Doby, kdy ve 12,00 chodívaly do příbytku polednice, jsou minulostí. Dnes tam jednou měsíčně doléhají zvuky celostátních zkoušek sirén. Nicméně i to vnímám jako důkaz, že poledne je pořád ještě ve hře.
Někdy se poledne dostává dokonce až do konfliktu zájmů. Tak tomu bylo na počátku přítomného století v Olomouci. Konkrétně v souvislosti s polední zvonkohrou tamního orloje. Zde je dobová zpráva:
„Generálnímu řediteli Hasičského záchranného sboru České republiky byl z Olomouce zaslán návrh na změnu při provádění akustických zkoušek sirén. Návrh byl v zájmu nepřehlušení poledních zvuků z orloje uznán jako opodstatněný. Zkoušky sirén tak od 7. 9. 2005 v Olomouckém kraji probíhají s ohledem na zvuky orloje následně až s časovým posunem na 12.10 hodin.“
V Praze bývalo poledne v minulosti zvukově ještě náročnější. Ohlašovali ho dělostřelci. Činili tak z letenských šancí poté, kdy jim z věže hvězdárny v Klementinu bylo zamáváno praporem. Kromě toho, že dvanáctá byla odmávána a odstřelena, přidaly se souběžně ještě – stejně jako jinde v zemi – kostelní zvony. 
Tomu nejmenšímu z nich se říkalo něžně poledníček.
Ač bych to jako bývalý ministrant měl vědět už dříve, teprve nedávno jsem se dočetl, jak tradice tohoto zvonění povstala. 
V roce 1456 v časech obléhání Bělehradu vyzval papež Kalixt III. evropské katolíky, aby po zavedeném poledním zvonění věnovali své modlitby bělehradským obráncům města. 
Dvanáctá hodina tak postupem času přestala být jen úsekem účelově obědním. Dostalo se jí obecnějšího významu. Například Gary Cooper se neproslavil soubojem někdy ve čtvrt na dvě, nýbrž V pravé poledne. 
Může jít ovšem i o čas oddechový, jak dokazuje van Goghův obraz s názvem Polední odpočinek. Takovým odpočinkem je i předepsané ležení v mateřských školách, které mi zůstává natrvalo spojené s dotazem jednoho z dětí, zda by tam mohlo ležet vestoje. 
Nejen v rámci školní četby, ale i v Kyticích inscenovaných (například v Semaforu, v Brabcově filmu i nyní v Národním divadle) je nám polednice připomínána jako cosi nadčasového, byť její angažmá je spojeno s časem zcela přesným.
K. J. Erben v poznámkách ke své jedinečné sbírce uvádí: „Jako půlnoc, tak i pravé poledne má, dle podání lidu, své zlé bytosti, ježto zvláště od jedenácté do dvanácté svou záhubnou moc provozují.“
Vždycky jsem si myslel, že polednice v Polednici je přímou pachatelkou skonu dítěte, které u lavice stálo a z plna hrdla křičelo. 
V jedné literárněvědné studii jsem se však dočetl, že ta pod plachetkou osoba byla zřejmě jen nepřímou pachatelkou. Z textu totiž vyplývá, že když klika cvakla a táta vešel do dveří, zjistil na místě následující skutečnost:
„Ve mdlobách tu matka leží / k ňadrům dítě přimknuté / matku vzkřísil ještě stěží / avšak dítě – zalknuté“. 
Holmesovsky lze vyvodit, že matka v zájmu ochrany dítěte před polednicí ho tiskla k sobě až přílišně – s neblahým výsledkem pro koronera.
V souvislosti s významem poledne uvádím i lest z roku 1645. Tehdy bylo v Brně vědomě spuštěno o hodinu dřív polední kostelní zvonění, aby časově zmátlo plány obléhajících Švédů. K uctění umného triku odbíjejí zvony brněnské katedrály sv. Petra a Pavla poledne o hodinu předčasně až dodnes.
Spatřuji v tom nejen historickou připomínku, nýbrž i skutečnost, že člověk si může v moravské metropoli užít dvě poledne. 

Share on Myspace

Literatura