Úroveň vítězných textů Literární ceny Knižního klubu bývá – jako v případě většiny literárních cen určených pro autory dosud nevydaných rukopisů – poměrně kolísavá, to ovšem rozhodně neplatí pro poslední laureátku LCKK Emu Labudovou a její novelu Tapetář. Jedná se totiž o prózu v mnoha ohledech nevšední a s ohledem na věk autorky (když ji psala, chodila ještě na gymnázium) velmi pozoruhodnou.

 

Jak vás vlastně napadlo napsat zrovna příběh o mladém anglickém homosexuálovi z 50. let?

Mohl za to životopis Alana Turinga. Dočetla jsem se o nucené konverzní terapii, kterou se mu vlast odvděčila za jeho zásluhy na tom, že druhá světová válka dopadla, jak dopadla, a řekla jsem si, že takhle teda ne, a pak už si to žilo svým vlastním životem.

 

Na to, že se jedná o debut z pera gymnazistky, je Tapetář pozoruhodně vyzrálé dílo. Co vás nasměrovalo k literatuře a kdy jste začala sama psát?

K psaní mě nasměrovala moje třídní, když mě v mých třinácti vychválila za jednu slohovku, a pak mě kontinuálně a systematicky tlačila do každé soutěže, která se nachomýtla. A tím mě právě „donutila“ se na psaní dívat jako na práci a řemeslo, a ne jako náhlé pominutí smyslů a čekání, až to pominutí zase přijde. Takže jsem se psaním začala vážně zabývat v těch třinácti.

 

Svůj příběh o nelehkém coming outu „tapetáře“ Irvinga jste odvážně zasadila do historických kulis – odkud jste čerpala povědomí o poměrech v Anglii roku 1958? 

Odkud se dalo: knížky, filmy, internet, umění. Už jsem se ale sama nedávno nachytala na švestkách s jednou faktickou chybou.

 

Intimní vztah svého hrdiny a jeho aktuálního partnera jste vylíčila s překvapivou cudností. Byl to přímo váš autorský záměr, nebo jste k tomu dospěla spíše mimoděk v průběhu psaní?

Přijde mi, že tenhle typ scén se musí umět napsat. A já to neumím. Zatím.

 

Čtenáře svého povýtce realistického vyprávění znejišťujete některými fantastickými či ahistorickými motivy – počínaje jakousi dvojicí výrů usazenou na hrdinových ramenou a řadou rekvizit (knih, hudebních skladeb apod.) pozdějšího data vzniku konče. Co vás k tomu vedlo?

Jsem na ahistorismy zatížená. Když něco čtu, tak takové prvky velmi oceňuji. Taky si myslím, že čistý realismus je trochu překonaná záležitost, nebo alespoň pro mě. Přijde mi zdravé a zábavné, když si čtenář musí sám dát dohromady pravidla fikčního světa, co platí a co neplatí, a když jej text trochu podráždí, místo toho, abychom se všichni jenom otrocky drželi pravidel naší reality.

 

Objevují se tu mimo jiné odkazy na díla Ladislava Fukse – Pana Theodora Mundstocka, Variaci pro temnou strunu nebo Spalovače mrtvol. Váš oblíbenec? A kdo další vás případně ovlivnil?

Fuks je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů. Pak mě hodně ovlivnil Ludvík Vaculík a kdykoli můžu číst Václava Hraběte. A obecně mě baví hispanoamerická literatura ve 20. století, na ní se právě díky vlivu indiánských kultur ukazuje, že se knížky bez té naší evropské obsese dělit všechno na realitu a fantazii docela dobře obejdou.

 

Jednotlivé kapitoly jste navíc opatřila převážně španělskými názvy. Proč?

Názvy kapitol vznikaly poněkud intuitivně. Psala jsem to na gymplu, kde jsem slýchala nějaké španělské průpovídky pořád, tak mi nějak přišlo, že se to tam hodí.

 

Vaší knižní prvotině pomohlo na svět hned několik zkušených lidí z literární branže – od šéfredaktora Odeonu Jindřicha Jůzla přes uznávanou redaktorku, editorku a básnířku Olgu Stehlíkovou až po výtvarnici Nikolu Janíčkovou (dříve Logosovou). Spolupráce s nimi byla asi cenná zkušenost?

Jindřich Jůzl se ke mně vždycky choval nesmírně hezky (čehož si jako literární nikdo velmi považuju, zvlášť s ohledem na to, jak v komunikaci s literárním nikým občas vydavatelé operují) a měl pochopení pro mnohé moje literární umíněnosti. Na redakční úpravě bylo po pár stránkách vidět, jak se paní Stehlíková naprosto naladila na moji vlnu, její komentáře mířily do černého a několikrát i přišla s lepší formulací, než jak jsem to původně napsala já. A výtvarné střevo se mi široce vyhnulo, ale čistě z estetického hlediska mě obálka hned nadchla. Takže abych odpověděla, ano, byla to zkušenost nejen cenná, ale ještě navíc příjemná.

 

A co pro vás znamenalo – samozřejmě kromě knižního vydání rukopisu a zisku finanční odměny – vítězství v soutěži o Literární cenu Knižního klubu? 

Přidalo mi to na sebevědomí. Když to někomu stojí za to, aby to vydal, tak to nemůže být taková hrůza.

 

Studujete hispanistiku na FF UK, kde byste ráda v budoucnu našla uplatnění? A pracujete na nějaké další knize?

Debaty na téma „filologovo pracovní uplatnění“ máme mezi kolegy přísně zakázány, protože vedou k záchvatům hysterie a alkoholismu. Na další knize pracuji, tak uvidíme, jak se to vyvine.

 

Ema Labudová (*1999, Praha) se v rámci dosavadní historie Literární ceny Knižního klubu stala její nejmladší vítězkou. Svou knižní prvotinu, novelu Tapetář (Knižní klub 2019), napsala ještě na gymnáziu. Nyní studuje hispanistiku na Filozofické fakultě Univerzty Karlovy v Praze.


Share on Myspace

Literatura