Přestože své nominace na cenu Magnesia Litera a Cenu Jiřího Ortena za prozaický debut Lapači prachu v roce 2018 nakonec neproměnila, Lucii Faulerové přinesl zájem čtenářů i kritiků. O to zajímavější bude sledovat osud jejího nového románu Smrtholka – s předešlou knihou v lecčems příbuzného –, který právě vyšel v nakladatelství Torst.

 

Vrátím se ještě k vašemu prvnímu románu Lapači prachu, jehož hlavní hrdinku porota Magnesia Litery – na kterou jste byla nominována v prozaické kategorii – označila za „ženu kumulující životní pochybnosti celé jedné mileniální ženské generace“. Jaké to je, stát se autorkou generačního románu? A usilovala jste o to vůbec? 

Tedy pokud je Anna představitelkou současné generace žen, docela nás lituju. Neusilovala a ani mě popravdě nenapadá, jak by se s takovou premisou dalo něco psát. S tím tvrzením nemůžu souhlasit ani ho popřít, nedokážu to takto zkrátka nahlédnout.

 

Přestože se o Lapačích prachu psalo jako o pozoruhodném debutu, v kategorii určené objevům roku jste nominována být nemohla, protože jste se již předtím podílela na knize BRNOX (s Kateřinou Šedou a Alešem Palánem), oceněné pro změnu Literou za publicistiku. Nebylo vám trochu líto, že jste se coby začínající prozaička vinou soutěžních pravidel ocitla mezi mnohem zkušenějšími autory, kde vás nadto bylo nominovaných rovnou šest? 

Když jsem se od nakladatele dozvěděla, že nemůžu být nominovaná na objev, líto mi to bylo. Rozhodně jsem ale nelitovala svého podílu na BRNOXU ani jeho ocenění, jen jsem nepředpokládala, že bych se mohla objevit mezi zavedenými autory. Z toho jsem pak měla samozřejmě radost, ale zároveň jsem se cítila nepatřičně, trochu jako podvodnice. 

 

Napomohly čtenářskému a mediálnímu ohlasu Lapačů prachu nominace na Magnesia Literu a Cenu Jiřího Ortena? Dočkal se vás první román nějakých překladů (dočetl jsem se o chystaném německém vydání)? 

Napomohly, po nominacích jsem zaznamenala takovou druhou vlnu zájmu, vycházely nové recenze, víc médií stálo o rozhovor, kniha se dotiskovala. Ujala se mě skvělá literární agentka Maria Sileny, díky ní kniha vyšla ve španělském překladu, v příštím roce má vyjít v Německu.

 

Zapojila jste se i do projektu Spisovatelé do knihoven, který organizuje Asociace spisovatelů. Ale v seznamu jejich členů jsem vás nenašel...

Není v tom žádný konkrétní důvod, jen se z méně či více relevantních důvodů vyhýbám jakémukoliv členství v oficiálních uskupeních. Málokdy se mi stane, že bych se v rámci nějakého programu podepsala pod všechny body. Což neznamená, že bych proto třeba ani nechodila k volbám, ale mám-li být čehokoli členem, myslím, že musím kompletně souznít se vším v rámci onoho sdružení. Možná jsem ale jen líná, protože to pro mě představuje taky velkou míru zodpovědnosti a informovanosti v dané věci. 

 

Před pár dny vám vyšel druhý román, opět v nakladatelství Torst a znovu s „rozbitou“ hlavní hrdinkou. Jaká vlastně byla geneze Smrtholky?

Zásadní bylo, když jsem se doslechla o sebevraždě dívky, k níž se v knize vícekrát vracím. Tenkrát jsem netušila, proč mě ten případ tak dráždí. Do toho jsem měla v hlavě dívku, které se dějí bizarní úrazy, ale nevěděla jsem proč. Pátrala jsem po tom pak asi čtyři pět let čistě v mojí hlavě. A když jsem už věděla, o co mi jde, a pustila se do psaní, vyplynula forma a představa o kompozičním členění textu. To mi ale nešlo skládat lineárně, potřebovala jsem to vidět ve větších souvislostech a počítač na to nestačil. Proto jsem si průběžně vytiskla, co jsem napsala, rozložila to před sebe na zem a skládala to jako mozaiku, podle toho, co mělo být kdy odkryto nebo jaké řazení líp fungovalo.

 

Nakolik ovlivnily podobu vaší nové knihy a její vydání vnější okolnosti, tedy epidemie COVID-19 a opatření podniknutá za účelem jejího zastavení? A jak jste vy osobně prožívala nucenou karanténu? 

Jen jsme s Viktorem Stoilovem zvažovali, zda kniha vyjde podle plánu na jaře, nebo jestli počkáme na podzim. Viktor to nechal na mně a já čekat nechtěla.

Karanténa mě zastihla v Kalifornii u přítele a díky tomu, že tolik věcí najednou nebylo možných, jsme vymýšleli aktivity, které by nás v normální situaci asi vůbec nenapadly. Takže jsem navzdory všemu uvízla v poměrně dobrodružné izolaci.

 

A jak vnímáte dopady krize na český knižní trh a profese spjaté s literaturou? Dotklo se to i vašeho zdroje obživy?

Doufám, že ztráty budou co nejmenší, nebo že se pak všechny postižené podniky a subjekty zpátky „zresuscitují“. Na druhé straně by to mohlo snad vést i k tomu, že se začnou vymýšlet nové platformy a alternativní řešení, které naopak literatuře pomůžou, zviditelní ji jinak. Já taky samozřejmě nemám vůbec jistotu, jestli bude o mou knihu stejný zájem, jaký by mohl být, kdyby tato situace nenastala. Ale právě proto jsem si ji přála vydat teď… Pokud se to nezkusí, pokud se budou věci vlivem okolností zastavovat, tak to k ničemu dobrému nepovede. 

Já jsem na volné noze, a někdy až nebezpečně příliš volné, podílím se na více věcech najednou a někdy je naopak těžší práci najít, takže jsem docela zvyklá na určitou nejistotu ohledně zdrojů obživy. Zatím mám na čem pracovat a zatím i žiju a to, co bude dál, budu řešit především potom, až se budu moct vrátit zpátky do ČR.

 

Děj románu Smrtholka jste vystavěla na půdorysu hrdinčiny surreálné cesty vlakem, za jehož okny se promítají vybrané scény z jejího života. Celé to evokuje zkušenost člověka stojícího na prahu smrti, ale konec příběhu zůstává v tomto ohledu otevřený...

Já jsem až téměř do konce nevěděla, jak příběh přesně zakončím. Takže ta určitá otevřenost vyplynula nějak sama, neplánovaně. Podle mě je ale konec zároveň z určitého pohledu uzavřený. Přišlo mi, že jsem sdělila přesně to, co jsem měla, víc už nebylo třeba.

 

Naznačený styl vyprávění se odráží v mozaikovité kompozici a vyznačuje se rychlým střihem a střídáním časových rovin. To spolu s dalšími použitými vyprávěcími prostředky (opakování a variování motivů i textových pasáží) činí váš román velmi dynamickým. Jsou pro vás coby autorku výsledné tempo a rytmičnost vyprávění hodně podstatné?

Ano, hodně. Já to tempo cítím, když píšu, jde to vždy ruku v ruce s tím, co vyprávím a jak to vyprávím, a baví mě hledat všechny možné prostředky, kterými to v danou chvíli můžu zkusit obsáhnout. A pak je pro mě rytmus podstatný i v rámci celku. Vlastně tak trochu potřebuju, jakkoli absurdně to zní, aby pro mě celé vyprávění fungovalo jako hudební skladba. Když jsem psala Smrtholku, narazila jsem na skladbu Infra 5 od Maxe Richtera, a hned jsem věděla, že přesně takhle pro mě ta kniha plyne, že tohle je Mariina jízda vlakem a všechny její výhledy z okna. Tu skladbu jsem pak nasávala opakovaně a možná bych to bez ní takhle vůbec nenapsala.

 

Značné kouzlo má pro vás očividně též intertextovost – nejenže každou část knihy uvádí nějaké motto, ale řadu dalších knih a uměleckých děl zmiňujete i v rámci vyprávění a pozornější čtenář tu dokonce nalezne odkaz k příběhu z vašeho předešlého románu...

Chtěla jsem tak nějak spolu s Marií Anně zamávat na pozdrav. Koneckonců nastavila jsem oběma fikčním světům pravidla, tak si to jakožto jejich Bůh můžu dovolit.

 

Jedním z leitmotivů Smrtholky je Morana, kterou vaše hlavní hrdinka Marie v dětství „zachrání před smrtí“ a neblahého pocitu z její přítomnosti se nemůže zbavit ani v dospělosti. Jaký význam má pro vás a vaši tvorbu folklor a lidová slovesnost?

Ke Smrtholce jsem původně sbírala řadu slovanských mýtů, ale měla jsem taky obsáhlý sběr sebevražd a ezoteriky a nechtěla jsem to celé příliš překombinovat. Pohádky a folklor mě fascinují svou archetypálností, univerzálností, nebo tím, kolik vrstev mohou mít. Pohanská mytologie je pro mě něčím ještě zajímavější, často jsou to velmi temné příběhy, ve kterých se zobrazují naše nejniternější strachy.

 

Titul vaší knihy nelže, smrt tu potkáváme na každém kroku – počínaje názvem hrdinčiny rodné obce Mršina (jak vás to napadlo?) a její obsesí v podobě sebevražd a s nimi spjatých příběhů a statistik konče. Jak vypadaly rešerše k takové knize?

