„Uháním na tu Sázavu,“ povídá mi Josef, sedmdesátiletý matematik a kamarád. „Projdeme to tam.“ A stál proti mně na své chalupě, zády k plamenům krbu a napůl Indián z Guatemaly, o čemž napsal knihu. Ale stvořil i příručku středoškolské matematiky a srdcem hořel i v momentech, kdy procestoval Izrael, anebo objel Spojené státy i včetně rezervací rudochů, kde již prý dávno nesedají kolem ohňů.

Právě v duchu tančil jako oni a plál víc než krb za snění o Ztracence a Pobožném střelci. „Víš vůbec,“ povídá, „že Rikatádo, tahle píseň Boba Hurikána, a Limonádový Joe, film Jiřího Brdečky, mají stejnou atmosféru?“

„Neblbni, Pepo? A co je spojuje?“

Falešný hráč klesne. A snad i to péra lítaj z kanape.“

Pak odjeli, já jim hlídal chalupu místo psiska. Bylo mi pětapadesát, nikdy jsem však na Sázavě ještě nebyl a lítost mnou tudíž prošla. Svezl jsem se do pohodlného křesla a slovo pohodlný opakuji. Vysvětluje dost. A co hlavně?

Líní netrempují, líní sní a život jim proteče skrz prsty a pozdě bycha honit. Proč já jen nedoprovodil alespoň letos onen manželský pár?

Poněvadž jsem neviděl naději. Poněvadž nejspíš již není u mě šance, abych ještě – ve svém věku – vstřebal, co všechno táhlo trempíky na Sázavu. I plakal jsem nad tím jako malý kluk a brečel, že nejsem znova pětiletý, čtyřletý chlapec – a nedovezli mě do Štěchovic. Kamkoli, ale na řeku, okolo které se to vlní a houpá smrkovým porostem. Pobřeží stoupá až k nebi, stráně jsou zarostlé borovicemi a vše je plné chatiček i celých táborů. Otřel jsem své oči sraba a...

Přijedu-li na Sázavu či Berounku až jako stařec – a poškozen životem, snad i vnitřně devastován městy a jejich pekly, nespatřím už to, co by uviděla dobrá kukadla dítěte. Bude příliš pozdě a umřu, umřu, umřu z toho. A proto já nenásledoval doktora Poláka a snil zde sám a sám o Zemi ohňů.

Byla ideál. Ne však septimy. Žila světem trampingu. Má velká iluze. A v té zemi neexistovalo nic jiného než tančící plameny nesčetných táboráků podpálených po setmění, než tlukoucí srdce chlapců a jinochů a mužů, ale i dívek a žen kolem ohnišť. Nic než boudy, kanady, usárny, skoky přes potok, které nevyjdou, ale ono to nevadí, když se vymácháte. Edvard Valenta tu za kuropění opět sestupuje žlebem potůčku od své chatičky a vnořuje se otužile do vln, aby koupelí ozřejmil vlastní existenci a opět spatřil na oblém kameni mlčícího chlapce. Josef Peterka alias Bob Hurikán znovu žene stáda s chlapci z Rikatáda a zpívá písně spolu se svou Bo. Jerry Packard teprve vymýšlí svou brigádu a chystá odboj a kterýsi zelenáč dostává teprve rady od zkušeného. A taky já zde dostal přezdívku. Snílek.

To já jsem onen greenhorn, učím se a jsem mlád a jezdím do Svatojánských proudů, které náhle opět nejsou zality, a brousím kol potůčků vlévajících se do Sázavy. Po ní jdu na nejkrásnější místa Vysočiny, abych se však stejně vrátil omlácen do Luk pod Medníkem. Pak se začíná šeřit. Mžourám z toho a plameny vyskakují. Část osady se vydá na výpravu, i plazím se také podrostem. Nato shlížíme na jiný tábor.

„Nepostavili hlídky,“ řekl Packard.

„Jsou to Rychlé šípy?“ zeptal jsem se z borovice, na niž jsem v tom snu vyšplhal, a Jerry se zasmál. „Říkají si tak. Ohniváči. Ohniví chlapci, kteří nám loni šlohli totem. Bastardi! Letos přijdou o modly sami. Hele, hele, ahoj. Na co tam tak čumíš, Snílku?“

Špička borovice se vtom začala pod mou vahou ohýbat a tremp má být útlý, věděl jsem, a má zvládat dlouhé pochody a mít krabičku poslední záchrany a neodhazuje obal od čokolády do jehličí. Zíral jsem s tím vědomím na Packardův, Daňkův a Hurikánův kraj a cítil, že se zřítím; ale neuměl jsem odtrhnout oči od toho světa. A v tom snu byl tohle kompletní a celičký vesmír a spatřil jsem na ploše desítky táboráků a některé na pahorcích a jiné v údolíčcích a slyšel jsem zpěv i hlas Jarky Mottla a uzřel dokonce Jardu Štercla a slyšel historky, sta a sta historek rozprostřených po té nejčlenitějším krajině Zeměkoule. Po krajině Čech. Posázaví hořelo. Blížila se půlnoc. V mém snu přece ještě byla šance a já se nechal jako pírko vymrštit borovicí k hvězdnatému nebi a letěl a svištěl jako noční démon nad tím vším a myslil na Kapitána Kida i támhle na Vokouna a Sandyho a všechny kamarády a kamarádky, které já měl uvnitř svého idealistického snění o Zemi ohňů, co v nejčistší podobě nikdy neexistovala.

Pak něco bliklo. Přišlo ráno. Okolo znělo město. Dlažba se potýkala s podrážkami dělníků, i já byl jedním. Mířili jsme k huti, což byla náhle jiná. I jiná zem. Zem pracovního ohně. Ale už nastala sobota a my utíkali, jeli Posázavským pacifikem ven a unikali nutnosti a žili. Zpola vymyšleným světem. A když jsi mladý, vidíš prérii v louce a chápeš ještě Stevensona i jeho romány. Čteš Londona, Setona, Foglara, Thoreaua; rozumíš tomu, co cítili. A jsou šťastni staří, kteří tu schopnost neztratili. Závidím jim! Nikdo z nich ještě nevymlátil dětství a oni jen škrtnou zápalkou a nový oheň se zdvihne z kousků dřeva a osvítí tváře.

„…ku mexické hra-ni-ci... Občas někdo hlesne, falešný hráč klesne…“ Zpívat jsem v tom snu uměl a zvládl dokonce správně sbalit júesku a najednou to nebyl problém. Už jsem nebyl dítě, ale ještě ani nepráchnivěl v hrobě. A představa, že nějací trampové žijí na Sázavě po celé týdny a měsíce a bez přestání i roky a nevracejí se ani za prací do Prahy, ta je tedy sladká, byť falešná. Sen úplňku mi ale náležel v té podobě a prožil jsem v něm takovou variantu života. V ní mi Země ohňů neunikla, v ní já zvládl vstřebat vše a nepoškodit ani suchou větývku. A snad jsem potkal i Evu, jejíž polibek mi teď připadá dokonalý. Splynuli jsme rty tak, jak jsem to předtím nepoznal, a Eva mě na Sázavu poté přečasto doprovázela a smáli jsme se slovům o dokonalém kýči jménem MUŽ MILUJE ŽENU, ONA MUŽE.

Ach, jaký kýč? Pouze splnění touhy obyčejných a návrat k přírodě. Procitl jsem.

Krb zrádně pohasl. Zem ohňů zmizela. Polákovi už bušili.

„Jaké to TAM bylo?“ ptám se.

„Ne takové, jak jsem si to představoval,“ řekl doktor a matematik, ale jeho paní mě rázem uklidnila: „Pepa vždycky přehání. Viděli jsme moc. Je to tam všechno. Jen chtít. Jen počítat. A není to žádná literatura, to nejsou pouze sny, jsou to zbytky skutečných osad, chat i záchodků, ale i současná tábořiště. Je to Sluneční zátoka i Zelená příšera.“

Stál jsem u krbu. Povídám: „Příště přece pojedu s vámi. Třeba to ještě poberu. Obrodím se.“

„A proč´s nevyrazil hned?“

„Proč? Potřeboval jsem obranu před nárazem drsné reality, než se tam podívám. Inu... Musel jsem si Zem ohňů nejdřív vypočítat, vysnít a namalovat!“


Share on Myspace

Literatura