Od dětství ji bavilo psát a první novinový článek jí vyšel již ve dvanácti letech. Její cesta tak vedla k novinařině, kterou krátce po škole dělala, jenomže zjistila, že ji baví nejen psát, ale také řadu aktivit i vymýšlet a následně realizovat, a tak se rozhodla pro public relations. Posledních pět let působí Lidmila Kábrtová v PR oddělení na Fakultě stavební ČVUT. Coby spisovatelka se poprvé představila v roce 2013 knihou Koho vypijou lišky. Pak vyšla další – Místa ve tmě a letos Čekání na spoušť. Je také autorkou několika rozhlasových her v projektu Minutové hry. A psaní je pro ni, jak sama přiznává, určitý způsob existence.

 

Pocházíte z vesnice u Náchoda, kde jste vyrůstala s mladší sestrou. Svoje první „mini“ příběhy jste začala psát již v osmi letech. Co vás ještě v té době bavilo?

Byla jsem venkovské dítě, což v první řadě znamenalo nejdřív pomoct doma. U domu byl velký sad, spousty ovocných stromů, pěstovala se zelenina. Chovali jsme králíky, slepice, kozu, prase. Bylo potřeba obracet seno, sbírat popadaná jablka, čistit kurník a mnoho dalšího. Prostě všechno, co bylo nutné. Bylo automatické, že děti pomáhaly. Na to další byl čas až potom. Kromě psaní jsem si hodně rychle našla i čtení – tedy knihovnu. Nejdřív tu u nás na vsi, kde jsem svědomitě přečetla Raise i Jiráska, a potom tu v Náchodě. Tam byl výběr širší a pro mě jako dítě podstatně zajímavější. Kromě toho jsem chodila i na kroužek výtvarky. Sice jsem docela rychle zjistila, že kreslit neumím, ale asi právě díky těm hodinám mám ráda výtvarné umění.

 

Dočetla jsem se, že touha psát vás přivedla ke studiu žurnalistiky. Pak jste řadu let působila jako novinářka a publikovala v různých časopisech.

První článek v novinách mi vyšel ve dvanácti letech a psala jsem i dál, takže studium novinařiny z toho tak nějak přirozeně vyplynulo. Nakonec jsem se ale čisté žurnalistice věnovala jen krátce po vysoké škole, protože jsem zjistila, že mě baví nejen psát, ale řadu aktivit i vymýšlet a následně realizovat. Takže jsem se rozhodla pro public relations.

 

Teď pracujete v PR odděleni na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Jak jste se dostala ke stavebnímu oboru?

Velkou náhodou. Před lety jsem pracovala ve velké PR agentuře, psala jsem o potravinách, kosmetice, zdraví a o spoustě dalších věcí. A jednou přišel na jednání ředitel firmy, která vyráběla stavební materiál. Hledal někoho, kdo by uměl pracovat s technickými listy výrobků, aby z toho vznikla zajímavá informace pro média. Tak jsem to zkusila. A následně jsem zjistila, že mě práce s techniky a psaní o technologiích baví a zajímá, takže pak přibyly další firmy ze stavební oblasti. A před pěti lety jsem přešla přímo na Fakultu stavební ČVUT.

 

Touha spřádat příběhy vás nepřešla, nejdřív jste přispívala na web pribehynapadesatslov.cz, díky tomu vyšla v roce 2013 vaše první knížka, experimentální próza složená z minipříběhů Koho vypijou lišky. Kniha volně provázaných povídek Místa ve tmě vám vynesla Výroční cenu Nadace Českého literárního fondu a v roce 2021 vám vyšel povídkový román Čekání na spoušť. Připravujete něco nového?

Námět mám už hodně dlouho. Vlastně jsem ho měla ještě dřív, než jsem začala psát Čekání na spoušť. Ale uvedu k tomu jen to, že příběh se bude prolínat ve dvou časech, podrobnosti si nechám pro sebe.

 

O čem ráda píšete a kde nacházíte inspiraci?

Zajímají mě zlomové momenty, mikrokosmos, který máme v sobě a do něhož ty druhé obvykle nepouštíme. Okamžiky, kdy se rozhodujeme, proč a jak se rozhodujeme. Vnitřní a niterné věci, které jsou často spouštěčem toho vnějšího… A inspirace, nehledám ji. Prostě jsou to vjemy, které určitým způsobem samovolně přicházejí a čas od času se v hlavě propojí a samy si řeknou o zpracování.

 

Jste také autorkou několika rozhlasových her v projektu Minutové hry a hra pro děti a mládež Šedivák vám vynesla Čestné uznání v soutěži Českého rozhlasu o nejlepší rozhlasovou hru. Co vás přivedlo k psaní rozhlasových her?

U obojího jsem si řekla, že to zkusím. V případě minutových her to byla výzva, jestli do tak krátkého času dokážu vtěsnat příběh. A Šedivák byl můj první pokus napsat příběh pro děti a zároveň zvládnout klasický scénář, protože příběh tu je nutné odvíjet jinými cestami, než jak je to při psaní knihy. Prakticky vše musí přejít do přímé řeči, je třeba myslet i na zvuky, vykreslení prostředí pro posluchače.

 

V jednom rozhovoru jste řekla: „Věty se mi skládají v hlavě a já je musím jen zapsat…“

Tak to někdy mívám. Tři čtyři věty, někdy krátký odstavec. Utkvělá myšlenka, která se mě pustí teprve až v momentu, kdy ji napíšu.

 

Čím je pro vás psaní a co vás na psaní nejvíce baví?  

Psaní je pro mě určitý způsob existence, víc jsem nad tím nikdy neměla potřebu uvažovat. Vždy to byla samozřejmá součást mě samé. A co mě nejvíc baví? Asi bych měla říct proces tvoření, ale u mě to je spíš proces hledání. Ví se, že mám ráda přesné informace, terminologii a pokud popisuju třeba nějakou profesi nebo práci, hledám podrobnosti, detaily, zajímavosti. Tohle je pro mě asi ta největší výzva, ponořit se do naprosto neznámé oblasti a snažit se v ní aspoň trochu vyznat, i když nakonec z toho, co najdu, použiju v knize jen minimum…

 

Jaká jste čtenářka? Máte oblíbený žánr nebo autora? Zaujala vás v poslední době nějaká knížka, kterou byste doporučila k přečtení?

Čtenářka jsem čím dál netrpělivější. Už nedočítám knihy, s kterými jsem se z nějakého důvodu čtenářsky nepotkala. O to víc se chci kochat těmi dalšími. Žádný žánr oblíbený nemám, stačí mi, že je to dobrý text a pro mě zajímavý příběh. Z letošních knih mě zaujala třeba Tohle město, tahle řeka od Martiny Leierové, Alena Mornštajnová a její Listopád, z překladů pak třeba Piranesi od Suzanny Clarkové, kterou skvěle přeložil Viktor Janiš. Z loňských bych určitě doporučila Vrány Petry Dvořákové.

 

A jak ráda trávíte chvíle volna?

Knihy, kino, divadlo, cesty, výlety, zahrada, je toho mnoho… Nebo jen tak lenošit. I to umím.

 

Lidmila Kábrtová se narodila se v roce 1971 v Náchodě. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze a marketingové komunikace na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Pracuje v oddělení PR a marketingu na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Napsala knihy Koho vypijou lišky (2013), Místa ve tmě (2018), Čekání na spoušť (2021). Je autorkou několik rozhlasových her v projektu Minutové hry pro ČRo Vltava. Je držitelkou Výroční ceny Nadace Českého literárního fondu (za knihu Místa ve tmě) a čestného uznání v soutěži Českého rozhlasu o nejlepší rozhlasovou hru Radio Drama za hru Šedivák (autor v kategorii Původní rozhlasová hra pro děti a mládež). S rodinou žije nedaleko Nymburka.


Share on Myspace

Literatura