Je mnoho i písemně doložených názorů spisovatelů a myslitelů na knihu Jamese Joyce Plačky nad Finneganem. Například Nabokov ji přirovnává ke chrápání ve vedlejší místnosti, ten obraz se mi líbí, i když Plačky moc ne. Připadají mi nějak křečovité, asi jako ten Kaplan, co má třídu rád. Ale o to tu teď nejde.

Žádný z těch názorů se ovšem netýká původní irské balady, která byla pro Joyce předlohou– přitom ta se mi líbí nejvíc. (Balada – komedie?)

Ten příběh je o jediné životodárné kapce whiskey. Při pohřební hostině (anglicky wake, což ovšem znamená také „probuzení“, tento význam se ale většinou v překladech nezohledňuje) do úst mrtvého těla ukápla whiskey, načež mrtvý ožil. (Wikipedie)

Když jsem si uvědomil, že tedy rakev s mrtvým musela být v místnosti, kde se pláč a hodování odehrávalo, vzpomněl jsem si na jednu svou starou známou a napsal jsem jí, aby mi napsala, jak to vlastně bylo. A za pár dní mi přišel dopis:

…včera ten můj trouba přišel na skrýš v kredenci, kam před ním schovávám penízky, naštěstí jen na tu malou skrýš, velkou nenajde. Vázičku vyprázdnil, peníze propil a přitáhli ho na práh kumpáni jistě hodně po půlnoci. Položili ho, opřeli o vrata a zmizli. Otevřela jsem mu, padnul dovnitř. Měla jsem v ruce velkou vařečku na vyváření prádla, že mu jich pár nasolím, ale pak mi ruka klesla. Už takhle má dost a bůhví jak ho ráno budu budit do práce. A tam jít musí.

Druhý den odešel v klidu, pak i děti a já myslela na řezníka, že mu dlužím a že dlužím i za látku Madlence na kabátek. A kde to teď vzít?

Prala jsem prádlo a zašívala jsem, když přišla Pipsi z hájenky, abych s nima šla brečet na Finnův pohřeb. Ten moula lez lízlej na lešení a spadnul z něho. Jak může bejt dobrej zedník takhle blbej…

Kolik nás bude, ptala jsem se jí a potom – a dá mi někdo něco?

Odpověď byla dobrá, dluhy z toho, co dostanu za pláč zaplatím, a ještě něco málo zbyde. – Tak chceš? Ptala se Pipsi. Tak ano, řekla jsem, ano, chci. Ano.

Nejvíc mě překvapilo co? Že tam s náma bude bulit ta kráva Gerty, to ne, to jsem čekala, ale že vystaví nebožtíka v rakvi přímo na pohřební hostině mě překvapilo. To se běžně nedělalo. Musela jsem se jít podívat a Finn ani moc mrtvě nevypadal, jen se nehejbal. Jenže tuhej byl a už mi nikdy nestrčí ruku zezadu pod sukni, ani mi nebude tajně hladit nohy, nepodívá se, chudáček, těma očima, modrýma jak otevřený nebe …no a to už jsem brečela, ani jsem nepotřebovala tu cibul co jsem mnula rukou v kapse zástěry.

Anna na mě překvapeně koukla a začala bulit taky a za chvilku už jsme koncertovaly a slaně kapaly svorně, všechny čtyři. Jestli pak si ten parchant občas šáhnul i na ty druhý, napadlo mě, víš, ty… Ale co, řekla jsem si, teď už je to jedno.

Potom chlapi chodili k rakvi a Finnovi připíjeli. Nás si moc nevšímali. Taky na nás toho nebylo moc ke koukání, brečící ženský celý v černým, černej hlouček.

Poslední šel k rakvi zrzavej Orm s velkým panákem, pěkně už naťuknutej, svítily mu oči a jak Finnovi připíjel, ušplíchla mu kapka whisky a dopadla mrtvýmu rovnou na pusu.

A já jsem ti měla najednou pocit, že chudák Finn není mrtvej, že se začne pomalu hejbat a chlapi mu pomalu pomůžou z truhly ven… A von Finn se pak doopravdy začal pomalu hejbat, nejprve zamrkal jak kulihrášek a já jsem vyjekla a zatahala jsem za rukáv toho svýho, aby se otočil a podíval a všichni čuměli co se děje…

Pak k nám přišel strejda z dědiny, té horní, Finnův příbuzný a dal nám peníze, o který už jsem se začala bát. A vlastně nás pak skoro vyhnal pryč…

To ostatní už asi znáš, ty muj starej známej a milej… Martine. Píšu ti, jak vidíš, nejen z dálky, až z Irské země, to myslím jako hlínu, teď, ale i proti času. A i když zedník Finn pak po „smrti smrťoucí“ ještě žil a dělal hezkých pár let, tobě dám jednu dobrou radu – když jsi lízlej, nelez na lešení!

Tak to vidíte. Dopis sem dávám skoro celý, až na dvě trochu citlivá místa, která se mi nepodařila dobře upravit pro mravopočestnou mládež a proto jsem je vyjmul. Ale odkud, to vy asi ani nepoznáte.

A pro ten krásný dopis jsem se rozhodl vzít si Joyce znovu na noční stolek a občas před spaním otevřít, zalistovat. Ale ouvej! Hned první večer jsem vážně uvažoval, jestli bych chtěl mít na pohřbu plačky a v noci se mi zdálo, že o tom jednám s Thomasem Mannem.

Milý hochu“, řekl mi kupodivu, vždyť to, co bude potom, Tam, už vám může být jedno.

Ano, tím koncem končí všechny konce.

Technická poznámka: Thomas Mann (a jiní němečtí spisovatelé) se stal při svém útěku před nacisty českým občanem. Je to tedy náš, český nositel Nobelovy ceny míru za literaturu, abyste věděli.


Share on Myspace

Literatura