Je to podobné jako s tím Švandrlíkem. Bylo mu opakovaně spíláno „pravými“ Černými barony, kteří nezažili o pouhých pár let pozdější volnější období. Mně zas musí být některými nadáváno, že vojnu za socialismu líčím jako kojnou a veget, jak se na ní říkalo, zatímco dříve než v letech osmdesátých, byla zlejší, krutější. Je to fakt!

A také to vždy záleželo na útvaru. Já sám sloužil nejprve půl roku ve slovenském Breznu (1986–1987), kde jsem absolvoval solidní poddůstojnickou školu a získal i jistou fyzičku. Nijak nás nešetřili, a když jsme závěrem běželi několikakilometrový okruh ještě zasněženými Tatrami, jeden můj druh dokonce neudržel svěrač. Na pokraji sil vykonal do kalhot tělesnou potřebu. Ocitl jsem se v lehkém šoku, když se to ke mně bez zápachu doneslo, a žasl, že se něco podobného může stát. Byl jsem zkrátka mlád a k mládí ještě patří i víc divení se. Nikdo z velitelů se tenkrát Hramádkovi (jmenoval se trochu jinak) ani v nejmenším nevysmál; i to mě příjemně překvapilo.

Některé hodiny výuky probíhaly taky mimo tamní kasárna a občas takřka v závějích. Ale když to Courala a Marka přestalo bavit, nechali nás sáňkovat. Jak vzpomínám, dojezd byl šílený. „Copak, vojíne Fencle? Vy se bojíte?“

„Povinný to snad není, ne? Trať se mi nezdá bezpečná, soudruhu desátníku.“ Mluvil ze mě Mirek Dušín. Odpovědí byl tentokrát smích. Jistý Mlynárik (jméno opět měním) se jen o pár minut nato skoro zabil, nesli jsme jej tedy na ošetřovnu. Nehnul jsem brvou, ale dělalo mi dobře, když došlo na má slova a že si to oba desátníci očividně uvědomují.

Také věděli, že jsem o čtyři roky starší než ostatní vojíni, a já si chvíli myslel, že jsem tudíž zkušenější. Byl to nesmysl. Kde a jak... bych asi životní zkušenosti pobral na pražských vysokých školách (1982–1986)? A jindy jsem přece blbl a šílel stejně jako ostatní a neváhal mrštit ostré vidle z vlečňáku nadskakujícího za traktorem. Bodec se do pole zabodl těsně u balíku slámy a já jej za zběsilé jízdy ještě stačil šikovně vyrvat z brázdy. Napodruhé jsem už slamněný kvádr vidlemi „odlovil“, když to traktorista obrátil a jel okolo naplno opět. „Pohoda. Rychleji!“ Hovořím zde o brigádě, během níž vojáci z kasáren v Benešově u Prahy pomáhali zemědělcům ve Slaném.

V Benešově jsem sice fyzičku získanou mezi Slováky zvolna ztrácel, ale podobné aktivity na strništích to maskovaly. Každopádně brigáda představovala pár z nejšťastnějších týdnů mého života.

Na jejich začátku nás naložili do „vétřiesek“ a vezli z Benešova do Slaného. Tam dodnes stojí zimní stadion. Ubytovali jsme se uvnitř na žíněnkách a velice blízko ledové plochy, připadalo mi to kouzelné. Vedle mě ležel nějaký můj „mladý“ neboli zobák, připravený mi otročit, ale já po něm nechtěl nikdy takřka nic. Jednoduše to byl kamarád. A jestli čekáte, že brzy začal mou ležérnost zneužívat, pletete se. Miloval mě.

Uměl jsem vyprávět a tím jsem se také odreagovával a byl s výjimkami oblíbený. Ale obecně ovšem byl odreagováním CHLAST. Pivo. V takzvaných lahváčích. Peníze byly (i ze žoldu) a nikdo nám nebránil, abychom pitivo neustále nakupovali a pili během brigády od rána do večera. Sám jsem sice předtím do žádné mokré čtvrti nepatřil, ale zvykl jsem si. Snadno. Asi i rád. První, druhé, třetí pivo... Svět byl najednou krásný. Nějakou práci jsme odvedli a jenom si na ni jaksi už nevzpomínám. Ale nepochybně jsme na valnících a při nakládání balíků slámy „za letu“ porušovali řadu předpisů. Nikdo to neřešil a nikomu se naštěstí nic nestalo.

A jak krásný byl vždy návrat na žíněnku a ke knize i dalším lahváčům. Nechtělo se mi nikam, ani o ženské jsem snad na té brigádě nestál. To bylo i „hladinkou“ vypitého moku. Cítil jsem se šťasten, pilně vracel vyprázdněné láhve a za korunky kupoval pivo nové. Nebo to za mě dělali vlastně „mladí“, jinak to ani nešlo. A vracení láhví se ještě vyplatilo. A najednou přišel konec. Nečekaně. Přijel důstojník, šikoval nás. Vypadali jsme neustrojeně, což přehlížel, a já ještě cpal do torny ony láhve.

Přiskočil ke mně jeden kamarád a k mé hrůze je vyhodil kamsi na mez u stodoly. „Zbláznil ses? Je nástup!“ To mě otrávilo. Nikdo mi tornu pak neprohlížel, to sklo tam možná ještě leží. Dodnes. Tak tolik tedy k výpomoci zemědělcům ze Slaného! K dalšímu lážo-plážu. A jindy zase kanón na „palpostu“ a krásná příroda okolo, celé dny nicnedělání. Sestoupil jsem jen o pár metrů „pod“ dělo a zakryt kamenem četl celý den Setona. Nikdo se po mně nesháněl, nikdo tam nepřišel, ač byli jen pár metrů „nade“ mnou. Ale toto štěstí mělo i své sporné stránky. Později mi bývalý spolužák z gymplu Franta Bláha napsal, že tam byl taky, jejich útvar ho možná vysadil jen pár set metrů od mého lůžka v trávě. Kdybych popošel, proklábosili bychom ten den.

Ani první setkání s tamní mazáckou vojnou příjemné nebylo.

Zjara 1987 jsme vlakem přicestovali ze Slovenska a šli na cimře spát. Někdo ulehl dolů, jiný nad něj, ale tři patra „bidel“, to už neexistovalo. Najednou došlo k vytržení ze sna a koukám, ačkoli je půlnoc, celý pokoj na nohou. „Staří“ se vrátili z hospody a vysvětlili nám nyní budoucí, nová pravidla. Bál jsem se tehdy docela dost, i když svěrač vydržel. Nikoho nemlátili, ale zřetelně bylo definováno, jak precizně budeme leštit parkety a dlaždicové chodby, mýt „hajzly“ atd. A že budeme „starým“ nosit „bufet“, aby nemuseli chodit do jídelny; že jim budeme čistit boty a... Zkrátka a dobře, že to máme „za milión“. Opasek jsme museli nosit pouze jediným možným způsobem a totálním prohřeškem by pak bylo si na něj po vzoru mazáka pověsit ohnutý „bagr“ (lžíci). Tímto bagrem se po nekonečném půlroce i „povyšovalo“ a samo sebou to bolelo. Ale skoro všichni to podstoupili, až na několik výjimek, kterým nikdo nerozuměl. „Hele, kluci, Skryja se snad zbláznil. On se nenechá dnes večer povýšit!“

A taky že nenechal. Ostatní jsme vzápětí směli takřka vše a část našich povyšovatelů brzy ostatně zmizela do civilu, ale nikdy nezapomenu na obličej kamaráda Skryji, když klečel v rohu benešovské chodby a čistil dlaždičky zubním kartáčkem. Byl na kraji psychického zhroucení. „Ahoj,“ povídám. Neodpověděl, protože by se rozbrečel. V nacistických koncentračních táborech to, pravda, bylo milionkrát horší, ale je to argument? Neřekl bych. Není v životě zlé situace, kdy by to nemohlo být horší.

Zajímavé se přitom zdá, že i navzdory všemu mazáctví jsme nebyli ani v onom prvním, a ještě drsnějším půlroce v Benešově zcela omezováni a hlídáni.

Tak například já jsem v podstatě nechodil před barák na ranní rozcvičky a nikdy si toho nikdo ani nevšiml; a pokud snad ano, nehledali mě. Nikomu to nevadilo. Obvykle jsem horem vlezl na zamčené WC a teprve po vícero měsících jsem byl odhalen nějakým „kolegou“, takže mě prostě shora polili. Toť vše. A po povýšení už bylo samozřejmostí, že „za nás“ na rozcvičku chodí pouze mladí.

Jen jednou jsem se hloupě zašil za nějaký opřený pingpongový stůl v jakési nevyužité místnosti a zaskočilo mě, že tam od stolku přišel dozorčí chodby a masturboval. Samo sebou jsem na sebe neupozornil, ale nikdy už jsem ten úkryt nevyužil. Podle mého názoru bylo na vojně nejskvělejší, že mi tolik (mladších) vojáků stále něco vyprávělo a že se mi dokonce svěřovali a otvírali mi přímo srdce. Proč, to neumím analyzovat, a mnozí jistě dávno zapomněli, že jsem o čtyři roky starší, anebo to nikdy ani nevzali v potaz.

Bohužel docházelo i na nudnější příběhy. Vojín Bárta navštívil třeba taneční zábavu, kde „teprve“ napodruhé sbalil místní dívku, se kterou měl okamžitě sex na parkovišti. Celé mi to opilý po návratu odvyprávěl s detaily, ležel vedle mě na pryčně a popravdě řečeno mi to připadalo banální a skoro o ničem. Ale jeho zaujetí pro krásu žen a důvěra ke mně… To vzhlížení... Že jsem panic, ho ani nenapadlo.

Kamarád Váša se zase vrátil z Písku, nebo kde to bydlel, vrátil se po víkendu a o své holce samozřejmě mlčel. Ale ohromil jej film Bounty. Úplně opilý mi děj vyprávěl ještě tu neděli večer a snad hodinu. I on se všemi detaily. A mně teprve v polovině vyprávění došlo, že jsem film přece viděl. Ono to totiž bylo v jeho podání úplně jiné.

Jednáním Christiana Fletchera byl ohromen, krásou domorodek uhranut, kapitán Bligh určitě nebyl teplý... Atd. Ale byl jsem rád, když skončil, a nikdy mu nepřiznal, že jsem to znal už z civilu.

A to je taky klíčový rozdíl mezi dneškem a socialismem. Tenkrát jste totiž viděli Bounty roku 1986 a ještě roku 1988 ji v biografech pořád a pořád a jako něco úžasného dávali. Mezi mnoha jinými filmy ze socialistického tábora.

Prví díl vyorávění o vojně najdete ZDE, druhý ZDE.


Share on Myspace

Literatura

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel