Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize, jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené.

Pramenný konvolut „Meditací“ zahrnuje Čepovy úvahy nad podstatnými otázkami lidské existence, ohrožením moderního člověka dějinným vývojem, ideologiemi a nivelizací hodnot, konzumní společností. Tyto existenciálně pojaté eseje navazují na výbory O lidský svět (1953), Samomluvy a rozhovory (1959), Malé řeči sváteční (1959), jež byly v průběhu padesátých let publikovány samotným autorem převážně v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie v Římě. Zároveň předjímají autobiografické eseje, otištěné ve svazku Poutník na zemi (1965). Některé z nich – v zásadě však v nepatrném množství – byly do knihy Poutník na zemi rovněž zakomponovány. Rozsáhlý soubor však ponejvíce obsahuje dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich totiž nebyla otištěna časopisecky (v exilových revuích Nový život či Svědectví) a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi; byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů naší edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Očekáváme, že kniha výrazně promění čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle a může také významně přispět k poznání životního a pracovního rytmu v Rádiu Svobodná Evropa. Kulturní program „Meditací“, nazývaný v RFE též „Úvahami časovými a nadčasovými“ totiž spolu s tzv. „Knihou týdne“ představoval podstatnou část Čepova pracovního úvazku.

Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných „meditacích“ Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi

 

Ukázka z knihy:

O VYKOUPENÍ Z ÚZKOSTI

Žádný člověk nerozhoduje o své existenci před svým narozením; žádný člověk si ji nedává sám. Když si ji začíná uvědomovat, když se nad ní začíná zamýšlet, je pro něho už skutečností, kterou nemůže vzít zpět.

            Prvním zdravým hnutím člověka není ostatně obrátit se proti ní, chtít se jí zbavit. Děti jsou takřka vnořeny do života jako do živlu blahodárného, objevují svět a samy sebe v šťastném úžase, i když jejich vůle nebo svévole naráží vzápětí na překážky, které je ponoukají ke vzpouře a ke vzdoru. I když prožívají první zkušenosti lidského hoře, kterému ještě neumějí dát jméno.

            Každý z nás se rodí s jistými tělesnými a duševními vlastnostmi, o kterých sám nerozhodl; rodí se do jisté společenské a historické situace, kterou si nezvolil. Jeho osobní bytí však není s těmito zděděnými a danými skutečnostmi zcela ztotožněno, není jimi úplně vyčerpáno a zajato. Jsou mu spíše dány jako látka, z které má něco vytvořit vlastním poznáním a vlastní vůlí. Je ovšem možno více méně podlehnout neblahým přirozeným náklonnostem, dát se jimi nést nebo vléci bez odporu a bez zápasu. Lidé přibližně stejně nadaní – ale jak tady najít nějakou společnou míru? – nevytvoří vždycky dílo stejných rozměrů a stejné hodnoty. Na druhé straně však nejsou odsouzeni ani dva bratří, obdaření nebo obtížení stejným rodovým dědictvím, aby byly jejich život a jejich dílo jenom dvojím vydáním stejného tvaru, nějaké stejné životní formule. Svobodná tvorba každého člověka ovšem předpokládá, že jsme byli nejprve ochotni něco přijmout, a že jsme to přijali s láskou. Sama naše svoboda je darem, závazkem, povoláním. Rozšiřuje se a prohlubuje tím víc, čím zůstává věrnější svému původu, o čím větší účast se dovede podílet na svobodě absolutní, která je totožná s vůlí Tvůrcovou.

            Je však zároveň v povaze lidské svobody, že může zaujmout postoj záporný, hledat jakési absolutno sama v sobě. Jakmile jsem sám nerozhodl o tom, chci-li být nebo ne, mohu dojít až k zvrácenému přesvědčení, že zcela projevím a uhájím svou svobodu jenom tehdy, když odmítnu život, který jsem si sám nedal, – když zničím sám sebe z chladného uvážení a rozhodnutí, jako například Kyrilov z Dostojevského Běsů. – Tato sebevražda měla být ovšem zároveň paradoxním vítězstvím nad smrtí, měla osvobodit člověka ze strachu před ní.

            Je ovšem až příliš zjevno, že toto je obraz vzpoury, která je pečetí absurdnosti vší existence; která ničí a popírá to, co chtěla obhájit a zachránit. – Není však jinou podobou této sebeničivé vzpoury i postoj těch, kteří se pokoušejí spojit a ztotožnit představu neúchylného hmotného a dějinného determinismu s pojetím lidské autonomie, mající svůj původ, svůj poslední smysl a cíl v sobě samé? –

            Odkud pochází lidské utrpení? Je jenom následkem nebo doprovodem nespravedlnosti nebo bídy hmotné, anebo existuje nezávisle na hmotné a společenské situaci člověka? Může člověk duševně trpět, i když se „má dobře“, jak se říká, a proč?

            Vyřkneme-li to slovo, může se nám ovšem nejprve vynořit představa nebo vzpomínka hladu, zimy, špíny, nemoci nebo tělesného zranění. Utrpení tělesné je doprovázeno utrpením duševním různého druhu a stupně; pocitem pokoření, zloby, závisti, strachu, zmenšení nebo ochrnutí duševních schopností a sil. Dostoupí-li tělesná bolest a bída jisté prudkosti a tíhy, jsme jimi zaměstnáni natolik, že v nás takřka nezbude ani místa na utrpení duševní: jsme zcela vyčerpáni úsilím odolávat ponížení a bolesti, snášet míjení nekonečného času, které nemůže být ukráceno ani spánkem.

            Teprve dodatečně, až tato situace pomine, si možná uvědomíme, že ani tento stav nebyl prost jisté duševní zkušenosti, jistých pocitů, představ, myšlenek, polosnů – třeba horečně překotných, beztvarých, nečlánkovaných. Může se později projevit dokonce jako jisté duševní obohacení, ovšem s podmínkou, že jsme do něho už nevstoupili nebo neupadli duševně zmrzačení, a že se nám potom opět podařilo nabýt duševní síly a rovnováhy.

            Slovo „štěstí“ znamená v ústech mnoha lidí málo víc než „mít se dobře“: těšit se tělesnému zdraví, žít aspoň v mírném blahobytu, bavit se co možná nejvíc a nejčastěji. – Mnohem méně je těch, kteří žijí natolik uvědoměle, aby rozuměli slovem štěstí představu duchovní plnosti a intenzity, bohaté zkušenosti vnitřní, plynoucí z naléhavé přítomnosti světa v lidském vědomí, světa viditelného a přístupného smyslům, a ještě více světa, který je smyslovou zkušeností takřka jenom naznačován a symbolizován.

 

Základní zkušenost člověka ve světě a v čase obsahuje dvojí životní prvek: pocit nevyléčitelné samoty – a touhu po těsném a hlubokém společenství s druhými. Břímě osobní samoty si neuvědomují a nenesou všichni lidé stejně. Nevědí všichni, že se může zkušenost samoty otevřít v propast vnitřní prázdnoty, v nesnesitelný pocit odporu k sobě samému, v závrať zoufalství. Mnozí to nevědí prostě proto, že neměli nikdy odvahu zůstat sami se sebou, pohlédnout v tvář sami sobě. Utíkají pudově do takzvané společnosti, ale nikoli proto, aby poznali druhé, aby vstoupili ve styk s jejich vnitřní samotou, aby ji připojili k své samotě vlastní, přijali ji do svého vnitřního světa; mnohem spíše proto, aby se ztratili sami sobě, aby se otupili a ohlušili, aby v sobě vzbudili klamný pocit, že jsou pro druhé zajímaví.

            Jenom ten, kdo byl jednou schopen změřit a zvážit vlastní samotu, je také schopen skutečného společenství s druhými; je schopen vidět je jako druhé, milovat je pro ně samy, a nikoli se jich zmocňovat jako jakési kořisti, sledovat v nich svou vlastní podobu, zhlížet se v nich jako v lichotivém zrcadle.

            Láska a přátelství jsou živnou půdou vnitřních dramat, příležitostí k vnitřnímu obohacení, ale také k vážnému sebezáporu, k věrnosti, trpělivosti, ale také k hlubokému utrpení. Musejí být schopny a ochotny přijmout utrpení, které tvoří jednotnou a organickou tkáň s pocitem štěstí. – V přátelství nebo v lásce nesmíme nikdy vymáhat na druhých, aby nás přijali „takové, jací jsme“ – ale my sami musíme být ochotni přijmout je takové, jací jsou, i když zároveň usilujeme, aby se změnili, víme-li najisto, že je to důležité především pro ně samy; že se stanou více sebou samými, jestliže budou s to se změnit. Jaké je tu však třeba šetrnosti a prozíravosti, sebepřemáhání a taktu!

            V mnoha situacích – například ve vztahu rodičů k dospívajícím dětem – nezbývá často než bdít z dálky, zasahovat nepřímo, doufat u nich v lepší poznání a porozumění. – Jak by bylo snadné vehnat je do vzdoru a do vzpoury, která by nás od nich odloučila možná nadosmrti! –

            A kolik takových dramat mezi dospělými! Víme o skrytém utrpení těch, které milujeme, a nemůžeme způsobit, aby netrpěli. Každé neopatrné nebo příliš vtíravé a hlučné slovo může zjitřit a prohloubit skrytou ránu; může nám ještě více oddálit bytost, kterou jsme si chtěli neobratně přiblížit – ne vždycky zcela z citové nezištnosti. Jsme sami ze sebe neschopni podělit se s druhými třeba o svou víru, otevřít jim úběžníky, které dávají smysl a velikost lidským bolestem, které nás osvobozují z pocitu nepřekročitelné samoty – i když tyto bolesti okamžitě neléčí, i když tuto samotu nezastírají.

            Existuje něco většího a trvalejšího než stav často označovaný nedostatečným slovem „štěstí“; existuje samo závratné tajemství života, přítomné v každém okamžiku naší vlastní pozemské existence, živící se jejími tragickými protiklady, vedoucí nás vysoko nad ně, vysoko nad nás samy, vstříc nepředstavitelnému setkání všech ve Všem.

            Kdo by se chtěl dobrovolně zříci této strmé cesty za tu cenu, že by byl celý jeho život zploštěně promítnut jenom do roviny společenské funkce a takzvaného blahobytu časného? Kdo by se chtěl vzdát vnitřních lidských dramat a zabezpečit se proti nim nějakou společenskou organizací, byl-li by zároveň nucen vzdát se vnitřního rozměru lidského života?

            Spravedlivější rozdělení hmotných statků, technický pokrok vtělený v každodenní život mohou zachránit člověka od hmotné bídy, od fyzické špíny, od mnoha utrpení tělesných; lidská společnost těží čím dál tím víc ze všech těchto vymožeností, a právem. Je však krátkozrakou iluzí, omezenou pověrou – byť je to jakási pověra „vědecká“, – že by se takzvaným zvýšením obecné životní úrovně, hmotným blahobytem a pohodlím vyřešila, ba vymýtila od základu tragika lidského údělu, která má kořeny hlubší než bídu hmotnou. Člověk roste k své pravé velikosti jenom skrze ni – tím, že si ji přizná a že ji přijme, a nikoli tím, že se k ní obrátí zády.

            Musíme být schopni setkat se v lásce s pozemskými cestami, s pohledem a osudem druhých; avšak toto setkání se naplní v celé své pravdivosti jenom tehdy, uskuteční-li se v Přítomnosti Toho, který nás vidí a miluje od začátku do konce časů všechny najednou a každého zvlášť; který vykoupil naši úzkost ze smrti tělesné svou vlastní úzkostí a smrtí, dřív než nás předešel zmrtvýchvstalý do věčnosti.

Svědectví (Paříž) 8, 1966/67, č. 29, s. 89–92

 

Jan Čep (1902–1974) byl český prozaik, esejista a překladatel katolické orientace, přední představitel ruralistických tendencí v české literatuře. Narodil se v Myšlichovicích u Litovle, nedokončil studia na FF UK a krátce působil u Josefa Floriana ve Staré Říši. Od svých literárních počátků se soustavně věnoval žánru povídky a vydal řadu povídkových souborů (např. Dvojí domov, Zeměžluč, Děravý plášť, Polní tráva). Systematicky ve své tvorbě rozvíjel témata tradičního venkovanství a nutnosti duchovní opory moderního člověka.

 

K vydání připravili Petr Komenda a Jan Zatloukal, vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2019, 1. vydání, váz., 492 stran.


Share on Myspace

Literatura