Paní Tereza F. na fcb každý den vybírá z kalendáře jméno toho, kdo má svátek. Ptá se svých čtenářů, jestli znají nějakou literární postavu toho jména. A jestli ji mají oblíbenou. Je to jednoduchý nápad, ale leckdy obtížný – třeba Teodor byl těžký… Ale nedávno na mě takhle vykoukla Růženka.

Představte si – všechny Růženky světa měly najednou svátek, byl to jejich den! Dokonce i ty Růženky vymyšlené, literární postavy! I ty. (Patřila k nim i ta Růženka od Cimrmanů? Ze hry Hospoda na mýtince? Ta, co není? Jak ji hraje chlap?)

Pochopitelně pohádková Šípková Růženka se objevila hned. Durrellova Růženka je z příbuzenstva, veselá knížka, jak hlavní postavě doručí domů zásilku – slona – a právě slon je ta Růženka, tak ta přišla hned za ní.

Pak už jsem nedával pozor, protože mi v paměti vyvstala báječně napsaná Růžena Driffieldová z knihy Veselice aneb Kostlivec ve skříni. Napsal ji autor, kterého pořád rád čtu – W. S. Maugham:

…a Růženčiny plné rty a široký nos skutečně dodávaly tomuto záštiplnému tvrzení zdání pravdy. Ale oni nevědí, jak stříbřitě zlaté měla vlasy, neznají zlaté stříbro její pleti. Oni nepoznali její kouzelný úsměv.

„Nebyla ani trošku jako bílý negr,“ řekl jsem. „Byla panenská jako jitro. Byla jako Hebé. Byla jako čajová růže.“

(Hebé byla číšnice bohů na Olympu, bohyně věčného mládí, posléze manželka Herakla…)

A když na ni dál útočí, řekne pan Ashenden:

Byla to báječná žena. Nikdy jsem ji neviděl ve špatné náladě. Stačilo jenom říct, že něco chcete, a ona vám to dala. Nikdy jsem neslyšel, že by o někom mluvila špatně. Měla zlaté srdce.“

A to dávání se týkalo i takových věcí, které by vás na první čtení nenapadly, ale mě napadly hned…

A jak báječnou má tahle Maughamova kniha pointu! Ne, tu nebudu prozrazovat. Jako by se mi na chvíli vrátila doba, kdy jsem tuhle knihu četl poprvé… (1975)

Jenže i po téhle paní Driffieldové jsem měl něco ještě schovaného v hlavě – tedy pokud to bylo v hlavě! No ano! Snad každému muži se někdy stane, že někdy jaksi nemůže. Že kvůli drobnému fyzickému selhání prostě nemůže v určité chvíli naplnit očekávání své partnerky, nebo alespoň ne docela. Není to nic příjemného. Ale díky tomu je tady teď další Růženka, tentokrát postava z básně Victora Huga, jmenuje se – ta báseň – Stará píseň z mladých let. Pán prostě nenaplnil očekávání… A víte, jak ta báseň končí?

Byla krásná. Byla vzteklá.

Bláhovci svůj povzdech dá…

-Nemysleme na to! – řekla.

…myslím na ni odtehdá…

(Psáno Paříž, červen 1831)

Teď si zase představuju, jak asi tenkrát v létě bylo v Paříži? Nepršelo? Sluníčko se vidělo v loužích? Foukal vítr v těch starých časech před viagrou a koronavirem a lidi měli svoje – tehdejší – starosti a radosti. A Růženky.

Možná čekáte, že vám teď dohledám, co všechno už tehdy za Huga, Dumase, Balzaca bylo vynalezeno, byl třeba telegraf? A neptejte se na ty chytrý mobily ani ze srandy, to bych si vyprosil! Protože já už teď nemám čas.

Před chvílí jsem seskočil z koně a trochu udýchaný si mečem prosekávám cestu křovím až k brance parku. S potrhaným oděvem a krvácející vyběhnu po schodech do věže zámku, ano, až tam, kde na loži spočívá krásná, tmavovlasá žena se zavřeným očima.

Odložím meč, skloním se nad ní a políbím ji na rty. A stane se ze mě krásný mladý princ.


Share on Myspace

Literatura