Tohle psaní je jen připomínka. Má vám připomenout, že i vy máte svůj buk, nebo nějaký jiný strom (života). A já jak ve vlezlé reklamě vám říkám – vzpomeňte si na něj! Stojí ještě?

Pokud nás děda s tetou anebo rodiče chtěli posílat na houby nebo na borůvky, museli nějak zajistit, abychom se v lese vyznali, abychom trefili domů, zkrátka – neztratili se. Tak jedním poznávacím znamením byl potůček, nebo jiným bunkr (Sudety). Tím dalším mohutné buky, velikáni se stříbřitou kůrou, které pro nás děti byly obrovské, nedosažitelné.

Nepoužitelné, protože se na ně nedalo vylézt. Kde končí, jsme ani nedohlédli. Tři buky obři stály/i za sebou v řadě jako odbočka z lesní cesty na cestu vedlejší a pod tím posledním bukem tekl potok. Naše teta Hedvika tam měla svoje „borůvková“ místa. Ale les kolem cesty se měnil, i cesta, kolem níž jsme jako malí ještě zažili hromady ručně oloupaných klád.

Asi po patnácti letech jsem se do toho kraje pod Hvozdem vrátil a už s dětmi (a nejen vlastními) vyrazil do lesa. A napadlo mě jít se podívat na ta místa, kde jsme si kdysi sbíráním borůvek něco přivydělávali. Kam jsme později s větší partou jezdili každý podzim na houbové hody.

Foto: Martin Patřičný.První kus po odbočení ze silnice ušel, i my jsme ho ušli. Pak místo louky s malými smrčky teď byla neprostupná houština, kterou jsme museli obejít. Cesta, kromě té do svahu zaříznuté, chvílemi nebyla. Ale pořád jsem měl pocit, že v zásadě jdu správně. Ano, tady bychom měli zatočit a pak už půjdeme kus z kopečka, ne? Jenže cesta neklesala, bůhví, kde jsme to byli.

Potom se v mladém smrkovém lese setmělo, jak slunce zakryly mraky. Zvedl se vítr. Najednou se mě dotkla studená ruka strachu, na chvíli jsem propadl nějakému divnému pocitu, snu, že odtud už nikdy nevyjdeme, že nevím, kam jdeme a proč a bál jsem se o děti. Nic takového jsem před tím ještě nikdy nezažil. Pocit strachu v lese, který jsem vždycky bral jako kus domova.

Slunce bylo ještě schované a já jsem vzal děti za ruce a vymýšlel katastrofický scénář a mimoděk jsem zrychlil krok a šli jsme dál po té teď už jen myšlené cestě.

A potom se to stalo. Znovu mě zamrazilo, ale radostí. I nejmenší Maňa to asi cítil, protože se na mě najednou nahoru podíval. I já, když jsme ještě trochu popošli, jsem se podíval nahoru, protože tam stál, tyčil se, nádherný a stříbrný a zelený fagus sylvatica. Stříbrný a zelený lesní maják! A já jsem to jeho latinské jméno před dětmi vyslovil jako tajné zaklínání, a také jako dík.

Na chvíli jsme se ztratili, ale tenhle buk nám ukáže cestu…

Takové byly okolnosti cesty. Tehdejší děti, co se mnou byly, už vyrostly a mají svoje děti a můžou je vodit na místa jiných tetiček a strýčků. Taky od těch časů, kdy jsme s brášky chodili do lesa na borůvky a brusinky a houby, utekla spousta let. Jen na těch bucích to není znát.

Možná, že právě buky nám do toho věčně voňavého a slunečného ostrova dětství nasypaly stříbrňáky a – ne, prostě tomu dětskému času dodaly lesk starého stříbra. Stříbra, které i vysoko nahoře a ukryto v zeleni – pořád ještě je.


Share on Myspace

Literatura