Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.

 

Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže?

Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.

 

A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou?

Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.

  

Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické?

Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.

 

Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu?

Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.

 

Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit?

Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?  

 

Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete?

Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá.

Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci.

Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.

 

Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse?

Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí.

Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce.

Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.

 

Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou?

Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh.

Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.

 

Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče.

Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy.

Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.   

 

K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb?

Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.

 

Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí?

Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh.

Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.

 

Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo?

Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.

 

Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace…

Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně.

KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.

 

Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc?

Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo.

Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.

 Alexandra Salmela. Foto: Milka Alanen.

Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků…

Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl.

A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.

 

Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit.

To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.

 

Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury?

Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků.

Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.

 

Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele?

Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou.

A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.

 

Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete?

Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí.

Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.

 

Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.

 

Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.


Share on Myspace