Kultivované důvěryhodnosti knihy Příležitostné nápady bez jména autorky od Eleny Ferrante působily polovičním dojmem, Arnošt Goldflam je pozoruhodným pokračovatelem Karla Poláčka a Oty Pavla a Jiří Kolář kladl důraz na každodenní životní materii, jejíž znalost a tíhu často postrádal u lidí, jež se zpěčoval nazývat básníky.

 

Elena Ferrante: Příležitostné nápady (Prostor 2020/ překlad Anna Kudrnová)

Italská bestselleristka stále neproniknutelně skrytá za svým pseudonymem vyslyšela výzvu a rok 2018 věnovala každotýdennímu sloupku pro britský deník The Guardian. Texty nyní vyšly s nápaditými ilustracemi Andrey Uciniho i česky. Autorčin tematický rozptyl není ohromující. Vyhýbá se aktualitám a své myšlení nechává kroužit kolem problematiky psaní a vlastních hodnotových preferencí. Její kultivované důvěrnosti by působily polovičním dojmem, kdyby čtenář neměl pocit, že nahlíží do kuchyně slavné spisovatelky. Například: „Jediná závislost, kterou dobře znám, je závislost na tabáku, kouřila jsem totiž od dvanácti let.“ Tohle by mohl napsat kdekdo a nechalo by vás to chladnými. Jenže když to napíše Ferrante, tiskne to i Guardian.

 

Arnošt Goldflam: Tata a jeho syn (Sefer 2012)

Goldflama (1946) vnímá kulturní obec hlavně jako herce a divadelního autora a režiséra. Méně je těch, kterým nezůstalo utajeno, že jde o pozoruhodného spisovatele navazujícího na linii české prózy započaté někde u Vojtěcha Rakouse a pokračující Karlem Poláčkem až k Otu Pavlovi. Poloha českožidovské narace je z podstaty ironická a nesena je také moudrým nadhledem i v situacích krajně a povážlivě tragických. Tento svazek povídek je Goldflamův v pořadí třetí. Zatímco předcházející knížka měla filiace spíše kafkovské, zde se ocitáme v silovém poli dobře známém z próz Pavlových – autor se vyrovnává se svým vztahem ke zvláštní postavě otce. Jde o „telefonát otci“ do záhrobí, že syn nedopadl tak špatně, jak mu rodič prorokoval.

 

Jiří Kolář: Očitý svědek (Arkýř, Karel Jadrný, 1983)

Exulant Karel Jadrný se zasloužil o českou literaturu nejen svým noblesním nakladatelstvím v Mnichově, ale po listopadu 1989 i tím, že ve svém restituovaném pražském domě poskytl útulek Antonínu Brouskovi, když mu bylo nejhůř. A Jiří Kolář si v této knize a v roce 1949 vyzkoušel to, co pak doporučil Bohumilu Hrabalovi i Ludvíku Vaculíkovi. Den co den si zapisoval, co prožil nebo co ho napadlo. Přicházel tak ke slovu jeho zapřisáhlý civilismus a důraz na každodenní životní materii, jejíž znalost a tíhu často postrádal u lidí, jež se zpěčoval nazývat básníky. Z plynutí třeskutého poúnorového času vystupuje jako tragický vrchol svědectví o odchodu Františka Halase. Spolu s Pavlem Juráčkem se chce zopakovat: Deník je literatura.


Share on Myspace

Literatura

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel