Vladimír Novotný (*19. srpna 1946) zdůrazňuje, že není kritik, ale bohemista. Případně literární vědec. Soudit psaná díla jiných ovšem chce a snad musí, už to je součást letory.

Taky já letoru bohemisty Novotného nejednou vnímal, nicméně se vždy zvednu a otřepu; k čemuž ještě jednou z metod vládnu: vybavím si ty případy, kdy mě Vladimír netrhal, kdy mě naopak za něco chválil.

Svého času mi napsal, že se zúčastní jednoho pořadu autorů Pedagogické fakulty v Plzni, ale ještě předtím posedí s pár přáteli-spisovateli v hostinci U Žumbery. A nepřijdu-li na dvě? Věnuje mi prý své nové knihy.

Termín se blížil, trochu jsem se bál. Prostřednictvím sítě jsem se tázal, zda domluva skutečně dál platí: manažerka Knihovny města Plzně mě totiž upozornila, že patronem onoho studentského pořadu bude profesor Viktor Viktora. S Novotným jsou léta na kordy, tolik vím. „Platí opravdu ten Žumbera, Vladimíre?“

„Ale jistě. Nebo, víš co? Přijď radši ve 13. 45 do Orient Coffee.“

Ten podnik má adresu „Náměstí Republiky“, ale schován je v nitru bloku, a já ještě ani nezapadl za jeho tajemné orientální dveře, když se mi zčistajasna vybavilo, že právě na tomhle dvorku se onehdy odehrála schůzka mezi mnou a paní Danielou Nepraktovou, vdovou po známém kreslíři. Ale jinak jsem zde nehostoval nikdy.

Nakoukl jsem do kavárny a Vladimír nikde, i vracím se zvolna průjezdem, v němž jakási dvojice zaujatě páčí dveře. Stanu v ústí pasáže a hledím přes náměstí. Hned vedle mě stojí Weinerův dům, před ním čekají taxíky, dál je Svatý Bartoloměj, támhle brzdí tramvaj. A před Muzeem loutek konverzuje majitel nedalekého nakladatelství NAVA inženýr Ota Rubner s jakousi atraktivní dámou. Jen vyčkávám, až dohovoří, abych pozdravil (koneckonců mi vydali pět knih), tu však dostanu iracionálně asociální strach a ustoupím do stínu. A tu... Hle, Vladimír Novotný i s telefonem na uchu již vyčkává tam za mnou u kulatých stolků, přímo před Orientální kavárnou.

Rád jsem mu podal ruku a jenom nechápu, kudy a kdy mě minul. „Tady je to úžasný, viď,“ povídám. „A teď si představ, že hned vedle v Muzeu loutek vládne podobný dvorek... A taky tam je občerstvení.“

Usedli jsme, když autoritativní Vladimír objevil stůl v první z místností kavárny. Stojí hned vedle prázdných režných pytlů, na jejichž věru lidovou cenu mě promptně upozornil. Jsou jen po deseti korunách.

Pár vteřin jsem přemítat, zda jeden pytel vážně nepotřebuji, ale nato jsem myšlenku zapudil. Kritiky přece nevraždím už dávno. A tu se odnikud vynořil známý básník Robert Janda, mimo jiné autor knihy Omamné odéry. Stanuli s Vladimírem proti sobě a tlumeně hovořili.

Vstal jsem a zvedal paži, nicméně Robert si mě nevšiml. Ostatně již opět mizel.

„Vy se znáte?“ usedl Vladimír k nápojovému lístku.

„Z nějakého čtení,“ povídám. „Ale nevěděl jsem, že žije v Plzni.“

„Zrovna tady vedle vede nějaký krám,“ mávl Vladimír neurčitě rukou. „Co si dáte?“

To se už ptal sám pan Goran Jozič, majitel (jméno jsem změnil).

I něco jsme si dali a všude tu bylo nadále plno a pracoval zde ještě jeden mladší muž. Oba byli snědí a sympatičtí. Objednal jsem si týž typ kávy jako Vladimír, a když se mě Vladimír přeptal, jak se mám, tradičně jsem opáčil: „A lehčí otázky?“

„Pořád děláš to samé?“ zeptal se.

„Jo,“ ohlédl jsem se a hovořil stejně tlumeně, jako se to dělá v čase prohibice či ve světě špionáže.

„Proč šeptáš?“ povídá Vladimír.

„Co já vím, zda mě tu někdo nesejme?“ Což měl být vtip, ale nevyzněl.

„A kdo by tě, lotře, snímal? Teď mluvíš jako ten spisovatel Kahuda. A zbytečně si fandíš.“

Goran se mezitím vrátil. S talířky a se šálky. A Vladimír mě upozornil, že musí být již za padesát minut na jistém úřadě.

„Co veršotepci z pedáku?“ povídám. „Markéta Zvolánková, Filip Koryta...“

„Já se z toho omluvil. Co tvůj syn?“

„Čtvrtého května mu bude sedmnáct a češtinářka jim vykládala Pikovou dámu, ale finále příběhu si pamatovala jinak. Ono to končí větou: To je ta stará. Věděl to, protože já mu Pikovou dámu osobně přečetl.“

Jak jsme věděli oba, během více než desetiletí jsem toho Filipovi přečetl moře. Ty chvíle mi teď chyběly a náhle se mi vybavilo mé úsilí vynakládané na dočtení Pikové dámy. Ono finále vás, pravda, emotivně zaháčkuje, a pomalu bych se tenkrát před synem rozbrečel. „A tak mám obavy, Vladimíre, aby to nezačal mít u té úči horší, když před třídou odhalil její neznalost. No, nebyl by to krásně krutej paradox? Otec oddaně čte synovi a ještě mu tím uškodí!“

Ale Vladimír mě chlácholil. Jsem prý paranoidní. A připomněl, že existuje taktéž Čajkovského opera o dotyčné dámě. Její závěr mi nato vyprávěl.

Tu odbily dvě hodiny a do Orientu vstoupila hezká dívka. Zdejší servírka, jak se vzápětí ukázalo. Zvláštní, že byla takřka dítě. Anebo pouze v mých očích a pletu se? Nu, možná jí bylo už sedmnáct.

Ale třeba také jen čtrnáct. Nelze naprosto popřít, že mě v tamním arabském prostoru zaujala.  Vladimíra určitě také, nicméně ji třeba už dávno znal...

Měl korektury květnového časopisu Plzeňský literární život a můj text o Janu Hančovi. Vysmál se mu a vyprávěl, jak jednou měl psát o moderním básníkovi a louskal tudíž „takto vysoký“ pilíř jeho sbírek, aniž objevil pravé ořechové.

„Ani ťuk. Ale Hanč to nebyl, to si piš. A najednou...“ pokračoval, „najedno se zarazím... Ó! Po-e-zie!“ Teprve dodatečně prý Novotný zjistil, že se klasik v tom období zamiloval.

Ale ani láska nezaručí, že bude literatura kvalitní, to je jisté. A Vladimír? Sice mi opakovaně vysvětloval jakási pravidla, podle nichž jména kritizovaných buď tutlá, nebo naopak vyzrazuje, ale ta pravidla nepochopil. Podobná diplomacie mě – jako přímočarého berana – vždy míjela. Nebavily mě bizarní pseudonymy, iniciály a šifry. Povídám: „To komplikuješ. Kdo nad tím bude v budoucnosti bádat?“

Ale prý se chce vyjadřovat obecně, ba ještě obecněji. Mám o tom přemýšlet. „A skutečně ti na mých nových knížkách tak záleží?“ váhal náhle. „Neposkytuji je každému.“

Přesvědčil jsem Vladimíra a nechal si obě publikace podepsat. Rád věnuji s přáním, ať napíšeš jednou něco podobné, vepsal. U Gorana 12. 4. A požádal mě, abych mu dodatečně napsal nějaký názor. „Teď zrovna nevypadáš nadšeně,“ hlesl.

„Ale jsem. Nemám to jenom ve zvyku dávat najevo.“

Vladimír musel jít, i vstal jsem, a dostanete-li zdarma dvě knihy, je placení zajisté na vás. Zamířil jsem do vedlejší místnosti a byl náhle zaskočen, že mám něco klopit už zmíněné servírce. Abych na ni udělal aspoň malý dojem, skoro intuitivně jsem předstíral, že zrovna myslím na chrousty a ani ji nevidím. „Dvě kávy.“

„Se sirupem?“

Anebo něco podobného řekla a Vladimír za mými zády mě opravil, když nápoj nazval pravým jménem. Vše tu znal, žádnou etiketou nepohrdal a skutečně jen takto v obraze můžete být kritikem, myslím si. Oproti tomu mnozí spisovatelé jsou mrtví a kupříkladu ani nerozlišuji chuťové nuance nápojů. Ne každému z nich káva dá něco víc a nikoli každý pochopí, co na odérech ostatní mají. Někteří dokonce pijí Coca-Colu! Stálo to sto dvě koruny a při objemu šálků mě cena zarazila, ale nepochybně neprávem, a nedal jsem na sobě naprosto nic znát, podal dívce pětistovku a začal pátrat po mincích. Je-li totiž káva předražená, nějak si začnete namlouvat, že je dýško v ceně. Avšak neburanský Vladimír nedopatření zahladil, když dámě věnoval desetikorunu.

Mířila k notně vzdálené kase a hle, orientální Goranův společník zkoumavě nepozoroval ji, ale mě. To už se stejně houpavě vracela s dvoustovkami. Když mi je podala, záměrně jsem na ně koukl trošku lačně. Na ni však opět ne.

A tu se mladík po jejím boku uraženě zachmuřil. Někde hráli. Vše tam tak voní! A pojednou mě napadlo, že jsme tu s Vladimírem jenom kvůli ní. A že to byl jeho plán.

„A co ve škole?“

Už bych to málem řekl. Slova mi zaschla na patře.

„Přijdeš k Žumberovi?“ zeptal se Vladimír a já zavrtěl hlavou. „Tak mě aspoň doprovoď k úřadu, ne?“ I kráčeli jsme již vzápětí pěší zónou k Brance a zrovna nás obklopily dvě knihovny, když tu jenom dvacet metrů před námi vyběhla z té Městské její manažerka.

„Jano!“ zareagoval okamžitě Vladimír, ale okolo mě jako by ještě pořád existovala kavárna. Jana se s úsměvem otočila, i povídám: „Tý jo. Po paměti reaguje na tvou barvu hlasu.“

Můžete se klidně ptát, nakolik je součástí autorova osudu i jeho kritik, a já tu nabízím aspoň jednu odpověď.

Pokud věříte, že tou součástí je, funguje to tak.

A pokud nevěříte?

Je to nejspíš totéž. A vrátil jsem se do kavárny (ač ve snu) a prý: „A co ve škole?“

„Co by? Nic, táto.“

„Hm, a jdeme zítra do toho kina?“

„Jdem už s holkama.“

„A na co,vlastně? A má to aspoň příběh?“

„Nevím. A asi to není, táto, nic podle tebe. Ale to přece nevadí. Ty jsi mi všechny knížky přece čet´, už když jsem byla malá.“

„Ale to jsi pořád.“

„Depa. Dej si u nás ještě něco, i kdyby jen kávu, ale... Ale teď už jsem ta stará.“


Share on Myspace

Literatura

Vážené čtenářky,vážení čtenáři,

v souvislosti s uzavřením řady prodejen s  Literárními novinami vám nabízíme následující službu:

předplaťte si Literárky na dva měsíce
za 118,-Kč a dostanete je přímo do poštovní schránky.

Objednat si je můžete buď

e-mailem: predplatne@literarky.cz  nebo

telefonicky: 800 300 302 (bezplatná linka)

Dále nabízíme kompletní Literární noviny v elektronické podobě na alza.cz

redakce

 

LtN202004

 

Aktuální číslo vyšlo 26.3.2020
Příští číslo vyjde 30.4.2020