U příležitosti stého výročí prvního z Foglarových pobytů ve Švýcarsku vydala Skautská nadace čtyřdílnou publikaci Jestřábova švýcarská dobrodružství. Není to všeobecně známo, ale autor Rychlých šípů navštívil „stát pod Alpami“ dokonce sedmkrát.

Poprvé už ve třinácti letech – a hned takřka na čtvrt roku. Pobytu nepřímo pomohl člen 2. pražského oddílu skautů Ladislav Filip. Ten studoval medicínu a roku 1919 ve „Švýcarech“ vytipovával ve službách Červeného kříže hotely a statky, v nichž by se mohly zotavovat československé děti.

Zvládl to, i když ne sám, a již napřesrok Švýcarsko navštívilo na 800 našich chlapců a děvčat. Jedním se stal i Foglar (až později přezdívaný Jestřáb), a to díky tomu, že na začátku osmé třídy vybral sbor školy ovlivněný jeho třídním Stunou. Určitě tomu lze říkat štěstí, protože ne všechny školy tak byly osloveny. Co víc, z každé směl jet jediný žák.

Z vršovického nádraží vyrazili za zpěvu státní hymny večer 3. září 1920 uvnitř armádně zabezpečeného sanitního vlaku číslo 202 a Jaroslav Foglar putoval pod číslem 186. Cesta trvala tři dni a čtyři noci, kdy se stravovali „komisárkem“ či kaší a pili k tomu kakao.

Třetího dne opustili rakouský Linec a překonali švýcarskou hranici do města Buchs, kam pro ně z metropole dojela choť našeho velvyslance Duška, z Curychu jistý pan Jokl a ze Sankt Gallenu jistý pan Stavebník. V doprovodu pracovnice švýcarského Červeného kříže pokračoval Foglar plus čtyři chlapci jiným vlakem, přičemž na nádražích si děti rozebíraly tamní rodiny.

Tři hoši tak postupně zmizeli a smrákalo se. Psychicky tísněný Foglar nakonec zůstal ve vagónu jen s jediným chlapcem. V Yverdon-les-Bains byl pouze předán přednostovi, a ten jej od rychlíku vedl k jinému nástupišti a předal vedoucímu osobního vlaku. „Jeli jsme nocí řadu stanic, až mě nakonec vysadili do náručí vlídného staršího pána,“ vzpomíná Jaroslav Foglar nostalgicky v autobiografii. „Ten mě posadil do bryčky a jeli jsme nocí asi hodinu, až jsme dorazili do malé vesnice.“

Bylo to dnešní Valeyeres-sous-Rances pod horou Les Souchet (1680 metrů nad mořem) a dočasným chlapcovým domovem se stal statek Alberta (1898–1961) a Blanche (1899–1993) Randinových, manželů ve věku 22 a 21 let. Tehdejší Valeyeres leželo kilometr od později přifařeného Rances. Foglar tu pracoval jako pasáček krav a také česal révu i švestky. Jak vzpomíná, zpíval po večerech české písničky, a jednou směl zpívat i na představení Armády spásy. Cestu domů nastoupil 10. listopadu.

Po celý čas si vedl deník, který se dochoval, má 42 stran a je kompletně ofotografován pro první část naší publikace. Jinou formou dosud zveřejněn nebyl, ale pravděpodobně to realizuje nakladatelství Albatros v rámci většího korpusu autorových deníků.

Švýcarské zážitky provázené ilustracemi Karla „Tony“ Neumanna líčí ovšem i devátá až patnáctá kapitola foglarovky Tábor smůly (1938): jde o sedm kapitol s názvy „Jestřábe, vypravuj něco!“, Jedeme do Švýcar, Umíte pást krávy?, Pastevní družstvo, Moje vystoupení na večírku a jak to dopadlo, Případ s bláznivým teletem a Jedu domů ze Švýcar (str. 34–53).

Druhá část současné publikace zahrnuje pak Foglarovu vzpomínku Moje švýcarské dobrodružství (zveřejněnou roku 1935 ve Slovíčku) a pět ze sedmi „švýcarských“ kapitol Tábora smůly. Třetí část sestává ze dvou jeho článků pro Naši rodinu (Co jsem viděl ve Švýcarsku?, 16. 12. 1982) a (opět) pro Svobodné slovo (Kouzelný mikulášský čas, 28. 11. 1994) a z dvou vzpomínek na spisovatele ze sborníku Jestřábe, díky (2000).

Ty jsou dílem bývalého člena oddílu „Jindry“ Hojera (napsal vlastně titulní kapitolu celé publikace Jestřábovo švýcarské dobrodružství) a Petra Chudožilova spolu s Michalem Beránkem. Jejich příspěvek ... a jeho švýcarská stopa je zajímavou reportáží o výpravě do země, ohledně které se ve Foglarovi zrodil pocit, že tam „už někdy v minulém životě žil“.

Vrátil se každopádně do Švýcarska i v letech 1981, 1982, 1984, 1985, 1986 a 1987. V roce 1986 se tam dokonce konečně setkal s paní Randinovou, která naštěstí stále žila, byť už jí bylo hodně přes osmdesát. Jednalo se tak o neuvěřitelné setkání po 66 letech. Syn Blanche Randinové (*1924) Gustave žije dnes kdesi ve Španělsku, její vnučka (příjmením Bernard Valloton-Rusticoni) v Le Mont-sur-Lausanne.

Během šesti „novodobých“ cest Foglar kupoval pohlednice, ale sbíral taky víčka od limonád (což dělal všude) a místní cukr. Tyto jeho balené kvádříky se ve značném množství dochovaly a po jedné z nich může proto dnes být k nalezení v každé ze 180 červených obálek, v nichž se Jestřábova švýcarská dobrodružství prodávají.

Navíc v publikaci najdete oboustranně potištěný plakát Jestřábovy švýcarské návraty, na kterém je v největším formátu přetištěna žádost o výjezdní doložku (do Itálie a Rakouska) ze srpna 1985, ale taky si na kolážích prohlédnete některé ze zmiňovaných pohlednic, stranu cestovního pasu s autorovou fotografií, dobový inzerát z tisku (zvoucí roku 1987 na devítidenní zájezd do Západního Německa a Švýcarska), ale i pozoruhodné a jen letmo Foglarem na útržek papíru čmárané poznámky.

 

Jaroslav Foglar: Jestřábova švýcarská dobrodružství. Ilustrace Karel Tony Neumann. Editor a autor celé čtvrté části Roman „Bobo“ Šantora. Další spoluautoři: Petr Chudožilov, Michal Beránek a „Jindra“ Hojer. Korektury Josef „Řešetlák“ Bláha. Vydala Skautská nadace Jaroslava Foglara. Praha 2020. 84 stran. Náklad 180 číslovaných výtisků. Vyšlo v obálce se dvěma přílohami.


Share on Myspace

Literatura