Navzdory veškerým svým kritickým výhradám vůči katolické církvi (viz Katolická církev a její obscénní pozadí) je Slavoj Žižek všechno jiné než militantní ateista. V jeho pojetí je však křesťanství nositelem radikálně egalitářského poselství, které paradoxně dospívá ke své pravdě jen skrze její popření.
Proč se z teologie opětovně stává referenční bod radikální politiky? Stává se jím nikoliv proto, aby nám poskytla patronát božského „velkého druhého", a zaručila tak konečný úspěch našeho snažení, ale právě naopak jako znamení radikální svobody, bez velkého druhého, který by nám sloužil za oporu. Fjodor Dostojevskij si uvědomoval, že Bůh je nám zdrojem svobody a zodpovědnosti - není to žádný benevolentní pastýř, jenž nás kormidluje do bezpečného přístavu, ale někdo, kdo nám připomíná, že jsme odkázáni jen sami na sebe.
Tento Bůh se podobá spíše Bohu ze starého bolševického vtipu o komunistickém propagandistovi, který se po smrti ocitne v pekle, kde se mu ale rychle podaří přesvědčit stráže, aby ho nechali jít do nebe. Když si ďábel všimne jeho nepřítomnosti, vypraví se za Bohem, a dožaduje se, aby Všemohoucí vrátil peklu to, co náleží Satanovi. Jakmile však ďábel osloví Boha „můj Pane", ten ho okamžitě zarazí: „Za prvé, nejsem žádný ‚Pán', ale soudruh. Za druhé, nejsi ty blázen, když se bavíš s přeludy? Já přece neexistuju! A za třetí, mluv stručně, jinak zmeškám schůzi své stranické buňky!"
Právě takového Boha potřebuje autentická levice: Boha, který se beze zbytku „stal člověkem", soudruhem, jenž je jedním z nás, ukřižovaným bok po boku s dvěma dalšími společenskými vyděděnci, a který nejenom že „neexistuje", ale také o tom ví, když akceptuje vymazání své existence, cele se odevzdává lásce, která k sobě váže členy společenství Ducha Svatého (strany, emancipačního kolektivu). Katolicismus bývá často charakterizován jako kompromis mezi „ryzím" křesťanstvím a pohanstvím - co je ale podstatou samotného křesťanství? Protestantismus? Zde bychom měli učinit ještě jeden krok: vlastní podstatou křesťanství, vyvozujícího veškeré důsledky ze své fundamentální události, z Boží smrti, je ateismus. Španělský anarchista Buenaventura Duritti svého času prohlásil: „Jediná církev, která osvěcuje naše cesty, je církev, kterou stravují plameny." Měl pravdu, nikoliv však v antiklerikálním smyslu, v jakém byla jeho poznámka myšlena. Náboženství dospívá ke své pravdě jen skrze své popření.
V textu „Intelektuální bestie je nebezpečná" Brecht konstatuje: „Bestie je cosi silného, hrozivého, nelítostného; už jenom to slovo zní barbarsky." Překvapivě ale dodává: „Klíčová otázka tedy zní: jak se stát bestiemi, bestiemi takového druhu, že se fašisté začnou obávat o svou nadvládu?" Je tedy jasné, že pro Brechta se za touto otázkou skrývá pozitivní úkol, nikoliv obligátní bědování nad tím, jak se z takového kulturního národa, jako jsou Němci, mohly stát nacistické bestie. „Musíme pochopit, že také dobro se musí naučit zraňovat, zraňovat barbarství."
Jen v těchto souvislostech lze pochopit propast, která zeje mezi orientální moudrostí a křesťanskou emancipační logikou. Orientální logika pokládá primordiální prázdno nebo chaos za poslední horizont naší reality a z tohoto důvodu paradoxně upřednostňuje organický sociální řád, jehož každý element má své přesně vymezené místo. V křesťanství se však setkáváme se zásadně jiným projektem: s projektem destruktivní negativity, která neústí do prázdnoty chaosu, ale z níž se rodí nový řád, jenž je projektován do reality.
Proto je také křesťanství opakem moudrosti: zatímco moudrost nám říká, že veškeré naše snažení je marnost, že vše končí v chaosu, křesťanství proti veškeré zkušenosti trvá na nemožném. Láska, a zejména pak křesťanská láska, je všechno jiné než moudrost. Proto Pavel říká: „Zahubím moudrost moudrých." („Sapientiam sapientum perdam," jak zní jeho výrok v latině.) Slovo „moudrost" bychom zde měli brát doslovně: Pavel zpochybňuje moudrost (ve smyslu „realistického" akceptování aktuálně panujících poměrů), nikoliv vědění jako takové.
S ohledem na společenský řád to znamená, že autentická křesťanská tradice odmítá přijmout moudrost, že by hierarchický sociální řád měl být naším osudem, že veškeré naše pokusy intervenovat do něj a vytvořit jiné, egalitářské uspořádání musí nutně skončit destruktivním násilím. Agapé jakožto politická láska znamená, že bezpodmínečná, egalitářská láska vůči našim bližním může posloužit jako platforma pro ustavení nového řádu.
Konkrétní manifestaci této lásky bychom si také mohli označit jako ideu komunismu: jako nutkání uskutečnit v praxi egalitářský společenský pakt solidarity. Láska je silou tohoto univerzálního spojení, které v emancipačním kolektivu spojuje jednoho s druhým bezprostředně, v jejich singularitě, když obchází jejich nahodilé postavení v sociální hierarchii. Dostojevskij měl naprosto pravdu, když napsal: „Socialisty, který je zároveň křesťanem, je třeba se obávat více než socialisty, který se hlásí k ateismu." K tomu je ovšem potřebné dodat, že ony obavy jsou na straně jeho nepřátel.
Překvapivě výstižnou definici emancipačního zápasu podal právě svatý Pavel: „Náš zápas totiž není proti krvi a tělu, ale proti vládám, mocnostem a světovládcům [kosmokratoras] přítomné temnoty, proti duchovním silám zla v nebeských sférách." (Efezským 6:12) Neboli, převedeno do současného jazyka: „Náš zápas není proti konkrétním, zkorumpovaným jednotlivcům, ale proti všem, kteří jsou u moci, proti jejich nadvládě, proti globálnímu řádu a ideologické mystifikaci, která je jeho oporou."
Je nezbytné rozhodně odmítnout liberálně-viktimistickou ideologii, která redukuje politiku na vyvarování se tomu nejhoršímu, na opuštění veškerých pozitivních projektů a upřednostňování cesty nejmenšího zla. Jak si onehdy trpce posteskl vídeňský židovský spisovatel Arthur Feldmann: „Cena, kterou obvykle platíme za přežití, je samotný život."
Převzato z New Statesman. Přeložil Radovan Baroš.
-
Podstata křesťanství je v jednoduchém původním ryzím mystickém učení Ježíše. Tisíce let nánosů povolaných i nepovolaných názorů církevních otců a teologů dávají tomuto učení punc učenosti a náročnosti, avšak jsem přesvědčena, že Ježíš žádal a konal naprostý opak.... Tolik ,tolik lidí si na něm přihřívalo svoji ideologickou kolektivní soukromou polívku.... že dnes křesťan hodný toho jména... musí být statečným zlatokopem. A nic jiného nezbývá než hledat. Dolovat. Hluboko. Hluboko. Protože skutečně jenom ten, kdo "pozná" , sám; kdo hledá, navzdory nabízeným a společensky žádoucím stereotypům; sám, proti všem.... spoléhající na vnitřní intuici a sebereflexi... jenom ten... který schopen založit svoje křesťanství.... se stává následovníkem Mistra..." Ne mír, ale válku jsem přinesl "... Ne proboha vnější.... Jak hrozný omyl všech povrchních věřících.... Proti někomu válčit za "slávu" kříže... Přece hledat u sebe všechno, co je třeba k poznání a k radosti a k lásce. Sebeláska. Sebeúcta. Přece jenom ten, kdo si váží sám sebe, jenom ten neznevažuje druhého.... Celý vnější svět v tom brání a nejvíc rodina. Všichni žádají pěstovat masky domnělé autority, vzdělanosti, inteligence, úspěšnosti, nadřazenosti, moci.... Ježíš byl naopak zastáncem prostých, jednoduchých, laskavých, spravedlivých... a takové je, myslím, nejvyšší učení, kterého lze dosáhnout.... Jeho poselství, překroucené za tisíciletí k nepoznání..... Kolektivní ideologické náboženství? Nemožné přece.... Nebo je schopno ukazovat cestu? Pokud ano, je důvod k jeho existenci....Pomáhá nebo brání v poznání ?... Oboje? :) Paradoxní smysl pro humor je na místě.... Je mnoho vrstev víry a všechny jsou hodny úcty. Avšak.... některé tak snadno manipulovatelné ... v neprospěch věřících. "Cena, kterou obvykle platíme za přežití, je samotný život." (Uvedeno v článku) Parafráze: Cena, kterou obvykle platíme za víru, je víra sama...
-
|2010-06-12 23:55:18 Václav Novotný - Duch křesťanstvíJe pozoruhodné, že téměř po dvou tisíci letech existence křesťanství, stále dosti často tápeme v otázce jeho vlastního smyslu resp. programu. Někteří považují za hlavní přínos křesťanství princip rovnosti všech lidí, jiní vzpouru proti tradičnímu společenskému uspořádání. Kristus označil za největší přikázání lásku k Bohu a k bližnímu (Mat 22,37-39). V tom je skutečná podstata evangelijní výzvy a zároveň prvek vzpoury proti sobeckým pořádkům. V teologických souvislostech lze proto opodstatnění altruismu spatřovat v evangeliu. Oprávněně proto můžeme křesťanství považovat za jedno z východisek socialistického nebo komunistického myšlení. Na tom nemění nic skutečnost, že altruismus patří mezi sociální instinkty, které si přinášíme z užší rodiny. V důsledku toho zahrnujeme blahobytovou situaci druhých lidí do individuální blahobytové funkce – snad s výjimkou programních asociálů. Prvotní křesťanské církve skutečně praktikovaly komunismus, přičemž zkušenosti s touto formou společenské organizace práce byly jednoznačně negativní (srv. Skutky 4,32-37; 5, 1-11; 2 Sol 3,6-12). Odtud se datuje slavné Pavlovo: "Kdo nepracuje, ať nejí!" (tamtéž). Slabiny lidské povahy spočívající ve sklonu k zahálce a příživnictví se nepodařilo překonat ani v apoštolské církvi. Moderní pokusy o komunistickou organizaci společnosti v podstatě selhávaly na stejných problémech - (viz Orwellova "Farma zvířat"). Křesťanství nás ovšem vyzývá ke vzpouře proti nespravedlivým pořádkům: "Věřící společnost nepřipustí, aby chudí lidé strádali!" G.W. Bush. Pokud jde o konkrétní formy této "destruktivní negativity", jedná se zřetelně nejen o teologickou otázku. V.N.
-
Žižek napsal spíše politický text, než skutečnou filosofickou analýzu.
Co si počít např. s těmito Pavlovými výroky:
"Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha... "
"Hlavou každého muže je Kristus, halvou ženy muž..."
"..ženy nechť ve shromáždění mlčí..."
"Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou...jako Krista."
A takto by se dalo pokračovat velmi dlouho.
Hlavní problém je však v představě nejvyšší autority, řídíci tento svět. Na jedné straně to může slabým a bezmocným poskytovat útěchu, ale většinou tato představa v dějinách lidstva legitimizovala moc nadřazených jedinců nad celou společností. Jako generačně předávaný stereotyp pak tvořila základ totalitních ideologií.
Pro zájemce viz zde:
http://www.valach.info/kazdy-monoteismus-je-totalitni/
-
|2010-06-16 18:22:10 Václav Novotný - Víra a totalitarismusS odstupem téměř dvou tisíciletí od vzniku křesťanství jeví se vývoj a dějiny křesťanské víry a křesťanství samotného jako dynamický proces, který měl a má historické peripetie. Tyto peripetie je možno zpravidla pochopit jen v kontextu konkrétních epoch. Názory apoštolů na některé otázky aplikace Kristova evangelia byly zprvu značně ovlivněny judaismem nebo očekáváním brzkého druhého příchodu Krista. Oproštění od judaistických tradic nebo vyrovnávání se s odkladem Kristova druhého příchodu poznamenalo celou epochu apoštolské církve. Příslušné názorové a věroučné posuny můžeme sledovat jak ve Skutcích apoštolských, tak v epištolách. Dokud se křesťanské církve nalézaly v diaspoře, to jest do jejich oficiálního uznání císařem Konstantinem, bylo křesťanství vzpourou nejen proti farizejskému pojetí židovské víry, ale také proti oficiálnímu zřízení římského státu jako polyteistického teokratického státu. Křesťanské církve se proto většinou topily v krvi mučedníků, prolévané jak judaisty, tak Římany a pohany v Asii. Obrat v postavení pokonstatinovské církve sice pomohl k rozšíření křesťanství do celé Římské říše, ale zároveň učinil z křesťanství státní ideologii se všemi důsledky jak pro její organizaci, tak pro praxi. Tento stav byl všeobecný až do středověké náboženské reformace, ale dokonce i potom v některých reformovaných zemích se koncepce reformovaného křesťanství jako státní ideologie udržovala /zacházení s katolíky a se Židy/. Situace v katolicismu byla komplikovaná státoprávním postavením Římské církve v rámci Svaté říše římské, což poznamenalo jak katolickou teologii, tak církevní praxi /za panování rakouské císařovny Marie Terezie museli kněží nosit panský oděv/. Osvícenské revoluce sice oslabily autoritu křesťanských církví ve světských otázkách, ale i v některých reformovaných zemích, které přijaly demokratické ústavy, jsou panovníci zároveň hlavami národních církví. Rovněž americká ústava je napsána v duchu nadřazenosti víry v Boha světským institucím - "In God we trust!". Jedná se ovšem o "světský ideál uvnitř náboženské tradice" /M. Novak/. Nutnost vyrovnat se v moderní době se sekularizací společnosti v důsledku karteziánského převratu v pojetí jsoucna, vyústila v politický požadavek sekulárního státu, což se dokonce odrazilo v diskusích o formulaci návrhu ústavní smlouvy pro EU. Také katoličtí teologové museli uznat, - tváří tvář společenské skutečnosti - že věroučné požadavky magistéria lze uplatňovat jako nárok právě jen vůči příslušníkům římské církve. V jistém smyslu to znamená návrat křesťanství do diaspory prvotní církve, naštěstí většinou v podmínkách občanské společnosti, zabezpečující svobodu přesvědčení. Nicméně podle oficiálních statistik měla římská církev nejvíce mučedníků za dobu své existence v "osvíceném " dvacátém století. Křesťanské pojetí Boha vychází z principu, že víra v něj je plně dobrovolná, a to již proto - že je záslužná: "Nemůžeme být spaseni skrze své skutky, ale jen skrze svou víru". Křesťanský Bůh je přitom bůh skrytý. Jako nejvýše dokonalá bytost nechce, abychom mu sloužili ze strachu, nebo z vědomí nutnosti - jako otroci. Chce dokonce, abychom mu sloužili z lásky, a ta se nedá nadiktovat. V. N.
