Je to už patnáct let, kdy se spisovatelka Hana Hindráková poprvé vydala do africké Keni. Tehdy ještě jako dobrovolnice. Země jí natolik přirostla k srdci, že z jejího prostředí napsala už šest knih. Za řadu z nich získala významná ocenění. Ta zatím poslední, Svítání nad savanou, v sobě propojuje kouzlo černého kontinentu a společenského tance.

 

Kdy jste v sobě objevila touhu psát? 

Stát se spisovatelkou je můj splněný dětský sen. Ve čtvrté třídě na základní škole jsem začínala s psaním poezie, v osmé třídě jsem napsala první román. Přestože mi ho nakladatelství nevydalo, pokračovala jsem dál a psala. Když se mi totéž stalo o pár let později, ve čtvrtém ročníku střední školy, hodně mě to zklamalo a demotivovalo. Říkala jsem si, že druhé odmítnutí už zřejmě vypovídá o tom, že nemám talent. Smířila jsem se s tím, že se budu živit něčím obvyklejším, šla jsem studovat VŠE, obor cestovní ruch a rozvojové země a psát jsem přestala. K psaní jsem se vrátila až díky Africe. Z cest jsem měla spoustu vlastních zážitků a potkala jsem i mnoho lidí, jejichž příběhy byly tak silné, že by vydaly na knihu.

 

Jak byste se coby spisovatelka definovala?

Primárně jsou mé knihy určeny pro dospělé, ale během besed na školách jsem zjistila, že už mě čtou i žáci osmých a devátých ročníků. Mile mě to překvapilo. Většinou jsou mými čtenářkami ženy. 

 

Čím vás vlastně zlákala Afrika? Přišlo to hned? 

První slovo, které mě napadá, je DOMOV. V Keni už jsem byla sedmkrát, mám tam spoustu přátel, částečně se domluvím i jejich jazykem svahilštinou, mám ráda tu místní syrovost, ten kontakt se životem. Keňa si mě ale získala postupně. Když jsem se vrátila z první cesty, řekla jsem, že už nikdy víc. 

 

Proč?

Začátek byl vcelku drsný. Přece jen to bylo mé první setkání se subsaharskou Afrikou, s chudinskými čtvrtěmi a naprosto odlišnou mentalitou. První návštěvu chudinské čtvrti si stále pamatuji v jasných barvách, přestože od té doby uplynulo patnáct let. Byl to šok, nechtěla jsem se na to dívat. Chodila jsem tam se sklopenou hlavou a snažila se ten den nějak přežít. Jakmile jsme se s kamarádkou vrátily na ubytování, rozbrečely jsme se. A přestože ani jedna alkohol nevyhledáváme, vypily jsme celou lahev vodky.

Také mi hodně vadilo, že místní ve mně viděli jen chodící bankomat… stále mě někdo cizí oslovoval, ať mu dám triko, brašničku, peníze atd. A já jsem přitom byla dobrovolník, který dal za cestu veškeré úspory a jel spasit Afriku. Přišlo mi to od nich hrozně nefér. Až později jsem pochopila, že oni za to vlastně nemohou. Uvědomila jsem si, že kdybych byla na jejich místě, v zemi, kam proudí spousta neuvážené humanitární a rozvojové pomoci, v zemi, kde běloši stále něco rozdávají, tak bych se jich také zeptala, jestli mi něco nedají.

 

Který zážitek v Africe vás nejvíc dostal?

Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě bylo seznámení se s Josephem, hlavním hrdinou knihy Nezlomný a s chlapci z jeho centra pro děti ulice. Musím říct, že mě stále fascinuje Josephova láska k životu po tom, co všechno prožil a čím vším si prošel. Příběh vypráví o tom, jak se z nejvyhlášenějšího kriminálního živlu stal pilíř keňské společnosti. Joseph založil a vede centrum pro děti ulice, kde se stará o více než stovku kluků, kteří by jinak živořili na ulici. Děti ulice jsou v Keni hodně diskriminované. Lidé je nepovažují ani za lidské bytosti, spíš za něco odporného, co ani nemělo vzniknout, co patří někam do stoky, nebo na skládku. Neuvědomují si, že to bylo třeba sedmileté dítě, které chodilo do školy, najednou mu zemřeli rodiče a ono se o sebe muselo postarat samo. Dělala jsem s dětmi mnoho rozhovorů a ony mi říkaly, že nejdřív zkusily žebrat. Jenomže nikdo jim nic nedal. Vyprávěly, jak měly obrovské morální dilema, když musely začít okrádat slušné lidi. Ale neměly na výběr. Kniha ukazuje, že děti ulice nejsou hyeny, ale hyeny z nich udělá právě až ta ulice. A to si spousta lidí bohužel neuvědomuje a dává to za vinu dětem samotným. Tato kniha loni na podzim dokonce vyšla v Keni v nakladatelství Moran Publishers a já jsem tam letěla na její křest. 

Celý článek najdete v tištěném vydání Literárních novin. 

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem:Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

 

Hana Hindráková (38) založila v roce 2008 neziskovou organizaci Fair a v rámci projektů rozvojové spolupráce se dostala sedmkrát do africké Keni. Prostřednictvím beletrie upozorňuje jako autorka na problémy černého kontinentu. V roce 2012 debutovala románem Děti nikoho, který se zařadil mezi nejprodávanější knihy nakladatelství Alpress v únoru 2013 a byl nominovan do užšího výběru dvaceti knih na knihu roku 2012 na Databázi knih. Byl také přeložen do angličtiny. S rukopisem knihy Karibu Keňa vyhrála soutěž Mám talent pořádanou nakladatelstvím Euromedia (2012). V lednu 2014 jí vydalo nakladatel-ství Alpress román Dobrovolnice, o rok později, v únoru 2015 román Očarovaná. V roce 2016 jí vydalo nakladatelství Grada román Lovci lebek. V září 2017 vyšel v nakladatelství Alpress román Smrtící byznys, v listopadu 2018 román Nezlomný a v únoru 2020 román Svítání nad savanou. Román Nezlomný byl přeložen do angličtiny a v září 2019 vyšel v keňském nakladatelství Moran Publishers.


Share on Myspace

Literatura