V sobotu 6. června se dožil sedmdesátky Václav Malina. Tento plzeňský rodák strávil část dětství v Holýšově a snad vždy maloval, i když už z let šedesátých jsou i první jeho literární pokusy. Vyučoval během života na snad veškerých typech středních i základních škol a pracoval v redakčních radách hned několika časopisů a nakladatelství. Dvanáct let byl ředitelem Galerie města Plzně. Je také ilustrátor a spoluautorem mnoha publikací – a sám napsal knihy Druhý dech (2010), Pastely (2018) a Odchody a návraty (2019).

Obzvláště Odchody a návraty uhranou. Jde o soubor tří pozoruhodných, hutně a expresivně psaných próz Zmizení Josefa M., Jasnovidný dědeček a Konec venkovského malíře. Text doplňuje tucet zmenšených reprodukcí autorových olejů z let 1995–2016, mj. Zima na Vysočině, Červené slunce a Déšť.

Premisou Zmizení Josefa M., což je fakticky milostný příběhu s vědeckofantastickým motivem, je moment, ve kterém titulní hrdina zjišťuje, že je smrtelně nemocen a patrně brzy zemře: „Hm,“ řekl lékař a zadíval se na toho nenápadného chlapíka, předčasně olysalého, mírně obtloustlého, s plachým nepřístupným pohledem, za kterým se skrývala potlačovaná křivda. Pomyslel se: - Zas jedna oběť soustavného stresu, jak dlouho se asi užírá nějakým neštěstím? Ten krevní obraz má opravdu zvláštní. Kdoví, jestli by ho zachránila transplantace kostní dřeně. Ale kde vzít dárce? Možná to bude pro něj vysvobození ze slzavého údolí… -

Profil onoho hrdiny před námi jasně vyvstává, avšak ne pouze na základě toho se vciťujeme i do jeho podivínské rozhodnutí, které lze shrnout do slova „zmizet“. Už předem a ještě jenom v myšlenkách si muž hledá „útulné doupátko“, vhodné však i pro smrt, a příběh je současně metaforou, neboť touha mnohého z nás se dá vyjádřit následujícími slovy: Ach, proč neskončit tady a jen jít, jet, odjet, utéct. Utéct od všeho a zakutat se, zahrabat kamsi do hory, asi jako k zimnímu spánku. A jako jezevec najít úkryt ochraňující před zbytky života i budoucností, před tíživým světem. Kéž jen by to bylo možné. Malinův hrdina přitom přiznaně vyhledává i jakýsi návrat do matčina lůna. Pak… Ach, co vlastně následuje po spolknutí nadměrného množství prášků na spaní?

Sen? Realita? Paralelní život? Výsledek je možno interpretovat různě a ignorovat nemůžeme ani tu skutečnost, že je ve vědecké literatuře opravdu také u lidí zaznamenán nesmírně řídký, animální jev, jemuž se říká přírodní syndrom zimního spánku. Našemu hrdinovi se pak zdá právě za onoho spánku extrémně živý sen-vzpomínka na setkání s jistou třináctiletou dívkou s celou její samozřejmou, až automatickou oddaností. „Na tebe budu čekat třeba sto let, protože tě mám ráda, Jozífku,“ odpověděla.

Až příliš často ALE pak přichází nějaké ALE, které od sebe dvojici zaživa odtrhne, a nemusí být oním párem rovnou Romeo a Julie.

Hrdinovo následné procitání „v noře“ působí reálně, i když je krajně pomalé, a muž náhle pochopí, co má dál učinit a kam zamířit: už nevyzrazujme následující zvraty, a kdo ví, třeba jste už také četli legendy o lidech, co odešli „do hory“, aby se vrátili po letech nezměněni. A toto sice není přesně tento příběh, ale jedná se také o prohlédnutí a znovuzrození ke správnějšímu životnímu nasměrování. Ať je to ostatně, jak chce, už nyní tato povídka tkví v kánonu českých příběhů s tajemstvím. Nejen, že má mezi nimi své důstojné místo, ale náleží mezi ty nejlepší.

Další z próz Jasnovidný dědeček je podobně věrohodným příběhem o splnění hned trojnásobného proroctví a zrovna před jejím přečtením jsem si všiml i jednoho z klíčových míst, kde se příběh odehrává, a totiž železničního přejezdu mezi Doudleveckou třídou v Plzni a blízkou nemocniční patologií. Výjimka ze zákazu vjezdu tu skutečně platí takřka jen pro vozy mířící na patologii a život i Malina píšou, zdá se, podobné příběhy.

Dokládá to i závěrečný Konec venkovského malíře věnovaný „všem zapomenutým venkovským umělcům“. Tuto mistrnou povídku jednoho života není možné než chápat jako ilustraci životní „zvýhodněnosti Pražanů“, ale zrovna tak si ji můžete vysvětlit, ano, právě opačným způsobem, přičemž Malina tu konkrétně připomíná Bohuslava Reynka.

Konec venkovského malíře dost možná obsahuje řadu autobiografických rysů a jeho hrdina samozřejmě není Malinou, ale ten se doň vžívá zcela. „Poněkud brutální zacházení s tvarem a hmotou, ale barvu cítíš dobře. To byla vždycky tvoje nejsilnější stránka,“ říká hlavní postavě její starý profesor – a říká to tedy venkovskému umělci, jehož by Praha… Ano, třeba opravdu zkazila. Na velmi malé ploše a skrz pár postav je pak touto povídkou zachyceno fatální mužovo zoufání si, ale i štěstí ve vklínění mezi tři různě staré a rozličnými způsoby praktické ženy, z nichž jedna je jeho matka. Jen jako letmým nahozením pozadí je současně zachycen i vývoj české společnosti v čase před převratem, po něm i… Prakticky dnes. A datem dopsání textu je ostatně dvanáctý únor roku 2019.

Podstatnou roli v tomto – absolutně nesentimentálním – příběhu má zprvu ještě velmi mladá profesorova vnučka, díky níž nabírá hrdinova cesta přínosnější směr, a výsledkem Malinovy práce je pak rozhodně jedna z vůbec nejlepších malířských povídek, co kdy byla napsána.

Malina přitom prokázal pozoruhodný talent vypravěčský i kompoziční a hle, už nikdy nebude jen malířem, „který taky psal“, ale vždy už bude výtvarníkem a spisovatelem. Oba světy nemá přitom nejspíš smysl poměřovat, i když... V naší zemi je asi jen málo malířů, kteří jsou s to napsat něco podobného. Navíc se Malinova kniha stala i určitým holdem ženám a lásce; a jestliže Roald Dahl kdysi napsal svoji Farářovu záliba, tak teď, tady a proti Malinově doteku štětce na podobné téma... i Dahlův skvost vadne a není tak životný.

Ani jedna z tří Malinových povídek nepostrádá energické a sluncem prozařované, aktivní a optimistické sekvence, ale ani jedna nikdy nesklouzne do nerealistického kýče a všechny tři vás zároveň provedou i notnou chmurností života, jaký je. A aniž by autor jakkoli kalkuloval s nějakým vyvažováním onoho optimismu a pesimistu, nakonec dokonale zachytil právě život – v jeho vzmachu i zkáze, vzletech i propadech. Pouze a jen individuální zkušenost toho kterého čtenáře bude přitom s to vyhodnotit, zda se celek víc vine k rozčarování a prohře... a zda je realita podobnější zrovna tomu.

Text o venkovském malíři a jeho v mnohém předurčeném osudu, ale v mnohém snad změnitelném osudu je zatím nejlepší próza, jako Malina napsal, a chci-li použít expresivní vyjádření, „už zůstane klenotem české literatury“. Je jisté, že podobné vyjádření by jinde či u jiného znělo jako prachsprostá fráze, nicméně v tomto případě je na místě. Sedí i slovo uhranutí. A sám Václav Malina?

Zastihli byste jej velice zdravě uhranutého na jeho lesní samotě v Radkovicích u Přeštic.

 

Václav Malina: Odchody a návraty. Ilustroval autor. Jako 21. svazek edice IMAGO ET VERBUM vydala Galerie města Plzně. 2019. 128 stran.


Share on Myspace

Literatura