Cikáni (stejně jako třeba Židé či Arméni), jsou lid, jenž se v historii se specializoval výhradně na poskytování služeb pro okolní zemědělské společnosti. Zajišťovali usedlíkům řadu jim nedostupných statků činností – magii a léčitelství nevyjímaje. Má to ovšem od počátku jeden háček: bez výjimky to vyvolávalo nepřátelství a zášť vůči nim, byli vydědění a pronásledování.

Kniha Pierra Derlona nabízí českému čtenáři zcela ojedinělý vhled do tradic a zvyků kočovných cikánských kmenů, přehled magických a léčitelských praktik, způsobů tajné komunikace prostřednictvím šifrovaných značek, řeči rukou, ale i zvyků uvnitř rodin kočovníků. Autor v tomto prostředí pobýval od roku 1939, knihu vydal v roce 1975. Zaznamenal tak svědectví kultuře ve Francii i západní Evropě již zcela vymizelé, tím spíše v České republice, kde byli kočovní Cikáni násilně nuceni k usedlému způsobu života již koncem devatenáctého století, definitivně pak po komunistickém převratu.

 

Ukázka z knihy

Do magického světa Cikánů jsem padl rovnýma nohama v roce 1939, přesně čtyři dny před vyhlášením války. Od té doby mě nepustil a já se nikdy nemohl zbavit způsobu existence, která mi byla přisouzena onoho dne, kdy jsem shrbený nad řídítky jízdního kola odjížděl z města Patay v kraji Eure-et-Loir za svými rodiči, do pětadvacet kilometrů vzdáleného Janvillu. Mockrát jsem po té cestě jel, důvěrně jsem znal každou zákrutu, každý meandr silnice. Obloha byla tenkrát nízká a začínalo se stmívat; nastal čas, kdy čiperné vodní ptactvo vystrkuje zobák z hnízda.

            Kvůli silnému větru jsem musel šlapat se skloněnou hlavou a „ze sedla“. V jednom okamžiku jsem v příkopu zahlédl cosi tmavého. Zabraný do boje s protivětrem jsem si nevšiml podrobností, ale spatřený obrázek mě vyvedl z klidu, nakonec jsem se asi po dvou stech metrech otočil a vrátil zpět. Když jsem slezl z kola, uviděl jsem ve vodním kanálu topícího se muže. Rychle jsem ho vytáhl. Měl na sobě kalhoty a tmavohnědé, manšestrové sako oblečené na nahém trupu. Jakmile se vzpamatoval, mávl rukou směrem k silnici. Nerozuměl jsem! Díval jsem se tím směrem, seč jsem mohl, ale v padajícím soumraku jsem dokázal rozeznat jen panáky obilí vyjímající se na ocelově šedém pozadí.

            Bylo mi devatenáct let. Byla to doba strachu a já stál v šeru s mužem, kterého jsem zachránil – jen já a on – a poslouchal slova, jež opakoval, aniž bych jim rozuměl:

            „Běž za kolonou! Běž za kolonou!“

            Vystoupal na násep, odkud uviděl řídítka mého kola, usmál se, vzal mě za ruku a řekl:

            „Cikáni, tam, konvoj…“

            Konečně mi to došlo, muže jsem nechal v zářezu zavlažovacího kanálu a naskočil na bicykl. Rval jsem se s větrem, jel jsem a jel, oběma rukama křečovitě svíral řídítka, svaly na stehnech tvrdé jako kámen. Pustá silnice přede mnou mi připadala nekonečná. Konečně jsem zahlédl houpající se svítilnu na zádi maringotky.

            Byl jsem u cíle. Předjel jsem pojízdné obydlí a oslovil muže, kráčejícího vedle koně, jemuž na hřbetě seděl klimbající pes. Byla to zvláštní scéna. Přede mnou jelo ještě pět vozů, rychlost udával kůň v samém čele, ohromný peršeron, snad až přehnaně veliký ve srovnání s ostatními pinto koni zapřaženými do dalších maringotek. Řekl jsem:

            „Nějaký muž se málem utopil v kanále, prosí vás o pomoc.“

            O chvilku později zastavivší karavana sledovala můj odjezd v doprovodu muže, který na mě z neosedlaného koně křičel:

            „Tak dělej! Dělej, ty lenochu!“ a zasypával mě takovými nadávkami, že je na tomto místě nemohu reprodukovat. Čas mi přišel dlouhý. Konečně jsme dorazili na místo. Zachráněný kouřil krátkou dýmku a nikdo by si nedokázal představit, že se ještě před půlhodinou, sotva o dva metry dál, topil v zavlažovacím kanálu.

            Dodnes si pamatuji na slovo, jež vykřikl muž na koni v okamžiku, kdy poznal svého druha:

            „Hartissi!“

            Několikrát to jméno zopakoval, zatímco jeho druh těžce vstal a chytil se nás, abychom mu pomohli vylézt do svahu. Oči měl jako zahalené závojem, v pološeru mi v té troše světla ze svítilny mého kola připadaly skoro až neskutečné.

            „Jmenuješ se Pierre,“ řekl mi neznámý, „dlouho jsem na tebe čekal, mám tě totiž zapsaného ve svém životě.“

            Usmál se a krátkými, trhanými nádechy potáhl z dýmky. Teprve mnohem později, snad po deseti letech, jsem pochopil, jak velké úsilí ho stálo ji zapálit. „Muž, který se poddá bolesti,“ řekl mi tehdy, „který skloní hlavu, svěsí ruce a podlomí se mu kolena, není muž. Zejména když ostatní, kteří si ho zvolili za náčelníka, vidí, že se nedrží zpříma a nedokáže vstát.“

            Hartiss, neznámý ze zavlažovacího kanálu, odmítl nasednout na koně svého druha; celou cestu urazil pěšky vedle mě.

            „Jestli chceš, Hartissi, nechám ti koně a na gadžově kole pojedu oznámit ostatním, že jsi v pořádku.“

            „Jeď, Rolphe, a vyřiď jim, že Pierre s námi stráví dnešní večer.“

            Neodvážil jsem se odporovat a nechal Cikána odjet na svém kole. Kůň šel pravidelným krokem podél vodního příkopu. Připadal jsem si jako ve snu. Cikán vedle mě mlčel; zdál se pohlcený v myšlenkách; co chvíli jsem se k němu natočil, v šeru se střetl s jeho pohledem a pocítil jakousi úlevu, dojem klidu.

            „O matku si starost nedělej,“ řekl zničehonic a položil mi ruku na rameno. „Její čas zatím nenastal, ještě ji čeká spousta smíchu i slz.“

            Mužova mluva mě udivila; měl jsem pocit, že slyším starodávný jazyk, jako by ten, kdo se jím vyjadřuje, žil v minulém století. Pomyslel jsem si, že mnoho přečetl a archaické vyjadřování je výsledkem dlouhých chvil strávených nad knihami.

            „Mýlíš se,“ pokračoval, „neumím číst.“

            Vzpomínám si, že jsem ohromením zastavil. Muž ušel ještě pár kroků, potom mi položil obě ruce na ramena. V té chvíli tvář neznámého ozářily reflektory automobilu za mnou. V jediném okamžiku se mi do paměti navždy vtiskl intenzivní výraz toho člověka a já věděl, že mě má rád stejně intenzivně, jako jsem začínal mít já rád jeho.

            „Nesmíš se na mě, Pierre, zlobit za to, že ti čtu v myšlenkách, mezi námi dvěma nejde o nic závažného ani neobyčejného; neobyčejno tvoří prosté věci, které lidé zahalují do tajemství. Život plyne jako voda z pramene, ale málokdo ví, kde má počátek.“

            Nevědomě se mě zmocňoval jakýsi, dosud nepoznaný, půvab. S Cikány jsem se poprvé v životě setkal asi ve čtrnácti letech – o prázdninách u jednoho polesného jsem si hrál s malými Romy, jejichž náčelník se jmenoval Jean-Michel Mathias. Ale mezi náčelníkem kmene, jakým byl Jean-Michel Mathias, a Hartissem byl propastný rozdíl. Najednou mi všechno připadalo mimo čas, mimo veškerá měřítka. A měl jsem zřetelný dojem, že se dostávám mimo vše, co mi život dosud přinášel.

            Když jsem mu říkal, jakou radost měli jeho přátelé z toho, že je živ a zdráv, odpověděl:

            „Ani jeden z těch, které jsi před chvílí viděl, si nedělá starost o můj život. Jediné, co má pro ně cenu, jsou má slova, to, co chci říci a na co oni čekají. Zbytek jejich života bude záviset na tom, co řeknu. Pro ně…“ na chvilku se odmlčel, pak pokračoval: „pro nás představuji spravedlnost. Před čtrnácti dny jsem byl v Itálii, ani ne před měsícem ve Flandrech.“

            Byl jsem jako opařený a mlčel. On dál mluvil:

            „Vy máte soudce, advokáty, prokurátory. A tihle soudci nemají nic společného se souzenou osobou. U nás jsou soudci, advokáti nebo prokurátoři přátelé či příbuzní těch, které budou soudit. Když se u nás člověk vykonávající spravedlnost jednou zmýlí, už ji dál vykonávat nemůže.“

            Dolehl k nám jakýsi ruch. Směsice štěkotu, ržání a dětského křiku; chvílemi jako činel práskla zvučná nadávka, přehlušená pronikavými ženskými hlasy. „Naši našli místo k táboření,“ řekl Cikán, „večerní odpočinek nám přijde k duhu, bratře.“

            Hlasy začaly být rozlišitelné a záhy jsme slyšeli vrzání náprav maringotek.

            Když nám k cikánskému konvoji nezbývalo ani dvě stě metrů, můj společník se zastavil a řekl mi:

            „Jedna žena z těch, které poznáš, tě zná už dlouho; jmenuje se Sandra a její chování ti bude připadat zvláštní. Nesmíš se ale ničemu divit, přebývá totiž v samém srdci moudrosti a ví toho víc než já.“

            Dosud klidný kůň poznal důvěrně známé zvuky, sešel z krajnice a podkovami v trysku rozezněl asfalt silnice. Běžely k nám děti; za nimi psi, průvod uzavírala, s hlavou u země, liška s useknutým ocasem; spolu s ní přicházela žena.

            „To je Sandra!“ zvolal Hartiss a zopakoval: „Sandra!“

            Sandra na mě v pološeru upřela pohled. Kolik jí mohlo být? Dýchalo z ní mládí; světlé, narezlé vlasy jí spadaly podél obličeje v pravidelných copech až na boky. Dlouhé šaty zvýrazňovaly její drobnou postavu; měla naprosto dokonalý krk a bílou pleť; oči jako by jí vymyla modř pramenů. Ruce s hbitými, avšak překvapivě krátkými prsty kontrastovaly se zbytkem nepopiratelně harmonické osoby. Usmála se a já zahlédl široké a bílé zuby; rty měla masité, stvořené pro rozkoš… a přitom tou dobou bylo Sandře přes padesát.

            „No tak je tady,“ řekla, když nás spatřila, „ten tolik očekávaný společník!“

            Měla svěží, ale nakřáplý hlas, konce vět, které vyslovila, zůstávaly jakoby zavěšené v prostoru, jako by nikdy nedomluvila, takže nikomu se nechtělo ji přerušovat.

            Děti se na nás věšely, brebentily mezi sebou neznámým jazykem, vyskakovaly mému vyčerpanému druhovi na ramena.

            Do jejich hlaholu znovu zazněl Sandřin hlas:

            „Flixie, běž vyřídit do tábora, ať všichni mluví francouzsky. Že chci, aby dnes večer všichni mluvili francouzsky.“

            Muž z příkopu vzal Sandru za paži a řekl:

            „Každé tvé slovo, Sandro, je prostoupeno láskou a moudrostí.“

            „Ale Hartissi!“ odpověděla hrdelním hlasem, „spíš bychom měli vzdávat pocty těm, kdo dávají či zvěčňují život. Není snad teď tenhle mladík tvým otcem, když ti daroval znovu život?“

            Nějaká holčička se mě chytila za paži a pověsila se na ni; sklouzla po manšestru saka, vzala mě za ruku a už ji nepustila.

            Vpravo ode mě vyšlehl do výšky plamen a odrážel se v kaluži. Vtom jsem uviděl tábor, maringotky, koně, muže, ženy, mladé i staré, všichni sledovali, jak přicházím.

            Ve vzduchu se vznášel silný pach nafty a dřeva. Holčička mě držela za ruku. Muž z příkopu se Sandrou sledovali děti, kolem poskakovali psi.

            Od skupiny se odpojil stařec a vyšel mi vstříc. Podal mi ruku, já gesto opětoval.

            A tak mi na ramena padl, jako plášť utkaný ze stínu, magický svět Cikánů, a když se naše ruce spojily, stal jsem se člověkem, jímž jsem; cizincem tomu, čím jsem byl.

 

Stačí vstoupit do samého srdce záhadného a záhadné se změní v normální. Na nástupišti nádraží ve Voves jsem očima ulpíval na obličejích, v nichž se zračila úzkost. Jako by na všechny dolehla zasmušilá malátnost.

            „Takže dohodnuto, Pierre, zítra jedeš za rodinou.“

            „Sejdeme se za tři dny v Chartres, Sandra ti všecko vysvětlí.“

            „Já mu to řeknu, Hartissi, řeknu mu to,“ přisvědčila Sandra, která šla s námi.

            S železným lomozem a ohlušujícím syčením páry přijížděl vlak.

            Sotva před pár hodinami na tábor dolehla novina. Válka… je válka! Bosý klučina se vrhnul na Hartisse, jenž ho vsedě na schůdcích maringotky sledoval, jak přichází.

            „A je to tady, Pierre, je konec,“ řekl mi Hartiss, protože to věděl mnohem dříve, než malý kluk promluvil.

            VÁLKA! Novina oběhla tábor a ani ne do minuty všichni stáli kolem Hartisse; znovu se rozezněl jazyk kmene, muži a ženy mluvili a mluvili; jeden mladý chlapec vzal muže, kterého jsem vytrhl z náruče smrti, za ruce. Přestože hovořil mně neznámým jazykem, pochopil jsem přibližný smysl:

            „Sandra říkala, že dokud bude s námi, máme mluvit francouzsky.“

            Na chvilku se rozhostilo ticho, přešlo jako mlha, a hovory se znovu rozproudily.

            „Ano, vím o tom,“ řekl Hartiss mladému muži, jenž se ho na něco ptal, „do dvou týdnů budeš v bezpečí.“

            Od skupiny se oddělil mladý Cikán.

            „Herberte, za hodinu na cestě, a s ním sraz, víš kde, v Chartres, zítra v ‚noïlle‘.“

            Potom vstal, vzal chlapce oběma rukama za ramena a přitiskl ho k sobě.

            „Za čtrnáct dnů budeš v bezpečí, Frantzi.“

            Frantz na mě vrhl vystrašený pohled. Hartissův hlas, dosud mírný, zahřměl jako hrom.

            „Ten člověk je tvůj bratr, Frantzi, nemáš se čeho bát.“

            Pochopil jsem. Vzpomněl jsem si na ohavná zranění, která si můj otec přinesl od Verdunu. A teď stojím tváří v tvář Němci, tedy nepříteli, a tento nepřítel se z důvodu, že jsem zachránil život cikánskému „čaroději“, stal mým „bratrem“.

            Skupina se znovu dala do šeptání kmenovým jazykem.

            „Říkal jsem francouzsky!“ okřikl je Hartiss.

            Nad táborem znovu zavládlo tíživé ticho.

            „Pomůžu ti sbalit si věci, Frantzi, ničeho se neboj,“ řekl jsem a popošel k němu.

            Frantzovi bylo šestnáct, mně devatenáct. Byl první den příšerného masakru. Miliony lidí a tisíce cikánů měly zaplatit životem za šílenství jednoho jediného muže. Toho dne jsem uprostřed plání v Beauce svému cikánskému bratrovi pomáhal uprchnout ze země mých bratrů. Když z Herbertovy maringotky pádící k Chartres zbyla jen maličká tečka na obzoru, pochopil jsem, že už sám sobě nepatřím, že jsem se stal přijímaným člověkem; teď jsem si upřeně prohlížel tábor já.

            Stáli přede mnou, jako by pózovali na svatební fotografii. Starci, děti, krásné dívky, jedna z nich s těžkými, havranově modrými copy a třemi klasy pšenice za levým uchem, bědný národ, svobodný, avšak neustále hnaný z jedné obce do druhé, odstavovaný na veřejná smetiště, na prostranství, kde se konaly trhy se zvířaty. Upíralo se na mě dvacet párů očí. Hartiss mě vzal za ruku a zašeptal:

            „Nic jim neříkej, oni vědí.“

            A nepadlo mezi námi jediné slovo. Skupina se rozešla, ženy odvedly své děti, zůstali jen muži. Byli čtyři: jedenasedmdesátiletý patriarcha Firmin, Arthuro, Solies a Sampion.

            Ani ne za hodinu bylo rozhodnuto. Arthuro a Sampion, kterým hrozila mobilizace, se měli po železnici dostat do Aisne, sejít se tam se svými bratry Piercem a Wandolem a sdělit jim místo, cíl dlouhého, „sisteronského“ pochodu. Firmin za úsvitu zamíří spolu se ženami, dospívajícími a dětmi na jih.

            A Sandra?

            Zrovna přicházela, Sandra, přicházela. Její útlé nohy jako by klouzaly po mazlavé zemi utopené v ranní mlze. Její šedobéžové šaty s švestkově modrým proužkem se komíhaly v rytmu chůze.

            „Půjdu s tebou, Firmine,“ sdělila podivně tlumeným hlasem, „s Arrakovci se sejdeme na sedmičce a s avronskými u Pařížské brány.“

            Měl jsem pocit, že jsem náměsíčný, natolik mi vše kolem připadalo zvláštní. Obrázek Frantze se mi lepil k srdci jako výčitka, veškerá radost byla pryč. Moje kolo opřené o maringotku vzbuzovalo myšlenky na útěk. Asi dvanáct kilometrů odtud si moji rodiče museli dělat starosti, proč jsem nepřijel. Přišla ke mně Sandra.

            „Útěk je útočiště zbabělců,“ řekla, „a lítost nachází místo jen v srdcích slabochů.“ Vzala mě za ruku. Zůstal jsem.

            Zúčastnil jsem se všech příprav, a když se potom Hartiss objevil ve dveřích Firminovy maringotky, ulevilo se mi.

            Vlak, který odvážel Arthura se Sampionem, mi zmizel z očí, ale v uších mi stále zněla jeho ozvěna. Na nástupišti nádraží ve Voves zůstala jen Sandra, tisknoucí se ke mně, a přednosta stanice, který úkosem sledoval podivný pár, který jsme tvořili.

            Dalo se do jemného a nepříjemného deště, hustého a svírajícího jako anglická mlha.

            „Pojďme,“ řekla Sandra a vzala mě za paži.

            Cesta ubíhala jako důvěrně známá krajina. Za chvilku se v dálce objevil tábor. Osvětlené obdélníčky okének blikotaly jako lucerny na šífech.

            Sandra mi paži stiskla ještě silněji. Kráčeli jsme mlčky; naše kroky klouzaly s vlhkým zvukem po mokré trávě.

            Liška pod maringotkou se oklepala. Zachrastil řetěz, na němž byla přivázaná. „Klid!“ zašeptala Sandra.

            Hbitě překročila kaluž, roztřesené zrcadlo, které deformovalo obdélník nažloutlého světla dopadajícího z Firminovy maringotky.

            „Pojď dál,“ řekla mi z výšky tří schůdků své maringotky. Vstoupil jsem do přítmí jejího pojízdného obydlí. V tančících odlescích lampičky pod ikonami jsem si domýšlel vnitřek. Potom škrtla sirka; na okamžik se mi zjevil Sandřin obličej vlhký od deště, jako proměněný. Ale to už mi plamen v petrolejce odhalil tajemství úzkého příbytku.

            Jako bych vkročil do místa mimo náš čas; všechno tam bylo zvláštní, strop, stěny pokryté různobarevnými látkami; žádná postel, ale v zadní části ležela spousta polštářů z látky a kůže. Skříň, která vypadala jako zavěšená na stropě. Před takto vzniklou alkovnou stál na měděném podnosu samovar třpytící se kovovým leskem. Vlevo nad ním se na tančící plamínek věčné lampičky z opalinového skla laskavě usmívaly dvě ikony. Z naftových kamínek vedle dveří vyzařovalo mírné, lahodné teplo. Uvnitř nebyl stůl ani židle, žádné kuchyňské nádobí, na háčcích viselo jen šest šálků z krvavě rudého porcelánu, které se zhouply při sebemenším pohybu maringotky. Na poličce stály vyrovnané keramické džbánky opatřené korkovými zátkami.

            „A je to!“ řekla Sandra.

            Jedním pohybem si svlékla pláštěnku, potom si pohrála s přezkou na opasku a nechala ze sebe sklouznout sukni. Objevila se přede mnou v jakýchsi pouzdrových šatech, jejichž horní díl jí sloužil jako korzet, když na sobě měla nabíranou sukni. Tu pověsila na věšáček skrytý za látkovým závěsem. Můj nepromokavý plášť a sako skončily hned vedle, a jakmile závěs klesl, mohl jsem obdivovat harmonii, která z tohoto podivuhodného místa vyzařovala. Nic nenarušovalo zdejší pořádek.

            Pohodlně usazený v polštářích alkovny jsem sledoval Sandru, která přede mnou, vkleče u samovaru, připravovala čaj. Tu a tam vhodila do malého komínku jakási zrnka, podobající se krystalům. Stoupal z nich voňavý dým. Měl jsem pocit, že vdechuji vůni z ohromné kytice květů; neměla naprosto nic společného s tím, co jsem od té doby kdy vdechoval, jako například různé arabské či turecké přípravky; myslím, že musela pocházet z Indie.

            Po prvním vypitém šálku čaje zazněl Sandřin přidušený smích. Očima se vpíjela do mého pohledu a já se snažil upínat se ke skutečnosti, natolik jsem si připadal mimo vše, co jsem byl dosud zvyklý vnímat.

            „Člověk, který se brání snům, se brání životu,“ řekla, „když budeš chtít, můžeš v jediné hodině zažít to, co ti jinak život přinese za dvacet let. Chceš? Málo lidí tvého rodu poznalo to, co ti teď bude dáno prožít. Pokud souhlasíš, od téhle chvíle už nikdy nebudeš nemilovaný.“ Souhlasil jsem.

            V maringotce přestala existovat skutečnost: Sandra začala mládnout. Účinky hypnózy? Očarování? Nedokážu to říci, ale odehrávalo se to přímo přede mnou, dalo se to nahmatat. Z padesátnice byla mladá dívka. Jen její hlas si uchoval charakteristickou intonaci, která ho odlišovala od běžných hlasů. A říkal:

            „Už kdesi existuji. Jsem malá holčička, kterou poznáš až v den, kdy mě najdeš. Ta osoba se stane mým druhým já a bude nad tebou mít stejnou moc. Budete nezničitelní, a přece vás budou chtít zničit, budete se milovat, a přitom vás budou nenávidět, budete sami vdechovat vůni květin z vaší zahrady, budete silou, protože láskou, a gadžové, kteří se k vám obrátí, poznají ‚auru‘ lásky nebo nenávisti – podle toho, co sami ponesou v srdci.

            A přitom vaše rty budou pro vás dvěma hranicemi.“

            Nechápal jsem ta slova. Avšak o šestnáct let později jsem ve své ženě rozeznal onu mladou dívku, která měla tutéž tvář a stejný způsob bytí jako kočovná Cikánka Sandra.

            Přikrýval nás jen stín. Občas knot lampičky pod ikonami zaprskal v mandlovém oleji a mne, v Sandřině náruči, pomaličku ovíval závan poznání.

            Ráno jsem se probudil do skutečnosti. Se ztěžklými údy a znavenou šíjí jsem si náhle uvědomil, že oné noci došlo k čemusi výjimečnému. Ale k čemu? Sandra mi vařila čaj.

            „Nebuď tak netrpělivý, vlčku. Čas přijde na konci času.“

            Sen se rozplynul a žena, která se přede mnou věnovala kaž­dodenním činnostem, nabyla svého obvyklého zjevu. Její nahota mě nutila k úctě.

            Kolik hodin, kolik dní jsem s ní takto strávil? Nevím; snad tři. Potom jsem se Sandřina těla už nikdy nedotkl. Když jsem však otevřel dvířka její maringotky, aniž jsem se otočil, jak mě o to žádala, plně jsem si uvědomoval, že má cesta je narýsovaná a že se jí mám nejen podřídit, ale přivítat ji jako odvěkého přítele.

            Dnes, Sandro, provádíš svých osmdesát jar za hranicemi, jež je mi zakázáno překročit, ale skutečně jsem prožil vše z toho, co jsi jednoho dne předpověděla užaslému chlapci, s klidem, přesně jak jsem ti slíbil.

            Vzpomínám si, Sandro, na tvé oči, jež jako dvě uhrančivá zrcadla vtiskávala do mé mysli pohybující se obrazy, abych si slovo od slova zapamatoval tvá proroctví. Řeklas mi: „Tvoji už za tebou nepřijdou, k sobě tě přijít nechají, ale nepřipustí tě na své oslavy, obřady, ani smuteční; jejich přátelé už nebudou tvými přáteli. Nebudou tě chápat, a proto jim tvé jednání přijde zvláštní. Další ti budou závidět a nenávidět tě. Tebe bude naopak na ramenou tížit tolik lásky, kolik jen málo lidí mělo to štěstí v životě snášet. Tvůj život bude naplněný jako vejce, nepoznáš ani lítost, ani výčitky. Ti, které budeš milovat, budou žít vyrovnaně. Přijdou za tebou lidé a poznají tě. Kvůli nim překročíš hranici krve, stanou se tvými bratry a ty díky nim projdeš zastávkami na cestě moudrosti, která vede k Tichu, protože jen v tichu pták pozná zpěv ptáka. Nebudou tě zvát ani na veřejné, ani na rodinné rady, ale lidé si k tobě budou pro radu chodit potají. Pro některé budeš špatný a budeš v nich vzbuzovat obavy; pro jiné budeš člověk, jejž následují krok za krokem a jenž se stává vzorem pro jejich vlastní život. A tak se budeš řídit opatrností, protože srdce lidí je jako ovocný sad a sklizeň velmi často závisí na zahradníkovi. Některé z tvých dětí ponesou znamení noci. Budou vědoucími štěpy stromu, který zasadíš. Všem, kdo ti způsobí zlo, se do sedmi let jejich rána vrátí zpět. Podvedli-li tě, budou podvedeni.

            Poruší-li dané slovo, bude porušeno slovo dané jim. Budou tebou posedlí, ale ti, kteří tě budou milovat, budou milováni. Ve stáří, protože zestárneš, budeš mít šťastnou ruku a občas budeš i jasnozřivý. Přinutíš se k jistým ústupkům; radost se ti zabydlí v srdci až do konce tvých dnů a popel, který po sobě zanecháš, bude žhavější než oheň.“

            To mi Sandra předpověděla pár dní poté, co jsem zachránil život čaroději Hartissovi. A tím to všechno začalo!

 

Pierre Derlon (1920 –?) se v devatenácti letech řízením osudu setkal s cikánským čarodějem a stařešinou Pietrem Hartissem. Toto setkání předurčilo jeho další život. Postupně se odcizil své gadžovské rodině i prostředí, které ho považovalo za „odpadlíka“. Žil s kočovnými kmeny, oženil se s Cikánkou, s níž měl dva syny. Živil se jako cirkusák, dvacet let vystupoval v kabaretech a varieté s cvičenými holubicemi. Po letech učení ho Pietro Hartiss zasvětil do mnoha tradic, okultních obřadů a pravidel kočovných kmenů, k nimž neměli přístup ani „obyčejní“ Cikáni, natož gadžové. Pierre Derlon napsal několik knih, z nichž Okultní tradice Cikánů, které se nyní po letech dostávají i k českému čtenáři, tvoří jakýsi vhled do duchovních a okultních praktik kočovných kmenů, jež ještě po druhé světové válce žily po způsobu svých předků. Nejedná se o přísně vědecké pojednání, ale o jakési líčení toho, co viděl a zažil formou osobních vzpomínek a pamětí, přesně v intencích věty, kterou mu jeho duchovní otec Hartiss řekl: „K porozumění života člověka z karavany nestačí karavanu sledovat, k tomu je potřeba žít jejím životem.“

 

Přeložil Tomáš Havel, nakladatelství Dauphin, 2020, 1. vydání, 256 stran.


Share on Myspace

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel