii. I když se tyto země brání stanovení konkrétních čísel a mezinárodní kontrole, nevyhýbají se změně. Vlastně jim ani nic jiného nezbývá, stará energetika nedokáže držet krok s bouřlivým rozvojem společnosti v těchto zemích. Britský ministr zahraničí David Miliband během letní návštěvy Indie ocenil, že země „bere klimatické změny vážně" a upozornil zejména na její ambiciózní cíle při šíření solárních projektů a dalších alternativních zdrojů energie. Indie - stejně jako Čína - disponuje kvalitní a stále rostoucí výzkumnou základnou a nízkými výrobními náklady. Obě země nás nejspíš dokážou překvapit v oblasti environmentálních technologií podobně, jako překvapily v oblasti elektroniky. Mohou pro ně být dostupnější třeba technologie čistého spalování uhlí (se zachycováním oxidu uhlíku), které se obecně považují za mimořádně nákladné, ale tady by vycházely z nepoměrně nižší cenové základny. Není divu, že se o této technologii zmínila během své čínské návštěvy americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová.
Pro nejchudší rozvojové země jsou často k dispozici extrémně levná řešení, ale i levné je drahé, když lidé nemají vůbec žádné peníze. Například za dva dolary lze pořídit sluneční pec v podobě jakési alobalové krabice, která soustřeďuje paprsky tropického slunce na ohřívaný hrnec. Tento luxus může zachránit od odlesnění krajinu, kde lidé nemají jiný zdroj energie pro potřeby vaření než dřevo nebo ještě plýtvavější dřevěné uhlí.
Tím se však dostáváme k problému, který sahá dále než souboj se skleníkovými plyny. Ty jsou dobrým indikátorem toho, jak dalece jsme pokročili v ničení planety, ale nevystihují všechny příčiny. Mizející les nejen uvolní uhlík z rostlin do ovzduší, ale také odhalí půdu, vystaví ji rychlé erozi a nese podíl na ztrátě vody z krajiny. Český hydrolog Jan Pokorný upozorňuje na tyto méně viditelné důsledky eroze - z půdy se vypouští přirozená vlhkost (zvodeň), jejíž hladina klesá na úroveň dna nejhlubších erozních rýh. Jako když vytáhnete špunt z vany. Pláň, která zbyla po zmizelé vegetaci, už nepojme sluneční záření a nepromění je v páru a biomasu. Jen to teplo odrazí zpátky do ovzduší, a tento efekt se zřejmě také podílí na změnách klimatu, přinejmenším regionálně. Tak vznikají chronická sucha, přerušovaná přívalovými bouřemi s povodněmi. Úkoly jsou tedy dva, snížit množství uhlíku, které je uvolňováno do ovzduší, a zvýšit schopnost krajiny zachytit a udržet vodu.
To se dá dělat i v malém. Klíčová změna je v hlavě. A nejdůležitějším kapitálem je přesun v hodnotovém žebříčku, aby citlivost k potřebám krajiny a přírody postoupila co nejvýš.
