Poslední román japonského autora Šúsakua Endóa se zaměřuje na hledání smyslu života tváří v tvář utrpení. Endó, kterého celý život zajímala náboženská zkušenost, v této knize rozšiřuje záběr a vedle křesťanství a buddhismu zahrnuje do knihy i indický hinduismus.

Hlubokou řekou z názvu knihy je posvátná indická řeka Ganga. Skupina japonských turistů se vydává na cestu do Indie a s sebou si přiváží své bolesti, ztráty, hledání. Mezi postavami najdeme čerstvého vdovce, který se vyrovnává se ztrátou manželky, válečného veterána, kterému se vracejí vzpomínky na trýznivé okamžiky za války, kněze prožívajícího krizi víry, ženu prožívající nenaplněné manželství a vracející se ke své studentské lásce.

Ukázka z knihy:

Kapitola sedmá

BOHYNĚ

Isobeho by nikdy ani ve snu nenapadlo, že bude někdy v hodně vzdálené zemi sedět v hotelovém pokoji a v duchu se ohlížet zpět na svůj manželský život. Ve svých životních plánech vždy počítal s tím, že on jako muž zemře dříve než jeho žena, ale příliš už neuvažoval o tom, jak ona potom bude žít. Předpokládal, že na živobytí jí postačí jednak příjem ze starobního pojištění a jednak také jejich naspořené peníze. Jeho nejasnou představou, skrytou kdesi v podvědomí, bylo, že až přijde ten čas, nějak už se to vyřeší. Při bližším zamyšlení byl Isobe prostě mužem starého tradičního ražení, který svému manželství nepřikládal hlubší význam a důležitost.

            „Miloval jsem svou ženu vůbec?“

            Tuto otázku si Isobe kladl po manželčině smrti ve dnech osamění a prázdnoty pokaždé, když jeho pohled padl na některou z věcí a předmětů denní potřeby, jež patřívaly jeho manželce, ať to byly jídelní hůlky, ložní pokrývky či šaty pověšené ve skříni. A snažil se při tom vyrovnat s těžko slovy vyjádřitelnými pocity lítosti a smutku. Ale jako většina japonských manželů se během svého manželství vůbec nikdy vážně nezamyslel nad tím, co je to vlastně láska.

            Manželský život pro něho byl dělbou práce mezi mužem a ženou, kteří si oba mají navzájem pomáhat a pečovat o své potřeby. Žijí spolu pod jednou střechou, ale když rychle pominou pocity počáteční zamilovanosti, stává se otázkou, co dál, jak kdo z nich bude moci být tomu druhému užitečný, jaké mu poskytne pohodlí a péči. Na rozdíl od manželství v cizích zemích nebylo důležité, zda manželka ve snaze podporovat manželovu kariéru bude společensky aktivní, anebo bude o sebe maximálně pečovat, aby byla neustále žensky atraktivní. Za nejdůležitější manželčinu povinnost považoval to, aby den co den, když se muž nervově vyčerpaný vrátí ze zaměstnání domů, ona pro něho připravila místo, kde by si mohl dokonale odpočinout a ona by dovedla trpělivě snášet i jeho špatnou náladu a nároky.

            V tomto slova smyslu jeho žena Keiko byla určitě dobrou manželkou. Ani doma, ani mimo dům si nikdy nedovolila mluvit do jeho záležitostí. Pravda, co se zjevu týče, měla své nedostatky, ale vždy se chovala rezervovaně a držela se skromně stranou.

            Kdysi v proslovu, který měl na svatební hostině jednoho z mladších kolegů, prohlásil: „Manželka by měla být pro svého muže něco jako vzduch. Když se vám nedostává vzduchu, jste v potížích, ale vzduch je očím neviditelný. Nemluví vám do věcí. Pokud se manželka stane takovým vzduchem, pak manželství bude úspěšné a trvalé.“

            Z řad mužů kolem stolu se ozval smích, někteří mu dokonce zatleskali.

            „Pro manželský život stačí, když je tichý a monotónní.“

            Isobe si již nyní nevzpomínal, jak se při tomto projevu tvářila jeho žena, sedící na vedlejším sedadle. Protože manželka toho večera ani v taxíku, ani po návratu domů neřekla jedno jediné slovo, předpokládal, že s obsahem jeho řeči souhlasila.

            Jenže on v tom svém proslovu nezmínil jednu důležitou věc. A sice tu skutečnost, že taková tichá, obyčejná a bezvýrazná, tedy podle Isobeho slov ideální manželka, postupem času začne být únavná.

            A upřímně řečeno, právě v době, kdy se konala tato svatba, procházel Isobe obdobím, k němuž dochází v každém manželství – prostě jej žena začala unavovat. Jedním z důvodů bylo právě to, že jejich manželský život byl až příliš obyčejný, klidný a monotónní. Když si manželé začnou být navzájem vzduch, tak jak o tom hovořil ve svém projevu, a manželka přestane být pro svého manžela čímkoli jiným než právě jen a jen tou manželkou, přestane být pro muže i ženou.

            Isobe v žádném případě nepovažoval Keiko za špatnou manželku. Ale v té době, kdy byl stále ještě mužem v nejlepších letech, si ve své sobeckosti začal hledat i něco jiného než manželku. To, co hledal, byla žena v pravém slova smyslu. O rozvodu samozřejmě ani v nejmenším neuvažoval. Nebyl už žádný mladík, a tak si moc dobře uvědomoval, že manželka a milenka nejdou spolu moc dobře dohromady. Upřímně si přiznával, že asi dvakrát nebo třikrát si trochu zahrával s ohněm. Požár z toho naštěstí nikdy nebyl.

 

~ Jednou z jeho partnerek byla majitelka italské restaurace na Ginze, kde jeho firma občas pořádala pracovní večeře a posezení. Byl to zajímavý podnik, protože v něm podávali jak domácí japonská jídla, tak italskou kuchyni, což bylo pro pohoštění různých zákazníků firmy velice výhodné.

            Ta žena se v zájmu obchodu vždy oblékala a líčila tak, aby vypadala mnohem mladší, než byl její skutečný věk. Nebála se nosit červené šaty, do vlasů si vázala po dívčím způsobu černé stuhy, a na bíle prostřené stoly kladla talíře rukama, jejichž prsty poutaly pozornost dokonalou manikúrou. Ve snaze mít co nejspokojenější zákazníky, věnovala pozornost každému detailu a vždy se snažila, aby i ti, kdo restauraci navštívili poprvé, odcházeli spokojeni a s dobrým dojmem.

            Tato podnikatelka, která byla pravým protipólem jeho manželky, byla pro Isobeho partnerkou, jež mu poskytovala v dostatečné míře vše, co mu v tehdejší době manželka poskytnout neuměla. Dokonce se té ženě svěřoval s různými starostmi, mluvil s ní i o tom, že jejich adoptivní dcera, která tenkrát chodila do nižší střední školy, ho zcela bezdůvodně nenávidí. Načež ona mu se smíchem odpověděla: „Naše dcera byla taky taková! Jednu dobu strašně nesnášela mého manžela, vůbec na něj nepromluvila a vyhýbala se mu.“

            „A proč?“

            „Protože její otec měl ve zvyku pít různé přípravky a nápoje na posílení zdraví a vitality. Děti si v tom věku vysní, jak by měl vypadat ideální otec, a když se skutečný otec od toho ideálu až příliš odlišuje, pojmou k němu téměř nenávist.“

            „Jaký asi má být takový ideální otec?“

            „Je to sportovec vysoké štíhlé postavy, ale především je hodný a laskavý,“ odpověděla mu opět se smíchem. „Zkrátka a dobře takový ten tatínek, jaký se vidí v amerických filmech. Jenže její otec se pořád tvářil strašně unaveně a na nádraží, přímo na nástupišti a všem na očích, do sebe lil posilující nápoje na obnovu životní energie. A celou neděli nedělal nic jiného, než že koukal na televizi. Dospívající dívka pak má pocit, že ji otec zradil a vůbec mu na ní nezáleží.“

            Smích té ženy se silně podobal smíchu herečky Kiwako Taičiové, která se často objevovala na televizních obrazovkách. Když se to tak vezme, vlastně i rysy její tváře a postava Isobemu připomínaly slavnou herečku.

            „Aha, takže otec, co pije posilující drinky, dětem tedy vadí, ano?“

            Isobe v duchu porovnával tuto ženu, která mu v rozhovoru odpovídala tak hbitě, jako když tenisový míček létá ze strany na stranu, se svou manželkou. Jeho manželka by mu na jeho otázku s největší pravděpodobností řekla: „To je proto, že s ní mluvíš příliš příkře. Mluvíš s ní, jako bys mluvil s hochem.“

            Isobe s touto ženou chodil po barech, ale pouze při jedné příležitosti došlo mezi nimi k něčemu, co by se dalo nazvat chvilkovým nedopatřením. Ale ta chytrá žena moc dobře věděla, že Isobe není natolik lehkomyslný, aby se kvůli ní rozváděl a zřekl své rodiny. A i Isobe si uvědomoval, že pro muže, kterému se pomalu blíží padesátka, by rozvod byl pohromou.

            Isobe do dnešního dne neví, zda mu manželka na tyto zálety přišla nebo ne. Každopádně se o nich ani slovíčkem nezmínila. I když o nich možná věděla, tvářila se, že neví. Když to nakonec skončilo, cítil se Isobe trochu provinile, ale rozhodně neměl pocit, že by byl manželce nevěrný. Jeden nebo dva takové flirty nemají podle něho na manželský svazek žádný vliv. Zkrátka a dobře, jeho manželka se mu prostě stala bytostí, která pro něho byla ženou asi tak, jako jeho sestra. Namísto toho si mezi sebou v průběhu let vytvořili pevný, ale očím neviditelný vztah vzájemné solidarity, který postupem doby ještě sílil.

            Dal by se tento vztah solidarity nazvat manželskou láskou? Tenkrát Isobemu něco takového vůbec nepřišlo na mysl, ale když jeho manželka onemocněla rakovinou a ošetřující lékař mu sdělil, kolik času jí ještě zbývá ze života, prožil šok a zmocnil se jej děs ze ztráty celoživotní družky. Nebe venku za oknem mělo v tu chvíli olověnou barvu a zvenčí se ozýval hlas prodavače pečených batátů.

            Pak následovalo to její sténání a slova, která se měla stát jejím posledním přáním. Isobeho by nikdy nenapadlo, že jeho manželka může projevit tak silnou a vášnivou emoci. Žili spolu sice dlouhá léta, ale o tom, že jeho žena ve svém srdci chová podobné přání, neměl nejmenší tušení. A on jí dal svůj slib a tento jeho slib začal pro něho po troškách nabývat stále hlubšího významu… Takže teď kvůli němu přijel až do této cizí země…

 

Šúsaku Endó (1923–1996), přední japonský romanopisec, kritik a dramatik se narodil v Tokiu, žil v Manždusku a studoval v Evropě. Coby katolík se v Japonsku každý den zakoušel náboženskou diskriminaci, ve Francii zas rasismus. V roce 1966 vyšel jeho historický román Mlčení, vyznamenaný Tanizakiho literární cenou, který přinesl autorovi světovou proslulost. Pozdější próza Samuraj o střetu prvních Japonců přicházejících do Evropy se západní kulturou, získala Nomovu literární cenu. Posledním významným Endóovým dílem je Hluboká řeka, v níž je téma hledání smyslu života umístěno na pozadí konfrontace japonské a indické spirituality a kultury.

 

Přeložila Vlasta Winkelhöferová, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 284 stran.


Share on Myspace