Životním tématem Miloše Doležala je jeho rodná Vysočina, která se odráží v jeho poezii a próze, ale i v dokumentárních dílech, jako jsou jeho knihy o číhošťském knězi Josefu Toufarovi. Už skoro třicet let se ale potkáváme převážně v pražských kavárnách. Stejně tomu bylo i tentokrát, netušil jsem však, jak se od posledně jeho život změnil.

 

Jak se vlastně žije vysočinskému bardovi v Praze na sídlišti?

Překvapím tě, ale já už jsem z Prahy odešel. Loni jsem dostal padáka po dvaceti letech v Českém rozhlase, a tak jsem se definitivně vrátil na rodnou Vysočinu, na samotu u Humpolce.

 

Takže jak se žije na Vysočině?

Tvrdě, jako na větru. Navíc žiju v té části Vysočiny, kde se v prezidentských volbách ve velkém volí Miloš Zeman, takže politicky se tam s mnohými zásadně rozcházím. Na druhou stranu jsem zpátky v kraji, který miluji, který ke mně promlouvá a o kterém často píšu. A navíc žiji na samotě, za sousedy tu mám louky, duchy a zvířata.

 

A jaké to je vrátit se po třiceti letech zpět na Vysočinu – i když na bývalý statek u Humpolce jsi jezdil celá léta jako na chalupu –, ale lidé, o kterých jsi psal, už zemřeli a ti současní jsou jiní?

Vysočina, ale asi venkov obecně, se za poslední dvacetiletí opravdu hodně změnila. Zatímco v devadesátých letech jsem tam zažil ještě staré vypravěče, kteří dokázali zajímavě mluvit o svých životních zážitcích třeba z války, dnes už se z venkova stává periferie měst bez paměti. Z baráků mizí zvířata, totálně se mění myšlení obyvatel, kteří nejraději mluví o věcech, penězích a navzdory vysoké životní úrovni si stále na něco stěžují. Výhodou je, že široko daleko nemám žádné sousedy, jen ty na hřbitově v blízké Zahrádce, zatopené želivskou přehradou. Ale mám tu i spřízněné duše. Blízko bydlí grafik Luboš Drtina, můj věrný spolupracovník, nebo sklář Franta Janák a v Ledči nad Sázavou malíř Jirka Bašta. Navíc jsme tu rozdýchali občanské sdružení. Roky jsme se scházeli a nadávali na politické poměry, stále dokola. Přestalo mě to bavit, takže jsme před několika lety založili Nezávislý podmelechovský spolek a vydáváme knížky o místních dějinách, obnovujeme malé sakrální stavby v krajině, pořádáme přednášky, iniciujeme vznik pamětních desek, hrajeme divadlo a podobně. Je nás bezmála čtyřicet, lidé různých profesí, kterým však záleží na tváři domova. To je pro mne možnost, jak čelit zupáctví a křupanství, které u nás posledních deset patnáct let vládne. Takže se s kamarády už méně bavíme o politice a více o tom, jakou knížku příště vydáme či jaké budou kostýmy v chystaném divadelním představení.

 

Proč myslíš, že jsme se z porevoluční euforie dostali k dnešním poměrům?

Za prvé nám zásadně chybějí elity, které byly za nacismu a komunismu vymlácené, nebo emigrovaly. Osobností, které ostatní spoluobčany inspirují, obohacují, povznášejí, je dnes jako šafránu. Společnost je tak nakyslá od působení malých mstivých lidí, kteří ji veřejně reprezentují, jako je premiér či prezident. Lidé se od nich nechávají ovlivňovat, ať už chtějí, nebo ne. A za třetí většina lidí strašně zhrubla, zpovrchněla a zagresivněla. Český jazyk zplaněl, vytrácí se vztah k místu domova i k minulosti, která s námi žije. Nechci vypadat, že moralizuji, ale prostě ve srovnání s devadesátými lety je ten duchovní sesuv hodně markantní. Stačí se podívat, kdo dnes zasedá v parlamentu – oproti devadesátým letům je to strašidelné bratrstvo. Avšak nechci generalizovat – existují různé spolky, mecenáši, starostové, politici, duchovní i zapadlí vlastenci, kteří se tomu snaží vzdorovat, a díky nim vznikají skvělé věci: galerie, knihkupectví, obnovené památky…

 

Nebojíš se, že ztratíš téma svého psaní, když to staré z Vysočiny umřelo a nové už není tak zajímavé?

Nebojím. Samotného mne překvapuje, co všechno ve svém kraji ještě neznám a stále objevuji nová témata… i když se samozřejmě nevztahují jen k Vysočině. Prolézám okresní a státní archivy, navštěvuji pamětníky a nacházím neuvěřitelné množství nezpracovaných dramatických a zároveň nečernobílých životních příběhů, které souvisejí s válkou, padesátými lety a prorůstají až do současnosti.

 

Máš nějaký příklad?

Zpracovávám třeba příběh jednoho faráře z Vysočiny, který v roce 1956 požádal děti v hodině náboženství, aby si sundali pionýrské šátky, a jeden z těch harantů to řekl tátovi, který kněze udal a ten byl zatčen StB a dostal tři roky. Děti, které svědčily u soudu proti faráři, jsou dneska už důchodci a dělají, že se nic nestalo, že si nic nepamatují.

Celý článek najdete v tištěném vydání Literárních novin. 

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem:Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

 


Share on Myspace

Literatura


 

LtN202002

 

Aktuální číslo vyšlo 30.1.2020
Příští číslo vyjde 27.2.2020