Barokní Praha, počátek 18. století. Slávek je jediným dítětem stavebního mistra, dílovedoucího, který pracuje pro význačné architekty, již na další staletí výrazně mění tvář města. Slávkova rodina přežije mor a před ním samotným se otevírá nadějná budoucnost, pak ho však málem připraví o život střet s kočárem. Slávek má štěstí v neštěstí: nehodu přežije s ochrnutýma nohama, ale kočár patří vzdělanému, uměnímilovnému a bohatému šlechtici, hraběti Františku Antonínu Šporkovi.

Špork se stane Slávkovým ochráncem, pomůže mu získat vzdělání a posléze i práci. Slávek je uchvácen velikou novinkou – do Čech dorazilo barokní divadlo v celé své kráse. Baroko je hra plná světla i stínů, a jelikož je Slávek velmi vnímavý a vynalézavý mladík, najde své uplatnění právě v této hře.

Starý muž Slávek v roli vypravěče provází čtenáře celým svým životem i celým stoletím plným nemocí, válek, ale také ohromného kulturního rozmachu. Barvité scény z pražských ulic i zákulisí divadel svědčí o autorčině hluboké znalosti naší historie, divadla i našeho hlavního města.

 

Ukázka z knihy:

Mé tělo už mě porazilo. Ještě včera doktor říkal, že nádor, který mi roste na krku, rozežene. Lhář. Dobře vím, že tuhle světnici opustím jen proto, aby mě uložili na Olšanech. Co na tom, jsem starý, finita la commedia. Tedy téměř. Můj duch si s rozkoší vychutnává každý okamžik, kdy mu prastarý koráb z masa a kostí laskavě nabízí ochranu a dovoluje mu, aby se na něm ještě plavil.

 

Těkavé snění o tom či onom nepostačí k zahánění nudy ani bolestí, které už na mě dorážejí.

 

Dám-li se do psaní, budu muset co chvíli namáčet brk  v kalamáři, vnímat dotek pijáku zatíženého hřbetem ruky, budu slyšet škrabavé skřípění hrotu po papíře – tolik pohybového hýření! To mě zabaví, to už mě baví. Sedím na balkoně – z milosrdenství k bližním se zdržuji v jeho zadní části, protože kdyby mě spatřili, mohl bych je svým vzezřením vyděsit – a město mi hraje serenádu. Při pohledu odsud je to obraz exotický, jako by šlo o cizí zemi, kterou znám nanejvýš z komedií a oper. Ale právě takový výhled se mi naskýtá.

            Ačkoli z místa, kde jsem, nic nevidím, slyším všechno, sluch jako zázrakem unikl podvratnému, jinak metodickému dílu stáří. A co slyším, to i vidím. Srdce rodného města tluče jen pár metrů pode mnou. Jak dobře to město znám! Ach, Praho...

 

Z ulice ke mně doléhají kroky Pražanů, žen, mužů, dětí, starců. Chodí v dřevácích nebo v jemných kožených střevících. Podle rytmu chůze poznám, jestli nesou něco objemného, nebo něco těžkého, nebo něco objemného a těžkého zároveň. Občas mi nějaká vůně, nějaké oslovení, nějaká maličkost prozradí, co ti lidé mají v koších, a z toho si pak vyvodím, odkud a kam jdou. Luštím nelibozvučnou vřavu z okolních tržišť stejně jako ojedinělé noční šelesty.

            Doléhají ke mně hlasy, rozhovory. Vím všechno, co potřebuju vědět o tom, čím se město trápí. A stane-li se, že mi unikne nějaký článek v řetězu příčin a důsledků, dodá mi ho žena, která mi nosí jídlo, vylévá nočník a hubuje mě za to, že mám ve dne v noci okno dokořán, dokonce i když mrzne. Ona tvrdí opak, ale já trvám na tom, že když okno zavřu, uspíším svůj odchod na Olšany. Tolik se ho zas nebojím, ale abych ho urychloval, to ne!

            Pod oknem procházejí muzikanti. Vím, kam mají namířeno. Do hospody U Trnků na Uhelném trhu. Vím, odkud jdou. Ze zkoušky v Nosticově divadle. Právě ono, před necelými třemi měsíci, uvedlo premiéru Mozartova Dona Giovanniho. Pro Mozarta křest, pro mě poslední představení. Nádherný večer! Nádherný! Nedokázal bych si představit hezčí spuštění opony za svým stoletím než ji spustit za Donem Giovannim. A nikdy bych nevěřil, že se jednou rozevře v tomto onačejším divadle, v divadle, kde konečně zní čeština. Stalo se, to divadlo i čeština rozpínají křídla jen pár kroků odsud. A já bych měl být nešťastný?

 

Všechny ty zvuky z ulice jsou cenné tím, co prozrazují o této chvíli, ale jsou víc než to, plynou jako bystřina, od níž se odráží moje paměť.

            Ano, mysl mám ještě jasnou. V samotě, v níž hodlám strávit zbytek života, se budu bavit, popíšu, jak Praha prošla stoletím světel a stínů, a já s ní. Vyseknu něco jako poslední piruetu, poslední poklonu světu a srdci Prahy, jež splývá s tím mým. Poslední poklonu tělu, v němž budu ještě chvíli vystupovat, než mě smrt s konečnou platností povolá k sobě.

 

Vidím ještě obstojně, mám lupu a úspory dost velké na to, abych si pořizoval inkoust a papír. Co se týká voskovic, divadlo bylo štědré a na odchodnou mi jich darovalo slušnou zásobu, v té nejlepší kvalitě. Ručím za ni. Pro divadlo jsem je vybíral já.

 

Skonám dřív, než je všechny spotřebuju. Ale je dobře, že nějaké zůstanou, není-liž pravda, pro ty, kteří přijdou po mně.

 

PRVNÍ OBDOBÍ

1707–1724

 

Jmenuju se Slávek Sýkora a narodil jsem se 21. června 1707 na Uhelném trhu na Starém Městě pražském.

 

Otec pracoval pro architekty, kteří ho zaměstnávali, jako stavební mistr. Už jako malého klučinu mě brával s sebou a ukazoval mi své dílny. Jedna třeba zvelebovala měšťanský dům na Starém Městě, jiná zase stavěla kostel svatého Mikuláše na Malé Straně.

            Otcovi tovaryši byli zedníci, kameníci, tesaři, sochaři. Mnozí sem přijížděli za prací z Itálie, německých zemí, a dokonce i z Francie. Taktovku drželi architekti jako Santini a Dientzenhofer. Sochaři, k nimž patřil obdivuhodný Braun i můj drahý Brokoff, pak jejich díla zkrášlovali. V Praze tenkrát první housle hrály stavitelské kruhy.

            Město mého dětství pokrývala lešení. Rád jsem se díval, jak se Praha klube ze své staré kamenné skořápky. Cupital jsem vedle otce, s rukou zasunutou do jeho, nebál jsem se těžkých kol sklápěcích vozů, rachotu valících se kamenných kvádrů, zvonění kladiv o dláta, kamenných a dřevěných odštěpků, hlasitého pokřikování. V uších mi to tehdy znělo jako hudba!

            Mezi dvěma objevitelskými vycházkami s otcem vyrašily na tom kterém paláci, na tom kterém kostele přestavovaném do módní podoby sochy Titánů, lidí ve smrtelných křečích, omdlévajících panen, andělů. Skomírající ponurá Praha se probouzela ze stoletého spánku, šňořila se zlatem a barvami. Moje město se vracelo do života právě ve chvíli, kdy jsem do něj vstupoval já. Jakožto hýčkaný a domýšlivý chlapec jsem se domníval, že celé to divadlo je určeno pro mě.

            Kde se našlo tolik peněz? Přece v kapsách vítězných jezuitů a šlechtických rodů, rodů na vrcholu moci díky výnosům ze statků, o něž před téměř sto lety připravily české protestanty, a nejen je. Země Koruny české musely totiž dlouho a draze platit Svaté říši za svoje kacířství.

            Prozatím si řekněme, že ačkoli venkov si v době mého dětství ještě pořád odpykával svoje hříchy, život v Praze, jak se zdálo, začínal znovu kypět. Šlechta odcházela ze svých panství na zimu do města a v zajetí dobové euforie si tam dávala stavět paláce ve stylu, který k nám přišel z Itálie.

            Byl jsem malý a nezajímalo mě, kdo to všechno platí.

            Účastnil jsem se slavnosti. Procházel jsem se ve starobylém, přesto stále plodném městě, ruku v ruce s otcem.

 

Otec uměl řezat a otesávat kámen, uměl kreslit, počítat a vést dělníky, s nimiž sám tvrdě pracoval.

            Někteří z architektů, o nichž jsem se zmiňoval, se těšili nevšední pověsti. K bohatým zákazníkům, kteří si u nich objednávali stavební nebo zkrášlovací plány, lidé vzhlíželi s obdivem a bázní. Ale nenašel se nikdo, kdo by do paty vysokých kroucených sloupů z mramoru vytesal jména stavebníků. A tak vám povím, že jeden z nich se jmenoval Josef Sýkora.

 

*

 

Měl jsem to štěstí, že rodiče se něžně milovali. Dům nebyl nijak zvlášť velký, přesto by bývali mohli, když byl otec doma, pracovat odděleně. Ale když matka šila, sedala si k otci, a on, ať už kreslil plány nebo dotesával motiv, jenž měl posloužit dělníkům jako vzor, chodil s tou prací za ní, když vařila polévku či hlídala mazanec, který se pekl v malé troubě nad ohništěm. Ještě pořád do všech detailů vidím, jak vedle sebe sedávali.

            Jakmile matka dokončila svoji práci, usedla na tutéž lavici u krbu a s prknem na kolenou přepisovala otcovy výpočty a plány.

 

Jmenovala se Ludmila. Otec jí říkal „Liduško“ nebo „krasavice“, a krásná opravdu byla.

 

Moje matka byla báječná matka. A nechovala se báječně jen ke mně. Chovala se tak ke všem, s nimiž měla co dělat. Musel jsem se s tím smířit už jako malý špunt, byť zprvu neochotně, prý proto, že jsem žárlil.

            Až mnohem, mnohem později jsem zjistil, že matka kulhá. Otec jí vyrobil botu, která jí prodlužovala kratší nohu, ale doma si ji matka občas neobouvala. Jak jsem mohl být k jejímu postižení tak dlouho slepý? Při chůzi se totiž hodně kolíbala.

            Tohle narušení dokonalosti, již matka jinak ztělesňovala, mi v den, kdy jsem si ho všiml, na celý zbytek života otevřelo oči. Od té doby jsem se už ničemu špatnému nedivil a už nikdy jsem neztrácel čas bědováním. Schopnost údivu jsem si raději vyhradil pro šťastné náhody, které vnášejí kouzlo do jinak smutného světa.

 

Maminka tedy kulhala, a stejně to byla ta nejkrásnější žena, jakou si jen lze představit, a přesto, že ji často trápily bolesti zad, i žena nejzářivější a nejvyrovnanější.

            Říkala mi, tak jako spousta jiných matek svým dětem, „sluníčko moje“. Pravda je taková, že to ona mi předala část svého světla a taky trochu svých ženských vlastností. Jakožto muž dnešní doby, jenž po sobě zanechal pár zdatných levobočků, jejichž početní potomci pobíhají po městě, si tuhle intuici můžu připustit, a to tím spíš, není-liž pravda, že to nebudu muset nikomu vysvětlovat, neb se brzy vytratím z tohoto světa.

 

(...)

 

Anne Delaflotte Mehdevi (*1967) je francouzská spisovatelka. Narodila se v Burgundsku a dětství strávila na venkově. Věnovala se studiu politických věd, mezinárodního práva a diplomacie. Anne se věnovala studiu politických věd, mezinárodního práva a diplomacie. Na tu se měla v úmyslu orientovat především, setkala se ale se svým budoucím manželem a v roce 1993 s ním odjela žít do Prahy. Pomáhala mu zde vést mezinárodní knihkupectví s kavárnou U Knihomola, později se zde vyučila starému knihařskému řemeslu. Jejich tři synové navštěvovali české školy, kvůli jejich středoškolskému vzdělání pak rodina přesídlila zpět do Francie. V roce 2008 vyšel Anne Delaflotte Mehdevi první román Knihařka od brodu (La Relieuse du gué), celkem vydala sedm titulů; zatím poslední z nich je Divadlo světla (Le Théâtre de Slavek, 2018).

 

Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 432 stran.


Share on Myspace

Literatura