A sakra, tam si samoty moc neužiju, vinnou klobásu nevydýchám! V novoročním slunném odpoledni směřovaly do pražského Prokopského údolí hloučky lidí. Ženy, především ženy, matka a dcera, dvě přítelkyně. Žena a pes. Mladé rodiny s dětmi v kočárcích i na kolech. „This way!“ volá na dceru otec. „Dávej pozor, je to prudký,“ dodává matka. „I know,“ odbývá je holčička.

Hledám co nejskrytější stezky mezi trnkovými keři, najednou ze zálohy výstřel. Trhnu sebou a slyším zlomyslný chlapecký smích. A nová rána, vánek roznáší štiplavý přídech pyrotechniky. Hoši nemají dost. Údolím šlehají výstřely, takže si připadám zase jako před půl stoletím na střelnici v Horšovském Týně. Jen ty maskáče mi chybí. „Děte s tím už do prdele, nebo na vás vletím,“ křičí hlava rodiny na cizí ratolesti. Puberťáci kupodivu poslechnou. Na skružích konzumují skupiny přátel nápoje a jsou viditelně zklamány, zásah se konat nebude. Nuda. „Nu nádo sprasíť,“ míjí mne cosi na způsob meditace z úst mohutného manžela doprovázeného obdobně podstatnou dámou.

Lidé se trousí krajinou, jako by je tam naaranžoval nějaký božský designér. Malebně rozeseti koštují vlahý svit a vyhýbají se stínům. Jako dílek choreografické pohody zvedá žena středních let ruku, ukazuje na protější stráň a neodolatelnou českou angličtinou informuje partnera „dzer iz párk“.

Přehrada Asuán na Prokopském potoce je vypuštěná. Bahno nashromážděné za třicet let se ve slunci černá skoro jako uhlí. V létě se tu koupali lidé, psi, labutě i kachny. Až přijde dvacáté jaro tohoto století, nádrž se prý vybagruje a už do ní nepoteče žádná legislativně nepovolená voda. Stružky z okolních polí dostanou pravděpodobně výjimku nebo je hygienici začnou přemlouvat, aby se zdržely v krajině. Uvidíme.

Udržet si své pravidelné tempo se na tomto špacíru nedá. Tu bych se cítil jako při náslechu, skoro jako špicl jedné dvojice, z jejíhož jazyka sice nerozumím jedinému slovu, ale to nevadí, důležité je, jak by to vypadalo. Jinde bych zase působil jako úchyl, který se přidružuje k cizím osamělým chodkyním, k nimž rafinovaně vyráží rázným krokem zpoza houští. Člověk musí chůzi balancovat v křehké rovnováze, flexibilně moderovat odstupy, zrychlovat i citlivě zpomalovat, vyhýbat se liniím nekonečných psích vodítek, ukračovat z jízdní dráhy do louží, aby se bicykly nezacákaly. A se zarputilými muži za kočárky taky není legrace. Stejně jako v autě je třeba předvídat. Když z dálky slyšíte, že syn vysvětluje otci záludnosti stavebního řízení, cítíte, že se jim máte klidit z cesty.

Na studené dno údolí se ale zahnat nedám, prosmyknu se zahrádkářskou kolonií a zase vystoupám ke slunci, kde se vinutě leskne dráha pro bruslaře a skejťáky. A zase ta hrozná rána, na asfaltu je ostřejší než ta v trávě. Znovu. Nikoho nevidím, konečně sám. Ale se zlověstně čoudícím válečkem před sebou. Kouří a nevybuchuje. Selhal. Za prolézačkami dětského hřiště se vynoří uličnický fotřík v kulichu a za ním dva vzrušení synové, výhonky téhož vypečeného stromu. Očička jim jen jen jiskří. Nenápadně mě svým pohybem navigují tak, abych si nevšiml, co nastrojili. Konečně se ozve pecka. „Dobrý den,“ praví šibal. Dobrej.


Share on Myspace

Literatura


 

LtN202002

 

Aktuální číslo vyšlo 30.1.2020
Příští číslo vyjde 27.2.2020