Stanislav Struhar se jako knihkupec snaží vystavovat na pultech vídeňského knihkupectví náročnější literaturu, i když obchodní zájmy velí upozorňovat hlavně na bestsellery. Stejné soustředění na podstatná, nesamozřejmá témata projevuje jako autor. Ač pochází z někdejšího Československa, dnes už je etablovaným rakouským spisovatelem píšícím německy. Povídková kniha Cizinci (Volvox Globator 2019) je zároveň jeho jedenáctou knihou vycházející česky. Ve svých textech pracuje soustavně s tematikou mezilidských vztahů, zvláště v otevřené, mnohonárodnostní společnosti. Cizinci v jeho textech cítí odcizení ve vztazích, ale i v prostředí, které je obklopuje. Nic není samozřejmé, ledacos se dá zpochybnit, nikoli ale touha po porozumění. Stylistická čistota, úsporné vyprávění podtrhuje dramata skrytá pod povrchem.

 

Když jste jako emigrant připutoval do Vídně, jak se to projevilo ve vašem psaní?

Ve Vídni jsem (po předchozích básních) začal psát prózu, česky. Nejprve povídku Všechny milované barvy, potom jsem se pustil do románu Opuštěná zahrada, který se odehrává ve Vídni a pojednává o vídeňské rodině žijící v mondénní vile poblíž zámku Schönbrunn. Prarodiče tam vychovávají mladého chlapce, který ztratil matku a bratra. Jsou k němu emocionálně chladní, takže si ten chlapec vytváří svůj vlastní svět v prvním patře oné velmi ponuré vily. Opuštěná zahrada vyšla v České republice v roce 2004 a teď, po dalších asi patnácti letech, se chystá její vydání v němčině.

 

Co vás k tomu tématu vedlo? Mondénní vila mi nejde úplně dohromady s představou toho, co asi zažíval emigrant, který do Vídně nedávno dorazil. 

Mě k tomu právě také vedl ten pocit odloučení, odcizení. 

 

Proč jste vlastně odešel s manželkou do emigrace?

Já toužil odejít už od mládí, ještě než jsem poznal svou ženu. Žil jsem ve zlínském undergroundu, na okraji společnosti, už tehdy jako cizinec. Toužil jsem po jiném životě. Na dobu dospívání jsem měl špatné vzpomínky. Byl jsem neustále pod kontrolou, ve městě mě zastavovali policajti s oslovením: „Dobrý den, pane Struhař, mohl byste nám ukázat občanský průkaz?“ A když jsem se jich zeptal, proč ověřují moji identitu, když znají moje jméno, tak to brali jako útok. 

 

V čem se to lišilo ode dneška?

Kontrolovali mě vždy na takových místech, kde bylo co nejvíc lidí, na náměstí v době, kdy všichni chodili do práce. Tam mě zastavili, abych měl pocit, že jsem nějaký zločinec. 

 

Jak reagovali lidé kolem?

Dívali se takovým tím odsuzujícím způsobem: Kdo to je, co je zač, co udělal?

 

Takže nejhorší byla ta ostuda?

Jednou na mě jeden policajt dokonce pustil psa. Strčil do něj nohou a ten pes se na mě vrhl. Měl sice železný košík, takže jsem měl akorát ruce plné modřin, ale stejně… Kdykoli se někde pořádal festival nebo jsme se s přáteli scházeli, ti takzvaní nenápadní či vzorní občané okamžitě volali policii, která se záhy dostavila. Říkal jsem si, že v této společnosti se nejspíš nic nezmění, a chtěl jsem pryč. Kdybychom tam zůstali se ženou déle, tak jsme možná neodešli. Nebo kdyby přišel převrat dřív. Ale ani jeden jsme nevěřili, že by k něčemu takovému mohlo dojít.

 

Jak ten zlínský underground vypadal?

Stýkali se tam lidé, kteří milovali hudbu, literaturu, celkově kulturu, samozřejmě takoví se stanou v určité společnosti brzy nápadnými, nejen proto, že se tenkrát nosívaly delší vlasy. Důvodem byly i reakce okolí, ti spoluobčané měli vždycky strach, že se při našich setkáních děje něco protistátního, nebezpečného. Hudebně to byly kapely jako Plastic People, DG 307, totéž co v Praze, jenže Praha byla daleko větší. Dokážu si představit, že v Praze to bylo daleko silnější než v nějakém Zlíně. Tam byl člověk okamžitě nápadný a žádná protestní skupina tam neměla dlouhého trvání. 

Celý článek najdete v tištěném vydání Literárních novin. 

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem:Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

 

Autor je spisovatel a překladatel.

Stanislav Struhar (*1964) se narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval až v Rakousku básnickou trilogií Stará zahrada, v dalších letech publikoval prozaická díla. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštěná zahrada, po nich následovaly české překlady již německy psaných děl Hledání štěstí, Cizinky, Váha světla, Důvěrně známé hvězdy domova, Barvy minulosti, Opuštění a Dar naděje. Koncem roku 2019 vydalo nakladatelství Volvox Globator v překladu Markéty Klikové jeho nejnovější knihu Cizinci.


Share on Myspace

Literatura

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel