Při příležitosti spisovatelova úmrtí si můžeme připomenout, co jej vlastně (a vcelku prokazatelně) inspirovalo k jedinému skutečnému bestselleru, kterého se během svého života dočkal, k Podivnému případu doktora Jekylla a pana Hyda (Ostrov pokladů se začal více prodávat až po jeho smrti).

„Dvě nejděsivější události v literatuře? Robinsonův objev stopy neznámé nohy v pobřežním písku a úžas doktora Jekylla, když po probuzení zjistí, že jeho ruka položená na pokrývce se změnila v chlupatou ruku pana Hyda,“ napsal Stevensonův přítel, spisovatel Marcel Schwob (1867–1905).

Podle legendy pěstované spisovatelovou rodinou inspiroval Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (1886) sen. Sám autor ale přiznal, že z něj zbylo málo. Kohosi jen cpali do skříně (což textu novely neodpovídá) a honili „bledého zakrslíka“. „Působil dojmem zrůdy, zrůdy se zlem vepsaným do tváře,“ vyprávěl Stevenson manželce. „Zakrslý muž spáchal zločin a před očima pronásledovatelů spolkl prášek – a já věděl, že následkem toho změní podobu, ale ty jsi mě probudila.“

Hezká legenda, ale inspirací k příběhu bylo více a rodily se již v dětství. Soused přede dveřmi byl divný hrbáč, z něhož na hocha dýchala hrůza „i v pravé poledne“, a když malý Stevenson večer usnul, spatřil zarostlou příšeru (nepřipomínající jakoukoli lidskou bytost), která hrubě gestikulovala. Šlo o vědmu, ale vtom se stala strašlivou pradlenou.

Jindy do domu zavítal uhlazený Francouz a mladý Stevenson ho kdovíproč považoval za surového vraha, který naládoval opiem sýrové topinky a chlapci je chtěl vlídně podat: „Ochutnej!“

Ale zlověstný běs nočního Londýna (z kterého je dnes archetyp) měl především reálný vzor. A byl jím politik. Ne však takový typ, jakým je třeba Pavel Novotný. Byl to politik dvojí tváře: edinburský radní William Brodie (narozen 1741), jinak schopný umělecký truhlář, ba diákon celé korporace řemeslníků a správce tamního kostela sv. Jiljí. A také eso podsvětí, což ovšem po léta nikoho nenapadlo.

Bydlil v Brodieho ulici, pojmenované po jeho otci, v domě uprostřed zahrady (Brodie´s Close), a možná už tohle s jeho psychickým rozpoložením hned v mládí něco málo udělalo, kdo ví. V jedenačtyřiceti zdědil navíc i domy v High Street. Jaké měl záliby? Dvě. Ženy – a sázky na kohoutí zápasy. Ty kohouty k tomu účelu dokonce dočasně choval a trénoval.

V Cantově uličce měl milenku Anne Grantovou a tři děti. V Libertonské ulici měl Jean Wattovou a dva syny. Navzájem o sobě nevěděly a netušily ani, že mu nevědomky zajištují noční alibi. Za dne starosta, za nocí lupič. Není to krásné? A ty ženy k tomu! Asi vůbec nespal. Vykrádal domy.

Jako tomu bývá často, první příležitost, která z něj udělala zloděje, byla jednoduše příliš lákavá a snad i jednoduchá. Byl schopný a k první akci jej ponoukla oprava schránky v bance. Vrátil se tam prostě za tmy. Vše proběhlo s grácií. Přesnadno. Byl ohromen, fascinován, zaujat a navždy ztracen.

A řádil pak dál. Po léta. Roku 1786 s kumpány dokonce uloupil stříbrné žezlo Edinburské univerzity, které úspěšně prodali do zahraničí. V radě města se nato pan Brodie opravdově rozhořčil. „Kdo to jen mohl udělat? Kdo si dovolil?“ Když to říkal, tak byl Jekyll. Když kradl, tak byl Hyde.

Po dalším vloupání vypsala již vláda raději odměnu sto padesát liber, a to pro jakéhokoli komplice, který všechny ostatní udá. Slíbila mu svobodu. Brodieho ale nezastavili. Nedokázal to ani městský šerif, ani sto dvacet mužů edinburské stráže. A policie? Samo sebou ještě neexistovala. A démon se bavil. Zjara 1788 chtěl dokonce drze vykrást Ústřední berní úřad pro Skotsko v Chessel´s Court, kde se shromažďovaly daně.

Banda vešla dovnitř, ale nenašla bohužel tajnou zásuvku v pokladníkově stole, takže ostrouhali. A to byl problém. Komplicové mlčeli, dokud vše šlapalo. Ale teď jeden zklamaný komplic promluvil. Brodie ovšem nebyl včerejší a včas prchl do Londýna. Ale vypsali dalších dvě stě liber šterlinků na jeho hlavu. To již plul do Ostende jako jistý John Dixon.

Bohužel udělal chybu – bohorovně napsal tři dopisy přátelům a navíc je poslal po jistém obchodníku tabákem Geddesovi. Nepočítal ovšem s denním tiskem: Geddes jej poznal v novinách – a dopisy otevřel. Z textů identifikoval cíl Brodieho plavby, zpravil nejvyššího soudce a ptáčka lapili v Amsterdamu, odkud chtěl fouknout do Států. A pozor, soukromý detektiv ho načapal ve skříni. To už se podobá Stevensonově snu.

Brodieho soudil lord Braxfield zvaný Šibenice, jenž právě Stevensona později inspiroval k Weirovi z Hermistonu. Rozsudek zněl SMRT, ale v žaláři navštívil Willa jakýsi Degravers, muž z Francie, že prý ho po smrti vzkřísí. Uvěřil tomu diákon? Možná. Před popravou 1. října 1788 mu tento felčar udělal na spánek a ruku znamínka, což na vlastní oči vidělo čtyřicet tisíc diváků.

Brodie katovi ještě pomohl s oprátkou! Ničeho se opravdu nebál. Oběšen byl, ale teprve napotřetí; i tak to chodilo. Ale podle pověsti došlo brzy nato v Brodieho skladu dřeva k resuscitaci a posléze byl viděn v Paříži. To je ovšem jen další legenda. Ve skutečnosti Brodieho dopravili do šarlatánovy laboratoře se zlomeným vazem. Do krku si patrně před popravou vsunul felčarovu stříbrnou trubičku. Nepomohlo to.

Není pak moc pravděpodobné, že měl při věšení okolo těla dráty, aby zmírnil škubnutí při otevření propadla. Ale tradovalo se to a ještě za Stevensonova dětství (narodil se roku 1850) se vykládalo, že šibeničníkův duch nemá pokoj, bloudí a bloumá ulicemi (jako později Hyde) a škemrá uboze za odpuštění. Stevensonova chůva, kterou spisovatel později označil za svou „druhou matku a první manželku", pak chlapci říkávala: „Přijde na tě Brodie a bude to čert!"

O truhle ve svém dětském pokoji, kterou obdivoval, zase slýchal, že je Brodieho uměleckým dílem. A když jej chůva brávala do Muzea spolku starožitníků, vídal běsovu zlodějskou lampičku a pětadvacet jeho paklíčů.

„Ale byly Brodieho hlavním cílem peníze?“ ptal se již autor článku uveřejněného po exekuci. „Nelákalo jej spíše samo zlodějské umění?“ Vypadá to tak. A Brodie byl nožná i jakýsi skutečný Meckie Messer (Macheatch), protože život někdy skutečně napodobuje umění, jak řekl Oscar Wilde. Žebrácká opera (1728) byla tenkrát nesmírně populární a hle, také Meckie uniká popravě do kolonií. On ovšem úspěšně. Přesto lze zjednodušeně říct, že za Hydem stojí jako vzor vlastně i „Meckie Nůž“.

Brodie sice nikdy nikoho nezabil, ale dvě tváře rozhodně měl a vyměňoval je jako masky vždy se „smrknutím“. Denní maskou byl gentlemana z klubu, do něhož chodil i spisovatel Samuel Johnson a jeho životopisec Boswell. Noční maskou byl dobrodruh se šperhákem a dvěma milenkami. Legenda se v Edinburghu tradovala a Stevensonův otec sice popravu nemohl vidět (narodil se roku 1818), ale velmi rád synkovi líčil její chmurné detaily, zvlášť když prý měl dobrou náladu, což ovšem nebylo na denním pořádku.

Byl totiž rozpolcený – a čas od času explodoval radostí, z níž ovšem trčely ostny sarkasmu. Jakmile energie vyprchala, stával se Thomas Stevensonopět laxním „Jekyllem“ a také notně bigotním puritánem. A melancholikem, děsícím se ďábla v sobě. V záchvatech snad přísný, ale jinak se dopustil fatálního rozmazlení jedináčka. On a jeho žena se o syna velmi báli, a tak jej hýčkali a co nejdéle izolovali od světa.

O Brodiem sepsal Stevenson i hru – už ve čtrnácti – a přepracoval ji spolu s vlastním literárním agentem (a částečným vzorem Silvera) Williamem Ernestem Henleym (1849–1903) do rozsáhlejšího dramatu o pěti dějstvích s titulem Diákon Brodie. Edinburská premiéra se uskutečnila roku 1884 a drama bylo uvedeno také v Londýně, New Yorku, Chicagu a Montrealu. Hra všude propadla. „Nevěrojatný kus s pomíjivými výjevy i charaktery,“ napsal G. B. Shaw.

„Vnitřní mravní rozpolcenost“ jednoduše měla ve Stevensonově životě svou roli. Nejen otec, ale i syn neovládal výkyvy nálad a měnil se prý před zraky okolí. Obyčejně pak jeho oči jiskrně zářily a tvář „se čeřila ustavičnými změnami výrazu“. Až podivně životné, hubené a dlouhé tělo se ani nechtělo bránit setrvalému pohybu, který byl projevem nervozity, ale i chorobnou, psychickou křečí a „vnitřním démonem“. Trpěl disociativní poruchou, jak bychom dnes řekli. „Jeho nejtypičtější vlastností zůstala zvláštní až čarovná vitalita, pro kterou byl obdivovaným a velmi vítaným společníkem,“ shrnula to nejpůvabněji Andrea Poláčková v doslovu k jeho eseji Obrana zahalečů (1881).


Share on Myspace

Literatura