Epistolární žánr v humanistickém pojetí dosáhl v češtině svého vrcholu v podání Karla staršího ze Žerotína. Čelný představitel moravské šlechty (1564–1636) byl typem renesančního kavalíra evropského formátu. Když Odeon v roce 1982 vydával výbor z jeho korespondence museli se dát do práce i překladatelé z němčiny, latiny, francouzštiny a italštiny. Portfolio lidí, se kterými si Žerotín psal, je nadmíru bohaté. Na seznamu najdeme jak císaře Matyáše ve Vídni, tak Jana Amose Komenského v exilu nebo italského dodavatele lahůdek.

Vychovatelce svých dvou dcer Madléně Gbelské psal velmož ze Strážnice v říjnu 1905: „Včerejšího dne jest mi psaní z Rosic přinešeno, v němž mi se oznamuje, že to morové nakažení tam moc neumenšuje, nýbrž vždy víceji rozmáhá, takže minulého týhodne několiko osob tam umřelo, ano i v jiných dědinách okolních že již také pomírati počínají a mezi jinými že se také Krajíček (Žerotínův úředník – pozn. autora) roznemohl, kterýž jestli do této chvíle živ, čili mrtev, nevím. A poněvadž oumysl můj za tou příčinou na Rosice jeti nakloněn byl, abych tam počet od něho přijal, ale když ho Pán Bůh nemocí navštíviti ráčil, takže již za některý čas s přijímáním téhož počtu, až by on zase z též nemoci (jestli by ho Pán Bůh pozdraviti ráčil) vyšel, poprodlíti musím, již také oumysl svůj strany též jízdy změniti musím, a po vyjití tohoto týhodne zase odsud na Přerov (leč by co obzvláštního v to vkročilo) přijeti musím.“

Nákazám a epidemiím propůjčují křídla lidé. Před čtyřmi sty lety stačilo, aby člověk popojel na druhý konec Moravy a bylo po starostech. Dnes už si na celé zeměkouli skoro nevyberete místo, kde byste se mohli cítit v bezpečí před novými nebo starými viry. Žerotín jako mecenáš Jednoty bratrské byl hluboce věřící člověk a z tónu jeho psaní je znát, nakolik se cítil být se svým osudem v rukou božích. Pasáž vyznívá až fatalisticky a troufám si tvrdit, že s podobnou mírou odevzdanosti současní lidé už vůbec nejsou schopni ke svým životům přistupovat. Jde ovšem o odevzdanost paradoxní, protože v jejím základu spočívá pevné přesvědčení, že lidskou povinností vůči Bohu je snažení, aktivita, čin. „Život není nám dán k zahálce, než k práci.“

Četba starých dopisů je požehnáním. Jednak uklidňuje odlehlostí popisovaných útrap, problémů a příkoří, jednak nás na konkrétních faktech, dějích a událostech běžného života upomíná na to, jakých posunů a proměn je lidská společnost schopna. Všichni víme, jaké komunikační nástroje jsou dnes například v moravských Dřevohosticích lidem k dispozici. A teď si prosím představte jednoho z nejbohatších Moravanů, jak ve svém renesančním zámečku tamtéž píše svému pražskému zprostředkovateli před čtyřmi stoletími: „Protože jsem shledal, že německé noviny, jež mi docházejí z Prahy, jsou nejen příliš stručné a nijak zvláštní, ale také neúplné a nesprávně seřazené, račte zpravodaje napomenout, aby napříště mne tak stručně neodbýval, ale podával zprávy obšírnější a důkladnější a zaslal mi též pozdržená avíza, totiž antorfská od 7. ledna do 4. února jakož i římská z téže doby.“

Nepřipadá vám, že bez ohledu na technologickou úroveň jsou vady médií nadčasové?


Share on Myspace

Literatura

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel