Hana Frištenská Štarková ve svém debutu s autobiografickými prvky Každému jeho Izrael zachytila tři příběhy svých blízkých, jejichž společným jmenovatelem je jejich židovský původ, Československo a posléze život v emigraci, se kterým má zkušenost snad každá židovská rodina. Konfliktní situace u jedné z postav končí sebevraždou, u druhé nalezením nového domova v Izraeli a třetí se nakonec pokorně vrátí ke svému židovství, na které po druhé světové válce už rezignovala.

 

Hano, známe se už dlouho, kdysi jsem bývala první čtenářkou tvé poezie, která ještě čeká na vydání. Před rokem jsi vydala v nakladatelství Brána svou prvotinu Každému jeho Izrael. Zvláštní název…

Napadlo mě, že lidé, kteří knížku vezmou poprvé do ruky, mohou očekávat něco o židovsko-arabském konfliktu. Ale o tom rozhodně není. Také nejde o faktografický cestopis, i když Izrael hraje v knížce klíčovou roli. Název knihy je metafora. Bylo to přání těch, o kterých píšu. Každý v sobě nosíme nějakou velkou touhu, o které předem skoro jistě víme, že se nenaplní. A přesto o tom sníme, mnozí o to i usilují. Každý máme v sobě nějaký ten Izrael, fatu morgánu na obzoru. Pro mé hrdiny, a pro Židy vůbec, je to skutečný Izrael nebo ještě lépe Izrael, jaký by chtěli. Izrael jejich duše. Vidíš, už proto bych nemohla napsat nic o blízkovýchodním konfliktu, protože Izrael mých hrdinů je jejich místem jistoty, ne válečnou zónou, jak máme tendenci tuto zemi schematicky vnímat.

 

Společným jmenovatelem příběhů Ester, Valinky a tvého otce Lajbiho je nejen vztah k židovství a k Izraeli, ale i neblahé rodinné vztahy…

Kdo s židovskými kořeny není po druhé světové válce poznamenaný neblahou rodinnou situací a komplikovanými vztahy? Bude to znít dost divně, ale myslím si, že my všichni, kdo máme ve své „anamnéze“ židovské předky, jsme tak trochu i potomky druhé světové války. 

 

Ester, Valinku i Lajbiho spojuje také skutečnost, že všichni se narodili v Československu, kde prožili velkou část svého života, spíše tragického, přinejmenším smutného. Stín však padl i na ty, kteří žili v jejich blízkosti. I na tebe. Byl to jeden z hlavních motivů, proč jsi přistoupila k literárnímu ztvárnění jejich příběhů? Říká se tomu – vypsat to ze sebe…

Napsat tento skromný text jsem už dlouho cítila jako povinnost vůči neobyčejným osudům, které ti tři lidé prožili. I proto, že Židé jsou přesvědčeni, že co bylo zapsáno, už nebude zapomenuto. Sebe jsem se snažila potlačit, nakolik jsem uměla, cítila jsem se v roli svědka. Nicméně je pravda, že v části o mém otci už to tak není, protože ať chci nebo nechci, jsem účastnicí děje.

A pokud jde o to, že moji hrdinové se narodili a část svého života – nebo v případě otce dokonce celý – prožili v Československu, je to pro jejich příběh důležité. Rodina, dětství, mateřský jazyk jsou přece významné pro náš život! Každý z nich žil v jiném Československu, vlastně ve třech podobách Československa, ve třech odlišných zemích. Lajbi se narodil a skoro polovinu života prožil na Podkarpatské Rusi, když v první polovině minulého století patřila k Československu, a zbytek života v komunistické Praze. Valinka se do socialismu už narodila, a stav této země byl důvodem, proč ona i její rodina emigrovala. A Ester prožila krásné mládí v první Československé republice před nástupem fašismu. I když tuhle zemi zažil každý z nich jinak, všichni tři ji považovali za „základní vlast“, do smrti mluvili také česky. Odešli, a přesto se sem pořád vraceli.

 

Ester, Valinku a Lajbiho, postavy s výrazně odlišnými příběhy, jsi spojila do jedné knihy. Příklad toho, jak literatura jde napříč životem, a nakonec se v ní tak či onak všichni potkáváme…

Ony ty jejich osudy jsou rozdílné jen zdánlivě. Jsou vlastně třemi variacemi na stejné téma, totiž na příběhy Židů po druhé světové válce. Dokonce mám dojem, že jsou obecné pro ty, které tak poznamenala, pro jejich úsilí něco ze svého života přes to všechno udělat nebo se o to aspoň pokusit. Ale máš pravdu: literatura jde napříč životem. Platí to jistě i naopak.

 

V knize procházíš s velkým zalíbením izraelskými městy i nejrůznějšími místy, jazyk je jakoby předmětem jistého básnění. Proč jsi vlastně přestala poezii psát?

Pokusy psát poezii souvisí s mým mládím. Od poezie, právě tak jako od mládí, mě oddělil život. U poezie beze zbytku platí, že básnění a život jedno jsou. Myslím, že u prózy to tak silné není. Při jejím psaní člověk potřebuje znalosti a zkušenost víc než emoce.

 

Zdá se mi, že tvé téma je cesta, pohyb; na chvilku se zastavíš tam a zase jinde, v té či oné kavárně, ulici, parku, u přátel. Naskýtá se tu otázka spěchu z místa na místo, mýlím se?

Nejde ani tak o fyzický pohyb, ale je fakt, že život vidím jako svým způsobem logickou cestu, jako intenzivní duchovní a citový pohyb tak říkajíc z bodu nula do bodu sto. Konečně v knížce někde píšu, že důležité vzdálenosti měří nikoliv topografické danosti, ale čas. To je právě o té cestě a jejích danostech.

 

Psát o příbuzných, o blízkých přátelích, zvláště když jejich rodinní příslušníci ještě žijí, psát dokonce o vlastním otci, je vždy velké riziko. Co bylo pro tebe nejobtížnější?

To riziko si uvědomuji. Proto můj text vznikl až nyní, kdy rodinní příbuzní, kterých se můj text týká, už většinou nežijí a já jsem stárnoucí žena. Stárnutí dává jednu výhodu – vaše věci jsou již dořešeny a díváte se na ně poněkud zpovzdálí. I tak bylo vyvolání některých vzpomínek tíživé, ovšem jiných zase radostí. A navíc moje práce byla završena úlevou a spokojeností, že jsem knihu dokončila a že tuto povinnost mám za sebou.

 

A setkala jsi se – v tomto punktu – s nepochopením? Odmítnutím? Jistě jsi o tom se svými přáteli, příbuznými hovořila, ne? Ne vždy si lidé přejí, aby jejich příběhy byly zveřejněny, považují je výhradně za „své“…

Ano, některé postavy, které jsem ztvárnila, ještě žijí. S některými lidmi jsem hovořila, o čem píšu, pokud chtěli, nechala jsem jim rukopis přečíst a dali mi svůj souhlas. Někteří s radostí, jiní s obavami. Někteří dokonce nebudou moji knížku číst vůbec. Ale naše vztahy přežily a pomohla i důvěra, kterou k sobě navzájem máme. 

 

Velice silný je příběh Valinky, jejíž životní pouť končí tragicky, sebevraždou, stejně jako život její matky. Prožila nelehké dětství nejen v Praze, ale i později v Západním Německu, kam její matka, přeživší Auschwitz, emigrovala. Valinka se za ní dostala až později přes Červený kříž. Příběh Valinky mi znovu potvrdil, že žádná láska, ani ta mateřská, není samozřejmostí, o otcovské ani nemluvě… Zasáhlo mne místo, kde Valinku cituješ, jak chodívala na kopec v jedné zapadlé vsi a vzhlížela odtud k Západu, kde bude všechno dobré, až se tam k mamce jednou dostane

Valinka je podle mého názoru pozdní obětí Osvětimi, kterou její matka přežila. S její matkou se tam něco stalo, myslím, že ztratila schopnost mateřské oběti. Máš pravdu, že každá z nás má jinak silný talent své dítě milovat a pro mnoho z nich jsou jejich matky nešťastnými láskami. Ale je to i naopak. Nešťastnými láskami matek mohou být i jejich děti. U Valinky byly obě tyto části vztahů s matkou silné a destruktivní. U otců jsou dobré vztahy s dětmi ještě méně samozřejmé.

 

Co soudíš o pokleslé filmové tvorbě, která čerpá z té nezměrné židovské tragédie za okupace?

Na filmy o holokaustu se už nedívám. Pokud jsou silným uměleckým dílem, vždycky mě to zasáhne, pokud jsou jenom exploatací tématu, dost mě to rozzuří. Myslím, že silné jsou zejména příběhy, které natočila generace těch, kteří válku zažili nebo snad ještě jejich děti.

 

Umělecké dílo nevyžaduje nutně vlastní prožitek. Umění je jen od slovesa umět, mít talent…

Ale ta doba a zkušenost jistě v umělecké tvorbě sehrála svoji roli. Většina toho, co teď natáčí filmaři, kteří jsou ve věku vnuků pamětníků, je dost často „zlatokopectvím“ na tématu holokaustu, protože tak nějak je půl práce hotovo už samotným tématem. Už se zřejmě vytratila autentická schopnost vcítění se do strašného utrpení, takže na něj hledí zvenčí a povrchně. Hodně se mi to nelíbí. Ale asi bych neměla zevšeobecňovat, mohou být výjimky.

 

Tvoje prvotina Každému jeho Izrael je jasným příslibem tvé další tvorby. Budeš v literární práci pokračovat? 

Ráda bych dokončila další text. Není už autobiografický, ale řada mých vzpomínek v něm samozřejmě nachází své místo. Jsem ale teprve na začátku, a navíc tuto knížku už nepovažuji za svůj úkol, jako tomu bylo u Každému jeho Izrael. Takže si to psaní spíš užívám.


Share on Myspace

Literatura

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel