V románu Byla jednou jedna řeka se ocitáme na sklonku devatenáctého století, kdy stále panovalo mnoho pověr a nadpřirozeno hrálo v životě obyčejného člověka velkou roli. V zapadlém hostinci na břehu Temže se schyluje k výjimečným událostem.

Štamgasti si nad pivem vypravují historky, když tu se rozrazí dveře a v nich stojí cizinec s tělíčkem mrtvé dívenky v náručí. O několik hodin později se dítko opět vrátí mezi živé. Je to zázrak? Kouzlo? Nebo lze vše racionálně vysvětlit? Dívky se chtějí ujmout tři rodiny. Nemůže však patřit všem – a proto dřív, než se ukáže její pravá totožnost, vyplavou na povrch mnohá další tajemství.

 

Ukázka z knihy:

PANÍ VAUGHANOVÁ A ŘÍČNÍ DUCHOVÉ

            V koutku oka se zformovala voda do perličky. To oko náleželo mladé ženě, která spočívala na dně člunu. Kapalný korálek zůstal na místě, kde se růžový vnitřek očního víčka šířil do roztomilé komplikovanosti slzovodu. Kývala se s pohupováním lodi, chráněna řasami, které rašily nad ní a pod ní, se neutrhla a nespadla.

            „Paní Vaughanová?“

            Mladá žena zajela do proudu, pak založila vesla a nechala lodici unášet, až se zachytila v rákosí. Občas k ní z břehu zalétala slova, hustá bílá říční mlha je zbavovala naléhavosti. Slova jí doplouvala do uší vypláchnutá a rozmáčená, byla sotva hlasitější než myšlenky v její hlavě.

            Paní Vaughanová… to jsem já, myslela si Helena. Znělo to jako jméno někoho úplně jiného. Uměla si představit nějakou paní Vaughanovou, která by jí nebyla vůbec podobná. Nějakou starou. Asi okolo třiceti, s obličejem jako z portrétů, které visely na stěnách chodeb v domě jejího manžela. Bylo to zvláštní pomyšlení, že ona jen před několika lety byla Helena Grevilleová. Zdálo se to být mnohem déle. Když nyní na onu dívku myslela, bylo to, jako by myslela na někoho, koho kdysi znávala, znávala ho docela dobře, ale už nikdy se s ním nesetká. Helena Grevilleová jednou provždy zmizela.

            „Je moc zima na to, abyste byla venku, paní Vaughanová.“

            Zima, ano. Helena Vaughanová zvažovala, co je to zima. Chladno je člověku, když nemá kabát, klobouk, rukavice. Chladný vzduch jí pronikal oděvem až na kůži; na hrudi, na pažích i na nohách jí vyskočila husí kůže. To byl chlad vzduchu, který ji prostupoval, štípal ji do nozder a rozechvíval jí plíce. Až po něm se hlásila zima, která táhla z řeky. To byl chlad pomalý, dal si na čas, než se protáhl silnými prkny lodice, ale když už se mu to povedlo, žahal ji na lopatkách, pronikal do lebky, do hrudního koše, do páteře, všude, kde spočívala tělem na prohnutém dřevě. Řeka si lodici přivlastnila, houpavými, kolébavými pohyby jí zbavovala všeho tepla. Helena zavřela oči.

            „Jste tam? No tak odpovězte! Ozvěte se, prokristapána!“

            Odpověz… To slovo jí z paměti vydolovalo vzpomínku starou několik let. Teta Eliza s ní mluvila o tom, co odpovědět. „Rozmysli si, co odpovíš,“ povídala, „protože takováhle příležitost tě nepotká každý den.“

            Teta Eliza byla mladší sestrou Helenina otce. Ovdověla ve čtyřiceti a děti neměla, přišla sdílet domácnost se svým bratrem a s jeho dcerou z pozdního manželství. Podle Heleny přišla tu domácnost rozvracet a lézt v ní všem na nervy. Helena byla ještě maličká, když její matka zemřela a Eliza nabyla dojmu, že její neteř potřebuje mateřskou náruč, která by se jí ujala. Elizin bratr byl výstředník, který v nejmenším nedbal na kázeň, a holčičce se nedostávalo řádné výchovy. Eliza se snažila, ale moc daleko se nedostala. Helena si ze začátku na tetu Elizu tatínkovi stěžovala, ale ten jen přivřel oko a prohlásil: „Když ona nemá kam jít, piráte. Zkrátka jí kývej a na všechno, co řekne, odpověz Ano a potom se zařiď, jak uznáš za vhodné. Já to tak dělám pořád.“ Strategie zabírala. Otec s dcerou žili dál v nerušeném přátelství a ani jeden Elize nedovolil, aby se pletla do dní, které společně trávili na řece a v loděnici.

            V zahradě teta Eliza Heleně mezi mnohým nabádáním, aby se mírnila, vykládala i velikou spoustu věcí, které Helena už stejně moc dobře znala, protože se jí týkaly. Připomínala jí (jako by na to Helena mohla zapomenout), že nemá matku. Činila narážky na vysoký věk a mizerné zdraví jejího otce. Helena ji poslouchala napůl ucha a naváděla tetu Elizu určitým směrem; ta byla tak ponořená do svého výkladu, že se dala vést. Došly k řece a vydaly se podél břehu. Helena vdechovala vzrušující chladný zářivý vzduch, pozorovala kachny, které se pohupovaly na běhuté vodě. Ramena se jí škubala při pomyšlení na vesla. Celým srdcem předjímala okamžik prvního záběru, kdy se loď ocitne v proudu… „Po proudu nebo proti proudu?“ říkal pokaždé otec. „Když ne na jednu stranu, tak na druhou – a dobrodružství to bude každopádně!“

            Teta Eliza Heleně připomněla otcovy finance, který byly v ještě povážlivějším stavu než jeho zdraví, a pak – Heleně myšlenky odplouvaly s řekou, a tak možná něco propásla – zavedla Eliza řeč na pana Vaughana, jak je slušný a laskavý a nelze popřít, že jeho obchod se vzmáhá. „Pokud by sis to ale doopravdy nepřála, tvůj otec mi uložil, abych ti sdělila, že stačí, abys jen řekla, a na celou věc zapomene a už o tom nikdy nepadne ani slůvko,“ uzavřela teta Eliza. To Heleně ze začátku připadalo hodně matoucí; pak jí to bylo dokonale jasné.

            „Kdo je to ten pan Vaughan?“ přála si vědět.

            Teta Eliza byla v rozpacích. „Několikrát ses s ním setkala… Proč jsi nedávala lepší pozor?“ Ale pro Helenu byli všichni otcovi přátelé a kolegové odlitky z jediného kadlubu: staří nudní mužští. Žádný nebyl ani zdaleka tak zajímavý jako její otec a ona se jen divila, že s nimi otec vůbec ztrácí čas.

            „Pan Vaughan je teď u tatínka?“

            Vystřelila, nedbajíc námitek tety Elizy, a rozběhla se k domu. V zahradě přeskočila kapradiny a přikradla se pod okno pracovny. Když si stoupla na podstavec velké vázy a přidržela se okenní římsy, dokázala nahlédnout dovnitř. Její otec tam pokuřoval ve společnosti jiného pána.

            Pan Vaughan nebyl prošedivělý ani neměl rudý nos. Uvědomila si, že je to ten usměvavý mladík, se kterým otec vysedává s doutníkem a nad sklenkou dlouho do noci. Když si chodila lehnout, slýchala, jak se spolu dole smějí. Byla ráda, že její otec měl někoho, s kým se večer pobaví. Pan Vaughan měl hnědé vlasy, hnědé oči a hnědý vous. Kromě toho se vyznačoval ještě něčím, a to byl jeho hlas. Většinou mluvil stejně jako každý jiný Angličan, ale občas vtáhl rty tak, až utvořily podivný kroužek. Se zájmem naslouchala těm podivným zvukům, které jimi vypouštěl, a zeptala se, čím to je.

            „Vyrostl jsem na Novém Zélandu,“ pověděl jí. „Má rodina tam má doly.“

            Pozorovala toho celkem běžného muže oknem a cítila, že vůči němu celkem nic nenamítá.

            Helena spustila nohy ze soklu vázy, zavěsila se na okenní římsu, příjemně se pohupovala a s potěšením vnímala napětí v pažích a v ramenou. Když zaslechla, jak se blíží teta Eliza, pustila se.

            „Když se provdám za pana Vaughana, to budu asi muset odejít z domova?“

            „Z domova odejdeš dříve nebo později tak jako tak. Tvůj otec je na tom tak nedobře. Tvá budoucnost je nejistá. Přirozeně by rád, kdyby tě viděl zaopatřenou. Jestli si vezmeš pana Vaughana, budeš s ním bydlet v Buscot Lodge, ale když si ho ne–“

            „Buscot Lodge?“ Helena se zastavila. Znala Buscot Lodge – veliké sídlo báječně blízko u řeky. Je tam dlouhý široký úsek, kde je hladina rovná a hladká, a místo, kde se proud rozděluje a obtéká ostrov, a ještě před tím místo, kde voda zřejmě zapomíná, že je řekou, zleniví a vytváří jezírko. Je tam mlýnské kolo a Svatojánský most a loděnice… Jednou doveslovala až docela blízko, postavila se, což na její úzké veslici není jen tak, a nahlédla do loděnice. Byla v ní spousta prostoru.

            „Budu si smět vzít svoji loď?“

            „Heleno, tohle je vážná záležitost. Manželství nemá co dělat s řekou a s veslicemi. Je to závazná smlouva, jak před zákonem, tak v očích Božích –“

            Ale Helena byla pryč, hnala se jako splašená přes trávník k domovním dveřím.

            (...)

 

Diane Setterfieldová (*1964) se narodila na venkově v Berkshire. Studovala na Univerzitě v Bristolu, kde udělala i doktorát z francouzské literatury. Její románovou prvotinou je Třináctý příběh (2006). Nebývale úspěšný debut vyprávěný svérázným stylem se dočkal i filmové adaptace. V roce 2013 pokračovala autorka románem Bellman & Black. Ač je zasazen do viktoriánské Anglie, rozebírá v něm úskalí workoholismu. Ve svém třetím románu Byla jednou jedna řeka (2019) se opět vrátila ke kořenům tajemného vyprávění a při jeho psaní se inspirovala mimo jiné i svým současným bydlištěm v Oxfordu na pobřeží Temže.

 

Přeložila Olga Walló, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 472 stran.


Share on Myspace

Literatura