Mám jedno štěstí. Nikdy jsem se nenudil. A nedivím se tomu. Četl jsem už od dětství knihy, a to je činnost pro děti dneška ne už úplně typická. A ty knihy čítám dokonce trochu dodnes, ale nemyslete si, zalezlý jako jezevec v noře jsem doma u rodičů také stále nebýval. „Hej!“ zavolal pod oknem spolužák Houška (zvonek jsme neměli) a spolu jsme vyrazili městem.

„Kam mě táhneš?“ ptám se po chvíli, protože ta oblast mi nebyla dosud známa. Pak... Opustili jsme poslední ulici a vedl mě do lesa černého, který přece končí teprve u hradu Radyně, jak jsem věděl, nicméně šli jsme trochu víc doprava a najednou se proti nám vyvrbila mezi stromy skála. Pak další a vyšší. A ještě jedna ještě vyšší, až tvořily řetězec. A ze skály na jeho konci bych už po pádu zemřel, což byl také pádný důvod, proč mi rodiče o tomto skalním hřebeni jménem Andrejšky nikdy prozíravě neřekli.

Protože v masivu jsou i různé jeskyňky a dalo se tam hrát na válku, brzy jsme tam chodili s mnoha kamarády. Nikdy se nám nic nestalo. A občas tam zajdu dodnes a ona se tato chráněná enkláva od let sedmdesátých skoro nezměnila. Vyhledávají ji také horolezci, ale ani to není novinka. A když tam potkám turistu?

Dáme-li se do řeči, děsivě se chlubím, že jsem to zde pro dětský národ zabral už jako kluk. Ukazuji pak místní kuriozity a divím se velmi, když cizinec nevidí na balvanu nic zvláštního. Jak to? Vždyť to byla naše mechová pozorovatelna. A mech? Na ní roste dál. Ano. A ten den, kdy jsem objevil Andrejšky vždy již bude symbol mého ztraceného dětství a časů naivity, které se nevrátí. A když nastal večer, museli jsme povinně domů k maminkám a tátům i babičkám a dědům a... Kdepak virtualita. Hráli jsme stolní hry! A jak jen mě některé bavily!

Přitom byly třeba jen vystřižené z časopisu a máma mi takový list pak podlepila tuhou lepenkou. Vrhalo se kostkou a postupovalo barevnými figurkami po políčcích a každou chvíli jste utíkali před nějakým lvem nebo jiným nebezpečím.

Nerad bych zde dělal reklamu, ale nejvíc mě pohlcovala v hračkářství koupená desková hra, ve které se putovalo mezi pohádkami. Později byla vydána znovu a kreslil už ji někdo jiný (původní verze se mi ztratila), ale to máte nakonec jedno, protože jeden účel ta hra splňuje již navěky.

A je to zrádný účel. Ne každého uvede v nadšení. Hra je totiž vymyšlená natolik rafinovaně, že často takřka nejde dohrát. Už se vždy zdá, že někdo dojde k hradnímu pokladu, ale ouha, zase je tu pád figury až kamsi k cestičce k Luciferovi či pást koníky. Opakovaně jsem dumal, jak asi tvůrci mohli něco takového vymyslet, a dospěl k jedinému závěru. Vytvořili původní, dnes už neexistující verzi, a s tou hráli neustále. Přitom zdokonalovali a přidávali teprve další zlá políčka, která sráží hráče zpět. Ale přesně v pravý čas s tím přestali a dali hru patentovat. Takže se dohrát dá. A klobouk dolů. A pomalu mi bude šedesát, ale skutečně jsem se nikdy nenudil, ačkoli...

Ačkoli například mobil mám až snad od roku 2003. A ačkoli jsem ani nikdy nepodlehl hraní počítačových her, i když mě to bavilo. Vždy jsem raději hrál dál ty stolní hry anebo si půjčoval knihy. A ne že bych byl rychločtenář, ale například do vlaku jsem si vždycky nějakou vzal. A dělám to i dnes a naštěstí sem tam vidím s knihou i jiné lidi, ba i ty mladé. Nikdy však nezapomenu na moment, kdy jsem se poprvé setkal s uhranutím mobilním telefonem.

Tipuji, že to mohlo být začátkem tisíciletí. Vlastní mobil jsem stále ještě co tupé pako neměl (nakonec mi ho daroval kolega v práci) a jako obvykle jsem vytáhl ve vlaku nějakou knížku. Proti mně seděla tenkrát dívčina a hleděla, ano, do mobilu. Nejprve jsem to měl za věc okamžiku, ale... Nejednalo se o mžik oka. A po chvíli jsem zvedl oči od stránky a zírala tam dál. Cosi řešila a mačkala a mne si nevšímala. Četl jsem, ale soustředění se rozpouštělo. Nakonec jeden z nás vystoupil. To určitě. Ale ona hodina, po kterou místo četby hodnotné knihy řešila ona dáma mobil, mi nešla z hlavy. Což se svět zbláznil?

Co se z mobilu za tu hodinu mohla dozvědět nového?

To bych se možná divil! Stále jsem to ale nemohl pochopit. Nicméně...

Uplynulo jen pár let a... A zvykl jsem si. Jako my všichni. V metru, v tramvaji i vlaku dnes hledí do mobilů mnozí a musím říct, že někdy i já. A... Nenudí mě to!

Nenudí mě to. Ale tu hodinu s mobilem bych dodnes nedal. Ani s tím nejmodernějším. To si radši přečtu nové Literární noviny.


Share on Myspace

Literatura

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel