Jeden dům na poklidném předměstí, tři nájemníci, tři zpovědi, které se čtou se zatajeným dechem. Příběhy, jež se vzájemně proplétají a odhalují tajemství a lži, bez nichž by rodiny snad ani nemohly existovat. Tři patra, to jsou i tři freudovská patra lidské duše, id, ego a superego, na jejichž základě je román vystavěn. Eškol Nevo přináší tři neotřelé příběhy a dokazuje, že je skvělým vypravěčem, který své hrdiny znovu a znovu vhání do pastí morálky a společenských konvencí a nutí čtenáře klást si otázku: Co bych na jejich místě dělal já?

V prvním patře vede (zdánlivý) monolog Arnon, který se líčí jako vzorný a ochranitelský otec dvou malých dcer, ale postupně z jeho vyprávění vyplývá, že projevovaná starost je spíše špatně maskovanou majetnickostí a že vinu a trest posuzuje dvojím metrem. O patro výš si vezme slovo Chani, tentokrát prostřednictvím dopisu, který je pro ni formou terapie: už osm let je zavřená doma, po druhé mateřské se do práce nevrátila a manžel je doma zřídka. Najednou se ovšem za dveřmi zjeví jeho odcizený bratr a Chanina rutina dohánějící ji k šílenství je zlomena. Ve třetím patře nahrává soudkyně na penzi Dvora vzkazy na záznamník svému nedávno zesnulému manželovi – podniká věci, které dřív dělat nemohla, a na jedné z demonstrací se seznamuje s mužem, jenž ji donutí vyrovnat se s těžkým tajemstvím z její minulosti.

 

Ukázka z knihy:

 

1. PATRO

 

            Tak co, už ses uklidnil? Můžu pokračovat?

            V každý hádce přijde moment, kdy řekneš něco, co je totálně přes čáru a co už nejde vzít zpátky. Znáš to? Tak přesně to se stalo. A co jsem jí řekl? Jenom tohle: Kdyby šlo o Jael, to bys tak klidná nebyla.

            Není to žádný… státní tajemství, no ne? Je to prostě jedna z běžných rodinnejch zákonitostí. Dokonce i v bibli je úplně jasný, že Jákob je mámin mazánek a Ezau zase tátův. No prostě je úplně normální, že rodič jedno dítě protežuje. Nebo ho má dokonce radši. Co ale přirozený není – jak se ukázalo –, je říct to nahlas. Ty zákonitosti musej zůstat neviditelný. Jenže já se zkrátka neudržel. Ajelet tam seděla v tom svým nažehleným právnickým kostýmku a s vlasama staženýma do culíku a mluvila se mnou tak povýšeně, jako bych byl barbar a ona civilizovaná žena. Tak jsem ji musel trochu uzemnit. Všechny ženský potřebujou jednou za čas trochu uzemnit.

            Ajelet zajela ke krajnici, zastavila a řekla mi, ať si vystoupím. Normálně zastavila na dálnici. Ne někde u pumpy. Nebo za sjezdem. Jen tak u krajnice. A já jí řekl, ať jede dál, že nevystoupím. A ona na to: Buď vystoupíš ty, nebo já.

            Žiju s Ajelet dost dlouho, abych poznal, kdy něco myslí vážně, a tentokrát to vážně myslela. Jeď dál, zopakoval jsem a ona zas: Tak vystoupím já. A otevřela dveře na svojí straně. Do kabiny najednou vtrhnul hluk z dálnice. Zavři ty dveře, povídám jí, je to nebezpečný. Ale ona jen zopakovala: Buď vystoupíš ty, nebo já. A nechala dveře otevřený.

            Tak jsem vystoupil. Nemohl bych ji tam nechat samotnou, za tmy, uprostřed dálnice. A ona se mnou žije dost dlouho, aby to věděla, potvora.

            Když jsem sloužil v Micpe Ramonu, přijela mě jednou v pátek večer navštívit na základnu. Jela až z Haify autobusem. Takovýho uctivýho zacházení jako tehdy jsem se od kluků z jednotky nikdy předtím nedočkal. Smázli mi všechny hlídky a služby a nechali nám volnej pokoj, abysme měli soukromí. A neudělali to kvůli mně. Nepatřil jsem tam zrovna mezi oblíbence. Bylo to kvůli ní. Stačilo, aby o ně projevila trochu zájmu a u večeře se zasmála jejich vtipům, a hned jí všichni zobali z ruky. To je prostě Ajelet. Všimnul jsem si, že i na tebe to zabíralo, když jsi byl u nás na grilovačce. Ale no tak, viděl jsem, jak ses na ni díval, když ti přinesla nanuka. Věnoval jsi jí ten svůj zjihlej, spisovatelskej pohled. To je v pohodě, už jsem si zvyknul, že na ni chlapi takhle reagujou. A kromě toho, neuraz se, fakt nejsi její typ.

            V sobotu večer jsem ji doprovodil na autobus k hlavní bráně. Čekali jsme tam hodinu, možná hodinu a půl. Nemám ponětí, kolik času uběhlo, protože jsme si povídali. A když si povídáš s Ajelet, čas prostě letí. Vždycky má něco novýho, překvapivýho, o co se s tebou musí podělit. Jsem s ní dvacet let a stejně nikdy nedokážu odhadnout, co řekne v příští minutě.

            No, abych neodbíhal, žádnej autobus nepřijel. Nakonec ze strážní budky vyšel kluk, co měl hlídku, a vysvětlil nám, že tahle linka v sobotu večer nejezdí. Že musíme dojít až na křižovatku s hlavní silnicí a tam si chytit stopa. Ajelet mě pevně objala a řekla: Tak se měj, Noni. A já na to: Neblázni, Lelet, nenechám tě tam jít potmě samotnou. Doprovodím tě. A to můžeš jen tak opustit základnu? divila se. A já jí zalhal, že jo, jasně. Ve skutečnosti nejen že jsem nesměl opustit základnu, ale ještě jsme v sobotu večer mívali pravidelnej nástup a ten měl začínat už za necelý dvě hodiny. Šance, že se z křižovatky stihnu vrátit včas, byla dost malá. No, ale už jsem stejně riskoval obvinění ze svévolnýho opuštění základny, což se trestalo vyloučením z důstojnickýho kurzu. Automaticky. Dokonce bez soudu. Jenže já prostě nemohl jinak. Nemohl jsem ji nechat stát pozdě večer samotnou na křižovatce. I kdyby to znamenalo, že se nestanu důstojníkem.

            Teď nedávno přeci bylo ve zprávách něco takovýho, v Karmelským lese, ne? Jak dva drúzové napadli kluka a holku na parkovišti? Neslyšel jsi o tom? Řekli tomu klukovi, ať vypadne, a jeho přítelkyni znásilnili. Při rekonstrukci řekl ten kluk policajtům, že ji slyšel volat o pomoc, ale nevrátil se, protože se bál. No řekni, je tohle chlap? To je parodie na chlapa. Já bych se vrátil se šutrákem a rozflákal těm dvěma palici. Ne, víš co, já bych z toho parkoviště jednoduše vůbec neodešel. Stoupnul bych si mezi svoji holku a ty drúzy a řekl bych: Jestli chcete ji, budete mě nejdřív muset zabít.

            Tehdy v sobotu jsme s Ajelet došli na křižovatku ruku v ruce. Ona mi vyprávěla o vojačce v její jednotce, o který si všichni myslej, že má poměr s velitelem, což jí připomnělo film s Robinem Williamsem, kterej viděla jednou o víkendu, kdy jsem nedostal opušťák, a přes Robina Williamse se dostala k filmu Dobré ráno, Vietname, což ji přivedlo k myšlence, že naši generaci, která nebojovala ve velkejch válkách, nejvíc ovlivnila filmová verze války ve Vietnamu, a já poslouchal, občas jsem něco poznamenal a snažil se nedat najevo, jak moc jsem nervózní.

