Je autorkou detektivní série Inspektorka Elen Jollyová, která má zatím tři díly – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti a další příběh se sympatickou anglickou policejní inspektorkou s českými kořeny, má již nějakou dobu rozpracovanou. Kniha Brouk ji vynesla Cenu Jiřího Marka a sama autorka píšící pod pseudonymem B. M. Horská je jedním z porotců literární soutěže o Cenu Havrana, za nejlepší detektivní povídku. Řadu let žila v Anglii a do Čech se vrátila před rokem a za svůj domov dnes, jak přiznává, považuje především Evropu.

 

Dočetla jsem se, že pocházíte z Plzně. Jaké bylo vyrůstat v západočeské metropoli? Co vás bavilo a čím jste chtěla být?

Možná u mě pozitivní vzpomínky vytlačily ty negativní, ale vyrůstala jsem spokojeně. Určitě jsme nebyli nějaká tichá rodina. Hodně se mluvilo. Příbuzní vyprávěli o svých životních zkušenostech, často o různých útrapách z války a po válce, politických perzekucích, ale také o partách, ve kterých jezdili na motorkách stanovat na Šumavu. Motorky byly velmi důležité v životě maminky, která jezdila v padesátých letech terénní závody. Myslím, že jsem ty příběhy ráda poslouchala a ukládala do paměti, ale tehdy jsem raději žila svůj život – navštěvovala jsem různé kroužky, v dětství jsem závodně plavala, později jsem hrála košíkovou, jezdili jsme na hory. Bavilo mě číst knížky včetně detektivek i malovat. Myslím, že jsem hledala stále něco nového, co mě zaujme. V dětství jsem chtěla být archeoložkou jako Heinrich Schliemann a když už on objevil Troju, najít ještě něco jiného. Jenže záhy jsem si v hodinách dějepisu uvědomila, že nemám dobrou paměť na data. Plány jsem změnila a s kamarádkou jsme se snažily stát se v Praze filmovými herečkami. Nepřijali nás ani do konkurzu, s vysvětlením, že jsme byly ještě děti a z Plzně a natáčení s námi by bylo komplikované. Nápadů jsem měla hodně. Na gymnáziu mě hodně dlouho držela touha studovat psychologii na filozofické fakultě v Praze. Psycholožkou jsem se nakonec nestala, ale na psychologii postav se v knížkách snažím nezapomínat.

 

Co vás přivedlo k tomu, že jste vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK v Praze?

Přestože mě rodiče nikdy neříkali, jaký obor mám studovat, nedoporučovali mi hlásit se na filozofickou fakultu z politických důvodů, protože bych měla malou šanci se tam dostat. Nakonec jsem podala přihlášku na přírodovědeckou fakultu, protože v přírodních vědách není žádná ideologie.

 

Ve studiu jste pak pokračovala krátce v Itálii, a hlavně v Anglii, a to v technicky orientovaných oborech. Vyzkoušela jste řadu zaměstnání, vedla jste malou laboratoř, pracovala jako servírka, překladatelka, editovala odborné texty a vysokoškolské učebnice, pracovala v administrativě výzkumného programu a byla i výzkumnice. Jak vás tato zaměstnání ovlivnila a kdy nastal zlom začít psát knížky?

V Itálii jsem nestudovala, bydlela jsem rok s manželem a dětmi ve Florencii v době mateřské dovolené. Kromě navštěvování kurzu italštiny a florentských památek jsem tehdy moc času na jiné věci neměla. Moderní italská historie je plná záhadných momentů a protichůdně interpretovaných události, které často souvisí s organizovaným zločinem a politickým terorismem. Obdivuji sílu některých lidí, jako je například Roberto Saviano, temné síly rozkrývat a psát o nich. Takže i když mám Itálii moc ráda a ráda tam jezdím, je to také země, kterou mám spojenou se specifickou formou zločinu a historickými mystérii. Mezi Italy mám i velmi milé a blízké kamarády, téměř rodinu. Díky nim se tam chci po každé návštěvě znova vrátit. Ze Sicílie pochází komisař Montalbano, který je mi sympatický, protože má smysl pro spravedlnost a miluje dobré jídlo. Příběh mé knížky Rukavičky smrti se částečně odehrává na Sicílii a jídlo je také důležitou součástí děje.

V období, než jsem napsala a vydala první knihu Pach smrti, jsem se hodně pohybovala mezi Českem, Velkou Británií a Itálií. V každé z těch zemí mám kamarády a dobré známé, se kterými udržuji kontakty. Vždycky mě hodně bavilo pozorovat rozdíly mezi tím, jak média v každé zemi různě informují nebo dokonce neinformují o stejných událostech a také poslouchat, jak v různých zemích lidé různě reagují na témata a události, které nás obklopují. Takže ta vlastní zaměstnání a činnosti mé psaní do jisté míry ovlivnily. Jako bývalá chemička mám v knihách určitě slabost pro různé jedy, ale hodně mě také ovlivnila komunikace s lidmi v různých prostředích, včetně těch pracovních. Myslím, že lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé.

Zlom směrem k psaní nastal v době, kdy jsem se vzpamatovávala z osobní krize, která způsobila, že jsem se nemohla soustředit. Pomáhalo mi to, že jsem pracovala rukama. Po nějaké době mi to asi přestalo stačit, začal mě napadat příběh, který jsem si zapisovala. Manžel mě stále povzbuzoval, abych psala dál, až z toho vznikla první kniha. Možná na mě mělo vliv i to, že v té době se v Británii zahraniční detektivky staly hitem. V Británii moc literatury napsané v jiných jazycích než v angličtině nevychází. V knihkupectvích jsou jen dvě procenta překladových knih (ve Francii je to 40 procent a u nás ještě víc), ale detektivky se staly výjimkou. Hlavně ty skandinávské, ale i italské a islandské. Pro mě byly atraktivní v tom, že ty knihy a seriály kombinovaly napínavé příběhy s důležitými společenskými trendy a událostmi z moderní historie, díky nimž jsem se o místech, kde se odehrávaly, hodně dozvěděla. Tohle mě inspirovalo a uvědomila jsem si, že mám zkušenosti z několika zemí, které mi umožňují dělat něco podobného.

 

V roce 2013 jste se představila jako spisovatelka pod pseudonymem B. M. Horská. Proč jste si vybrala pseudonym a co znamenají iniciály B. M.?

Používání pseudonymu se mi líbí a vyhovuje mi. Psaní knih člověka hodně pohltí a myslím i trochu změní. Mně pseudonym pomohl oddělit psaní knih od ostatních součástí mého života, které musely dál pokračovat. Pseudonym mi dává jistou míru svobody při psaní a mé občanské povolání není spojováno s mými knížkami. Mám dvě paralelní identity občanskou a autorskou – a to považuju za výhodu. Kdo mě zná osobně, mému pseudonymu i iniciálám rozumí, ale jinak jejich původ, myslím, není důležitý. Původně jsem chtěla pseudonym jiný a v mužském rodě, ale nakladatelství na něj nechtělo přistoupit. Takže to byl vlastně opak situace, kdy některé spisovatelky v 19. století musely psát pod mužskými pseudonymy, aby jejich knihy vůbec mohly vyjít.

 

První knížka ze série Inspektorka Elen Jollyová, která je Angličanka s českými kořeny, vyšla v roce 2013 pod názvem Pach smrti, a román je, jak jste v jednom rozhovoru řekla, první, který jste dotáhla do konce, protože před ním jste něco začala psát, ale nedokončila. Pak vyšly tituly Brouk a Rukavičky smrti. Proč jste si vybrala detektivní žánr, a dočkáme se dalšího napínavého příběhu s Elen? A je vám Elen něčím blízká?

Pro mě detektivka představuje společenský román. Začala jsem psát v době, kdy v Anglii v televizi běžel seriál o detektivu Wallanderovi (podle knih Henninga Mankella) ve švédštině a s titulky. To byla velmi neobvyklá věc, která přitáhla mou pozornost. Většina Angličanů nemá ráda pořady v původním znění. Naprostá většina filmů a seriálů pochází z anglofonních zemí. Tenhle seriál byl mimořádně oblíbený. Ukazoval měnící se Švédsko neotřele, bez romantizování a stereotypů z reklam, prostřednictvím kterých jsme švédskou společnost byli zvyklí vnímat. Samotný detektiv Kurt Wallander je běžný člověk s citovým životem a zdravotními neduhy. Pak jsem si Mankellovy knihy přečetla a hodně mě jako autorku ovlivnily.

Mám už dlouho rozepsanou další knihu, tak pevně věřím, že ji dokončím. Také to chci kvůli Elen, pro kterou mám slabost. Žije dlouho v cizině a je taková trochu opuštěná a vykořeněná. Nechci ji v takové situaci opustit.

 

Knížka Brouk vám vynesla Cenu Jiřího Marka a vy sama působíte jako porotce literární soutěže o Cenu Havrana. Jaké to je nebýt hodnocen, ale hodnotit?

Jako porotkyně Ceny Havran jsem několikrát hodnotila povídky zaslané do soutěže. Snažím se o to, abychom k hodnocení v porotě přistupovali zodpovědně. Představuji, si, že do soutěže posílám povídku já sama a jak bych sama chtěla, aby k ní porota přistupovala. Porotci neznají jména autorů povídek, které hodnotí. Do soutěže se přijímají povídky s různou úrovní a vypsaný styl nebo začátečnická úroveň se poznají. Proto samotný styl není pouze jeden ukazatel úspěšnosti v soutěži. Důležité je najít nápad, příběh, který mě zaujme. U každé povídky se sama sebe ptám, zda mě příběh zaujal natolik, že ji chci dočíst do konce, zda je příběh dost napínavý.

 

Jak to máte s četbou? Ráda také čtěte detektivky nebo si vybíráte raději jiný žánr?

Detektivky mám ráda, ale dřív jsem jich přečetla víc. Knihy čtu na základě recenzí v médiích nebo doporučení od přátel. Hodně mě zaujala neapolská sága Eleny Ferrante, což je, mimochodem, také pseudonym. Hlavní hrdinky jsou vlastně vrstevnice mojí maminky. Opět jsem srovnávala – na jedné straně dospívání žen v chudé části Neapole a vzpomínky mojí mámy na dospívání v Plzni.

 

Jelikož řadu let žijete v Anglii v Milton Keynes, co pro vás znamená domov? Kde je ten váš?

Můj domov je tady, v Česku, protože jsem se před rokem z Anglie odstěhovala. Nicméně po letech přejíždění ze země do země, přemýšlení a psaní o rozdílech v různých kulturách za svůj domov považuji především Evropu.

 

Jak ráda trávíte chvíle volna?

Mám několik konkrétních míst, kde se odreaguji a nacházím vnitřní klid. S věkem ho hledám stále intenzivněji. Ta místa mají blízko k přírodě. Strávit čas s dobrými přáteli je k nezaplacení, stejně jako zajít s manželem na výstavu nebo na koncert rockové hudby. Ráda pohovořím s našimi dospělými dětmi a jejich kamarády. Zajímá mě, jak mladí vidí svět. Vždy to tak nebylo, ale stále častěji mě ta setkání naplňují optimismem.

 

B. M. Horská pochází z Plzně. Vystudovala přírodovědeckou fakultu UK v Praze a v Anglii pokračovala ve studiu v technicky orientovaných oborech. Vystřídala různé profese. Je autorkou detektivního cyklu Inspektorka Elen JollyováPach smrti, Brouk, Rukavička smrti. Knihu Brouk v audioverzi namluvila herečka Lucie Fiona Šternerová. Dostala Cenu Jiřího Marka za knihu Brouk. Působí také jako porotce v literární soutěži cen Havran. Řadu let žila s rodinou v Anglii v Milton Keynes a v roce 2020 se vrátila do Čech.


Share on Myspace