Když existují obce jako Onen Svět, Hroby nebo Šukačka, co by nemohla být Mršina? To mé rešeršování dost pravděpodobně připomínalo obsesi sebevraždami. A ezoterikou. K sebevraždám jsem dohledávala statistiky, články, vědecké práce, pročítala knihy, které mapují historii a způsoby sebevražd, filozofická pojednání o dobrovolném ukončení vlastního života. Hovořila jsem s terapeutem, policejní psycholožkou a asi nejpřínosnější v tomto ohledu bylo setkání s Martinem Peškem z iniciativy LUCTUS, která se zabývá psychosociální péčí o pozůstalé a kde se on zaměřuje i na rodiny sebevrahů. V rámci průzkumu ezoteriky jsem absolvovala několik seminářů. Samozřejmě jsem pak všechna nasbíraná fakta nebo zkušenosti nevyužila, o to mi ani nešlo, ale obě témata, byť každé jiným způsobem, mě začala zajímat natolik, že jsem jimi strávila moře času.

 

Hodně jste si vyhrála i se zvukovou stránkou svého textu, zvláště pokud jde o hrdinčin specifický neduh, na který je krátká i logopedie...

Na to jsem si vytvořila takovou speciální fonetickou abecedu, podle které jsem se učila mluvit.

 

Stejně jako v Lapačích prachu zde líčíte vztah dvou sester, tentokrát má ovšem namísto dlouholetého komplikovaného soužití podobu tragicky ukončeného souznění. Čím vás motiv sesterství tak fascinuje?

Řekla bych, že je to spíš motiv sourozenectví. Vnímám to jako mimořádné a jedinečné pouto. Sourozence spojují stejné kořeny, výchova, zásadní životní momenty, a přitom to každého poznamená trochu jinak. V tom, co sourozenecký vztah posiluje nebo naopak oslabuje, je něco, co je zakořeněno hlouběji v rodině, často v tom, co ovlivnili přímo rodiče – ať už vědomě či nevědomě – a co nikomu jinému nemůžete nikdy plně předat. Právě proto, že s vámi nikdo jiný nesdílí tu determinující zkušenost a nevyrostl ve stejném zázemí.

 

Tak teď se musím zeptat, jestli mluvíte z vlastní zkušenosti, nebo jste jedináček? 

Mám staršího bratra a starší sestru. Nevím, jestli bych jako jedináček byla schopná tu výjimečnost sourozeneckého pouta vnímat. Z toho důvodu chápu, že moje schopnosti vcítit se do vztahu rodiče k dítěti budou pravděpodobně limitované, jelikož tu přímou zkušenost zatím nemám. Ačkoli mám ve svém životě hrstku skvělých fakanů, vůči kterým mateřské city chovám. 

 

Svou hrdinku jste obdařila množstvím nezvyklých zálib, od zvuku vrznutí židle pod dosedajícím tělem přes vyhledávání náhodného tělesného kontaktu v davu cizích lidí až po četbu návodů všeho druhu. Jste také v nějakém ohledu „divná“? 

Myslím, že divnost je relativní a že jsme všichni více či méně divní, máme své perverznosti, iracionální fóbie, libůstky nebo kompulzivní projevy. Já mám od všeho něco, ale myslím, že většinu času působím docela příčetně.

 

Jak už jsem naznačil, vaše prózy i jejich protagonistky jsou dosti osobité, zajímal by mě váš literární vkus?

Není vyhraněný, spíš velice různorodý. Potřebuju být vtažena, ale zda toho autor dosáhne tématem, stylem vyprávění, zajímavou zápletkou nebo vším dohromady, mi je celkem jedno. Asi mě víc baví osobití autoři, knihy, které se něčím vymykají, ale zároveň nemám ráda výraznou originalitu, pokud je samoúčelná.

 

A nějaké vaše konkrétní čtenářské objevy z poslední doby?

Nedávnými objevy byly knihy Zvláštní problém Františka S. od Petra Šabacha a Tatitatitati od Tamáse Jónáse. V tuto chvíli mám rozečteny dvě skvělé knihy – povídky Petra Borkovce a pak se pokouším číst v originále knihu Maxe Portera, v českém překladu se jmenuje Žal je to s křídly. To je pro mě úplné zjevení. Akorát si budu muset po dočtení pořídit české vydání, jelikož úroveň mojí angličtiny za úrovní jazykové kvality knihy zoufale zaostává.

 

A o čem bude vaše příští kniha?

To zatím nevím. V hlavě už se něco chystá, ale počkám si, až se to rozbují.

 

Lucie Faulerová (*1989) se narodila v Pardubicích, vystudovala bohemistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci a žije v Praze. Redakčně a editorsky se podílela na knihách Kateřiny Šedé BRNOX. Průvodce brněnským Bronxem (2016) a UNES-CO aneb Divadýlko pro turisty (2019). Za svůj prozaický debut Lapači prachu (Torst 2017) byla nominovaná na Magnesia Literu a Cenu Jiřího Ortena. Právě vydaná Smrtholka je jejím druhým románem.


Share on Myspace