            Teprve když jsem viděl, že chytila normálního stopa – auto bylo čistý, chlap měl brejle –, vyrazil jsem sprintem na základnu. V životě jsem neběžel tak rychle. Kdyby mi to někdo stopoval, předběhnul bych ty tři Etiopany, který zabrali první tři místa v tabulce historicky nejlepších časů našeho důstojnickýho kurzu. Nakonec jsem na nástup přiběhl pět minut po začátku, ale velitel měl zpoždění půl hodiny. Takže jsem vyváznul bez trestu. A po slavnostním absolventským ceremoniálu jsem Ajelet vylíčil, jaký riziko jsem tehdy v sobotu podstoupil. Nemám rád, když si lidi lžou. A ona mi řekla: Ty jsi cvok. Vždyť bych to zvládla i sama. A já jí řekl: Kdyby mě vyhodili z kurzu, byl bych naštvanej, ale za pár měsíců by mě to přešlo. Ale kdyby se ti nedej bože něco stalo, do smrti bych si to neodpustil.

            Teď ti tu sice vyprávím tohle, ale upřímně – když jsem šel jako zpráskanej pes po dálnici podél krajnice, myslel jsem na jiný věci. Než jsem došel na křižovatku, myslel jsem na to, že Ajelet je drsná, až moc drsná, a že bych si měl možná najít někoho jemnějšího. A za křižovatkou jsem myslel na svýho tátu. Se vzpomínkama je to fakt zvláštní. Zničehonic se mi kdovíproč vybavila jedna příhoda. Můj brácha chodil od šestnácti do osmnácti s jednou holkou. Dafi se jmenovala. Byla hrozně fajn. Hodná. Dlouhý rovný vlasy. Obrovský hnědý oči. Naši ji zbožňovali. No a jednou si Miki přived domů nějakou jinou. Zavřeli se v pokoji a za chvilku slyšíme takový to chichotání, no vždyť víš. A náš táta se zvednul z křesla – uprostřed zápasu, a hráli Makabi, aby sis uměl představit, jak vážný to bylo –, šel za bráchou do pokoje, popadnul ho za flígr, odtáhnul ho do obýváku a povídá: A co Dafi?

            Jak, a co Dafi? zeptal se brácha. Přesně stejným oprsklým tónem, jakým s ním dneska mluvěj jeho děti.

            A táta mu vlepil facku a povídá: Jestli už Dafi nemiluješ, tak se zachovej jako chlap a rozejdi se s ní. Jseš Levanoni. A Levanoniovic chlapi prokazujou ženským úctu. Řídil se tím můj táta, řídil se tím jeho táta a ty se tím budeš řídit taky. Jasný?

            A s touhle vzpomínkou v hlavě jsem došel až domů. Už jsem si maloval, jak s její pomocí vyhraju hádku s Ajelet a konečně jí dokážu, že nemám mozek v rozkroku. Měl jsem na jazyku fakt dobrý věty o Levanoniovic chlapech, ale když jsem dorazil, bylo všude ticho, žaluzie na dveřích, co vedou z obýváku na zahradu, byly stažený a na gauči leželo prostěradlo a deka. Na dveřích do ložnice visel izolepou nalepenej vzkaz: Nechci s tebou spát. Děsíš mě. Až si tenhle vzkaz přečteš, sundej ho (pokud tedy nechceš, aby ho Ofri viděla) a vyspi se v obýváku.

            Ráno mě vzbudila Ofri. Stála vedle mě a ptala se: Tati, proč spíš na gauči?

            Protože jsme se s maminkou pohádali.

            Pohádali jste se kvůli tomu, že s Jael nejíme zdravě?

            Ale ne.

            Vaše hádky jsou většinou hloupý.

 

 

Eškol Nevo se narodil v Jeruzalémě v roce 1971. Studoval psychologii a literaturu. Založil a vede jednu z předních škol kreativního psaní v Izraeli a stal se mentorem mnoha nadějných izraelských spisovatelů (mj. i Ajelet Gundar-Gošenové). Jeho romány patří v Izraeli mezi bestsellery, Nevo je skvělý vypravěč a dovede psát velmi čtivě, ne však líbivě. Má výborný cit pro jazyk, umí velice dobře jazykově charakterizovat a odlišit hlavní hrdiny a vylíčit je živě a uvěřitelně. To vše spolu s neotřelými zápletkami z něj právem činí jednu z předních osobností současné izraelské literární scény. Věnuje se i tvorbě pro děti.

Přeložila Lenka Bukovská, nakladatelství Garamond, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 232 stran.


Share on Myspace

Literatura