Říkal jsem: Poezie je věčná! Sakra! Je svatá, sakrální. Ondřej Fibich píše o nahé zeleni v hlase. Bedřich Ludvík zpívá o cestě zpět k pramenům, Jiří Rulf má dopis Vencovi. Líba Semecká má štěstí s bílými křídly. Pro Zuzanku Špůrovou jsou letokruhy gramodeskou… Martin Schulz v písni Básník žádá: Prosím tě přijď za mnou lásko poezie…

A to jsou jen ti současní básníci. Střípky toho, co mám zařazené do svých srdečních záležitostí. Jsou verše, básně, které s sebou nosíme třeba spoustu let, kus života až.

Já jsem ti vyprávěl o těch posvátných zákoutích srdce a tebe přitom zajímaly ve výkladu boty!

Já o poezii a ty – pitomý boty!

Ale miláčku, smála jsi se, to přece ty pořád chceš, abych nosila sukni! (Snil jsem o tom, že by mohla začít nosit sukni a možná, někdy, i rozpuštěné vlasy…)

Jak to sakra souvisí s tou poezií? Řekl jsem.

Martin Patřičný: Jablko Evino (koláž)Miláčku k sukni potřebuješ taky boty, botičky, víš? Tedy ty ne, ale já ano. A já jsem se koupal v jejím úsměvu, protože jsem v následujícím příběhu byl za toho, kdo své dámě kupuje boty. Takže jsme šli do obuvnictví a já koukal na dámské oddělení a všimnul si, že moje (?) Julie má kozačky a ona si všimla, že jsem si všiml a řekla – kozačky mám – a jaké boty bys mi chtěl koupit, miláčku? – a já povídám – no, na podpatku, takový… Lodičky? zeptala se a mně se to slovo líbilo, a tak říkám ano, lodičky a jedny jsme vybrali a já jsem nechal přinést i druhou botu. Stáhnul jsem jí ty kozačky a obouval lodičky a hned ten první pár jí seděl, ale já jsem dělal, že nejsem spokojen, a mazlil jsem se s těma nohama, které mi půjčila, hladil jsem si je, a když to už chvíli trvalo a pak ještě chvíli, tak se ke mně sehnula a do ucha mi řekla – miláčku, víš to, že jsme v obuvnictví? A smála se, až nemohla přestat. Bral jsem ty skořápky na podpatku a jednu po druhé jsem je Julii znovu navlíkal na krásný nohy. Pak vstala a prošla se, udělala pár tanečních kroků. Už v té chvíli jsem začal tušit o poezii něco nového.

Zase se posadila, já jsem jí lodičky sundal a uložil je do krabice a v doprovodu prodavačky šel k pokladně a zaplatil. Chvíli jsem strnule stál, abych mohl tu důležitou poetickou myšlenku zachytit, aby měla čas se ve mně uhnízdit. Ale teprve venku, s krabicí pod paží, a když Julie vsunula svou ruku do mojí, jsem myšlenku převlékl do slov:

Někdy není třeba básní, abychom měli poezii v srdci. Někdy je tam s tím, čemu se říká láska. Někdy stačí jít koupit lodičky.


Share on Myspace

Literatura

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel