Karlík a továrna na čokoládu (1964) je všeobecně známou klasikou a za socialismu byla česky zveřejněna pouze ve zkrácené podobě a na dvanáct pokračování v měsíčníku Mateřídouška. Naprosto neznámé u nás donedávna zůstalo její pokračování (1972), do něhož se autor dal zhruba v čase, kdy byla předloha původního bestselleru objektem zájmu filmařů a kdy továrníka Willy Wonku ztvárnil komik Gene Wilder.

Druhý díl Karlíka se napojuje za ten první, jako by se jednalo o dvě kostičky lega. Rozdíly v ději naštěstí jsou. Místo toho mrzačení děcek teď starý boháč WW pomáhá starým lidem, byť pouze Karlíkovým prarodičům. Také s nimi nicméně vyvádí pěkné skopičiny.

Na konci původního příběhu zdědí hoch Karlík Bucket továrnu a smí do ní přestěhovat rodinné příslušníky, což provádí Wonkovým proskleným létajícím „výtahem“. Až nyní však odhalujeme, že skupina do cíle nedoletěla. Místo se octli vinou jedné z Karlíkových babiček na zemské orbitě a začínají obíhat.

Je přitom znát, že knihu Karlík a velký skleněný výtah psal Dahl pod vlivem dobytí Měsíce. Korektní však není a připomíná místy spíše starou pulpovou fikci s ohavnými mimozemšťany. Těm se (v překladu) říká červodraví hnísti a legrace s nimi věru není. Spíš tu poskakuje mrazík po zádech! Žerou lidi. Například spořádají část personálu amerického hotelu na oběžné dráze.

Hned jedna z prvních sekvencí této dětské sci-fi připomíná úvodní moment z knižního Pana Tau (1974), kdy američtí astronauti spatří průzorem Tauovu mosaznou raketku. A když čteme dále, všimneme si, že se autor vrací i k počátkům dahlománie, když upomene na Jakuba a obří broskev (1961): překvapeným pozorovatelům se totiž naskýtá pohled do skleněného výtahu a zprvu mají posádku za „jadérka. Až pak za Marťany.

Roald Dahl nicméně není stoprocentně věrohodný, předpokládá-li, že by Američani dopustili přímý televizní přenos veškerého průběhu podobného letu pro veškerou zeměkouli – a že by obyvatelstvo kvůli televizi v poklidu přestalo chodit do práce. „Celý svět na půl minuty zatajil dech,“ vypráví, ale brzy si nevýhodně nepravděpodobný přístup uvědomuje a do nitra amerického orbitálního hotelu (na masakr způsobený červodravými hnísty) už jako čtenáři spolu s diváky nevidíme. Zato lze sledovat „akčního“ prezidenta USA Lancelota R. Gilligrasse i jeho poradce včetně generálů, z nichž nejagilnější by nejraději vše odpálil „do povětří“. Pro změnu se tu jedná o vliv Kubrickova filmu Doktor Divnoláska.

Pak se ovšem příběh vrací k bžundám základní knihy o továrně, ve které byla postupně a bizarně mrzačená zlobivá dítka. Návrat demonstrují kapitoly Zpátky v továrně na čokoládu, Jak byl vynalezen Wonkavit, Recept na Wonkavit a Sbohem, Jiřinko. Podstatný rozdíl tu přesto je. Víc se teď jedná o staré lidi, ne o děti. Spád nabírá kniha kapitolami Vitawonk a cesta do Minusie, Záchrana v Minusii, Nejstarší člověk na světě a Miminka rostou.

A finále knihy nadchne. Opravdu je hodno Dahla. Jde o „zmrzlinovou“ porci fantazie, která vtipně rozvíjí ty motivy první knihy, které by asi toužili domyslet čtenáři. Střed svazku jako by sice byl tvořen z nepoužitých motivů původního Karlíka a továrny na čokoládu a začátek je poněkud natahovaný, moc to však nevadí. Už proto ne, že je vše prokládáno neuvěřitelnými verši.

A také momenty, jež snad vypadly z Clarkova Setkání s Rámou. A dalšími, co připomenou matematický svět Lewise Carrolla. Roald Dahl napsal science fiction v duchu Terry Pratchetta i Douglase Adamse a navíc si chvíli připadáme jako v Plochozemi. Nebo jste snad už někdy byli na cestě časoprostorem v oblasti mimo tento svět, ale 87 let před svým narozením, kde vás mají šanci každou sekundou zlikvidovat neviditelné „gnůlky“?

Nad dílem Roalda Dahla o kosmickém výtahu si musíme vybavit i Burtonovu filmovou komedii Mars útočí. Nebude to náhodou, že právě Burton přivedl Karlíka podruhé do kinosálů.

Oba čeští překladatelé si s textem vyhráli. Charakteristicky „čmárané“ obrázky dvorního Dahlova ilustrátora Quentina Blakea prokládají i český překlad. V knize mě pouze zarazila značná „amerikanizace“ a až glorifikující propagace Bílého domu, tamního prezidenta, ale i třeba mezinárodních hotelů Savoy, Ritz a Hilton. Tak či onak, Dahl bezděky skoro předpověděl budoucnost. Jak to? Čteme: „Tady prezident Spojených států,“ odpověděl hlas. „Jo, a tady kačer Donald,“ opáčil astronaut Shmitetz.

 

Roald Dahl: Karlík a velký skleněný výtah. Ilustrace Quentin Blake. Překlad prozaické části David Petrů. Překlad veršů Robin Král. V edici Pikola vydala Euromedia Group. Praha 2019. 208 stran.


Share on Myspace

Literatura

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel