Právě byla jmenována Vláda národního porozumění, když disident Aleš Lederer podal na úřadu oficiální žádost o možnost založit nakladatelství a vydávat knihy. 17. prosince 1989 dostal poštou úřední potvrzení, že může podnikat v oboru. A také identifikační číslo 1111 1111. Prostor, první polistopadové soukromé nakladatelství, byl na světě.

Lederer měl redakci v obýváku, v bytě se ženou a třemi dětmi na Žižkově. Ještě před Vánocemi poslal do tisku první knihu. Na začátku ledna 1990 vydal v nákladu sto tisíc výtisků Tigridovu Politickou emigraci v atomovém věku. I v dalších letech Prostor vybíral tituly pojednávající o svobodě, ať už šlo o díla beletristická nebo literatury faktu. Vydával autory, jako jsou Timothy Snyder, Tony Judt, Timothy Garton Ash, Henry Kissinger, David Satter, Igor Lukeš, Yascha Mounk či Steven Levitsky a Daniel Ziblatt. A také romanopisce, jako jsou Thomas Bernhard, Peter Handke, Paul Auster, Vadim Delone, Guzel Jachina, Bernhard Schlink či William Somerset Maugham.

U příležitosti třicátého výročí nabytí svobody a oficiální existence nakladatelství vydal PROSTOR knihu Rozhovory přes rozbouřené doby s úvodem Aleše Lederera. Dvanáct osobností veřejného života v ní reflektuje „prostor svobody“ v současné české společnosti. Mezi respondenty se objevuje řada přátel a spolupracovníků PROSTORU – mimo jiné Luboš Dobrovský, Igor Lukeš, Aleš Palán, Jiří Pehe, Petr Pithart, Mark Slouka, Timothy Snyder, Olga Sommerová či Michael Žantovský.

„Je pro mě zajímavé sledovat, jak osobnosti různých generací – někdejší disidenti, politici, emigranti, studentští aktivisté či mladý ústavní právník – vnímají po třiceti letech od revoluce ´prostor svobody´,“ říká Lederer. „Řada z nich vyzdvihuje odkaz Václava Havla a jeho Moc bezmocných a současně sdílí obavy z omezování svobody vlivem internetu. Doufám, že prostřednictvím této knihy čtenář lépe pochopí zásadní význam listopadových událostí v roce 1989, kdy jsme se po čtyřiceti letech dočkali vytoužené svobody, jejíž míra je v našem prostoru historicky bezprecedentní. A díky níž vniklo nakladatelství Prostor.“

Aleš Lederer v úvodu knihy mj. rekapituluje, proč zvolil pro své nakladatelství název Prostor a proč byla jeho první vydanou knihou Tigridova Politická emigrace v atomovém věku. Pro odpověď se vrací do historie, až na začátek 80. let: „S kamarády jsme se tehdy shodli, že nemůžeme jen nadávat v soukromí na poměry, jak je všechno špatné a jak jsou komunisti neschopní. Vždyť ten režim, to jsme byli také my. Rozhodli jsme se, že musíme vylézt z ulity a něco konkrétního vykonat. Chyběl nám prostor pro konfrontaci názorů, prostor pro svobodné vyjádření myšlenek, prostor pro svobodnou tvorbu. Po mnoha dlouhých, komplikovaných debatách jsme se shodli, že začneme vydávat časopis. Založili jsme samizdatovou revue s příznačným názvem Prostor. První číslo vyšlo v červnu 1982. Nebyl to typický disidentský časopis. Stál někde na pomezí mezi ´šedou zónou´ a disentem. Nikdo z nás nebyl chartista. Časopis jsme chtěli dělat co nejotevřenější na všechny strany, abychom oslovili i širší společnost, nejen disidenty. Vzorem pro nás bylo Tigridovo Svědectvi. Moje máma, tehdy už důchodkyně, všechno přepisovala na starém psacím stroji. Čísla se pak ručně množila válečkem přes blány na papír. Od každého čísla jsme namnožili kolem sta kusů. Byla to pěkná dřina, říkali kamarádi. Já u výroby nesměl figurovat. Až později.“

Všechno se zásadně změnilo v roce 1983, kdy kousek od Mnichova zemřel Ledererův otec Jiří, který tam byl v nucené emigraci. Po úmorných peripetiích Lederer nakonec dostal od ministerstva vnitra povolení vycestovat na jeho pohřeb. Jeli se ženou, děti musely zůstat doma jako pojistka návratu. „Byla to smutná cesta, ale s nečekaně radostným vyústěním,“ vzpomíná.

„Smuteční řeč nad tátovou rakví měl Pavel Tigrid. Tehdy jsme se viděli poprvé v životě. A než jsem se s manželkou vrátil přes zadrátované hranice domů, stihli jsme domluvit vše potřebné, co by nám zejména technicky pomohlo s vydáváním revue Prostor. Pavel Tigrid nám vzápětí poslal nejrůznějšími kanály skvělé technické vybavení a následující roky nás systematicky podporoval, nejen potřebnou technikou, ale i finančně. Někdy v polovině osmdesátých let jsme díky němu získali supermoderní kopírku. Propašoval ji k nám tehdejší západoněmecký velvyslanec. Přebíral jsem ji od něho v maximálním utajení, za okolností připomínajících špionážní romány Grahama Greena. Kopírka zvětšovala a zmenšovala, takže jsme k časopisu přidali i knižní edici. Jako první v ní vyšla trilogie Bohumila Hrabala Svatby v domě, Vita nuova, Proluky. Následovaly Potíže s dějinami od Josefa Kroutvora a poslední knihou byla Nesnesitelná lehkost bytí Milana Kundery. Ta vyšla na podzim roku 1989. Všechny tituly jsme obvykle tiskli ve dvou stech výtiscích, které jsme rozdávali přátelům a známým.“

Léta samizdatu měla pro Ledererův další profesní život zásadní význam. Díky této zkušenosti věděl, co a jak chce dělat. „Byla to výborná škola pro budoucí oficiální podnikání. Vydávání samizdatové revue mi dodalo sebevědomí založit v prosinci 1989 nakladatelství Prostor coby její legalizované pokračování,“ dodává Lederer.


Share on Myspace