Jedním z nejoriginálnějších tvůrců science fiction byl Henry Kuttner, americký potomek židovského přistěhovalce v Los Angeles. Mohl se klidně dožít i našeho tisíciletí, ale vyměřeno měl necelých 43 let (1915–1958). Zvlášť jako působivý povídkář ovšem zanechal výraznou stopu v dějinách literatury, už méně známy jsou jeho romány. Teprve letos to částečně napravilo české vydání Zuřivce (v originále Fury) v překladu Veroniky Volhejnové.

Henry Kuttner prózu vytvořil roku 1947 ve spolupráci s manželkou Catherine Lucille Mooreovou (1911–1987) – a žádný jiný jeho román se nedočkal tak příznivého ohlasu literární kritiky. Tématem je problematika nesmrtelnosti, která v budoucnosti má být výsadou jen úzké elity usazené na Venuši, avšak ta skutečná a hlubší vrstva Zuřivce analyzuje psychologii příslušníka elity, který – z rozhodnutí vlastního otce – vyrůstal jako pária mezi zcela obyčejnými a smrtelnými lidmi, aniž měl po desetiletí sebemenší ponětí o vlastní vyvolenosti.

Křivda mu prospěla. Jednak mu nadělila zdravé vlastnosti, kterých by se sotva dočkal chován v bavlnce, a za druhé mu umožnila pochopit podstatu nenávisti spodiny k nesmrtelné, protože zmutované elitě. Mimochodem, i naše současná vláda by si tuhle knihu měla prolistovat, když už ne přečíst: aby pochopila, že ať v pandemii učiní jakýkoli další krok, pro část národa už to bude vždy „špatně“. Nebudou akceptovatelní, ale nejinaký vždy byl osud „poslů špatných zpráv“ a majitelů tváří, na které jsme se dívali v momentech krize. Podvědomě je totiž nechceme sledovat ještě i po ní.

Kuttnerův hrdina Samuel Reed v určitém věku prohlédne, cítí rozhořčení nad vlastním osudem, začne mu být líto, že mohl prožít léta „nahoře“ jako vládce a místo toho ostrouhal, byl otcem „odložen“ a pachtil se (ale i zoceloval) v bahně podzemí. Nikdy ale není pozdě! V kosmu nesmrtelných entit pak už vůbec ne! Sam Reed tudíž vyráží za tím místem ve společnosti, které je ho – podle jeho názoru – víc hodno, a to vše se odehrává v pochmurných časech, kdy je planeta Země dávno mrtva po jaderné apokalypse, ba rozmetána na kusy, a zhrzený Venušan lidského původu Reed se stane samozvaným mstitelem a především podstatným, iniciačním elementem ve válce smrtelných s nesmrtelnými.

Možná se Samuel nakonec vyléčí z potřeby mstít se, ale dokud je to potřeba, kráčí se stisknutými zuby prazvláštním světem obřích citadel zasunutých pod hladinu venušanských moří… Tento román lze snadno číst jako alegorii, i když je ho možné vnímat i „jen“ jako „normální“ science fiction.

Henry Kuttner byl zprvu ovlivněn makabrózními pracemi Howarda Phillipse Lovecrafta, skvělým dokladem toho je slavná próza Hřbitovní krysy (1936), která bývá považována za jednu z nejhrůzostrašnějších povídek všech dob. A pod vlivem legendárního Roberta Ervina Howarda, duchovního otce Barbara Conana, napsal cyklus Elak z Atlantidy (1938–1941, česky 2009).

Smysl pro humor pak prokázal prózou Hollywood na Měsíci (1938) a jejími pokračováními. Hlavním hrdinou je filmový režisér Tony Quad, utiskovaný šéfem; nucený točit brakové filmy na jiných planetách, kde se opakovaně musí vypořádat s bizarními nástrahami. Jiná Kuttnerova humorná série, kterou vytvářel ve spolupráci s manželkou, se poněkud bláznivě jmenuje Roboti nemají ocas (1943–1948, česky 2010). Hrdinou se tu stal věčně opilý vynálezce Galloway Gallegher, který se v krátkých momentech střízlivosti pokouší přijít na účel vlastních objevů.

Vtipu plný je i manžely stvořený cyklus próz Mutant (1947–1949, česky 2016 v knize Více než lidé) o rodince s neuvěřitelnými a záměrně naddimenzovanými schopnostmi. Motivy paranormálního umu Kuttner rozvíjel i v řadě příběhů o ještě jiných mutantech, které psal v letech 1945–1953 (česky 2016 také v knize Více než lidé) pod dosti známým pseudonymem Lewis Padgett.

V posledních letech se Kuttnerovy povídky dočkaly mnoha souborných vydání a takřka kultovního statutu. Jejich typickými hrdiny bývají také děti s mimořádnými schopnostmi a v českém prostředí jsou už dlouho známé hrůzyplné povídky s tímto motivem Byl to démon (1946, česky 1967 v knize Tichá hrůza) a Chrudošiví jsou borolové (1943, česky v knize Labyrint, 1962).

Dalšímu cyklu Kuttnerových historek dominoval od roku 1941 sirotek Jim Wade, kterého vychovali příslušníci ztracené africké civilizace. Vůbec nejpřetiskovanější jeho povídka Private Eye (1948) pracuje s motivem projektoru, který umí nahlížet do minulosti a ověřovat alibi lidí podezřelých ze spáchání trestného činu.

Česky vyšly Kuttnerovy prózy také ve dvou Ondřejem Müllerem sestavených svazcích Čarovný svět Henry Kuttnera (2001) a Past v čase (2008). Jaký podíl vlastně mívala na jeho textech C. L. Mooreová, je nejisté, ovšem řadu nejlepších děl skutečně produkoval v úzké spolupráci s manželkou, i když přitom používali pseudonymy.

Podle více jeho povídek vznikly také filmy. K jasně patrné nadprodukci tlačily tohoto talentovaného spisovatele nízké honoráře, a jak konstatuje autor doslovu Zuřivce Martin Šust, leckdy to mělo i dopad na kvalitu povídky. Ale dodává: „Přesto si mnohá jeho literární díla dodnes zachovala neopakovatelný půvab a vysokou literární úroveň.“

 

Henry Kuttner: Zuřivec. Z anglického originálu Fury přeložila Veronika Volhejnová. Předmluvu napsal Groff Conklin. Závěrečná stať o autorovi od Martina Šusta. V edici Laser vydala Euromedia Group. Praha 2020. 280 stran.


Share on Myspace

Literatura