V neděli 1. března 2020 zemřel v nedožitých osmasedmdesáti letech zpěvák, textař a autor kresleného humoru Jan Vyčítal. Narodil se za války, 8. března 1942. To znamená, že by za týden, tj. o další neděli, oslavil narozeniny.

Ještě jako chlapec pilně smolil westerny, které se v rodině dodnes dochovaly, a třeba ještě vyjdou; ale Jan psal prvořadě z toho důvodu, aby měl co ilustrovat. Vystudoval pak na Střední průmyslové škole bytové tvorby obor propagační grafiky (1960) a počínaje rokem 1961 kreslil pro nejrůznější časopisy. Na tzv. umístěnku nastoupil do ČKD Dukla a roku 1961 absolvoval konkurs, na jehož základě se dostal do výtvarného oddělení Československé televize. Z pouhého tvůrce titulků, jaké dnes už na obrazovce bohužel neuvidíme, se vypracoval na oficiálního výtvarníka, nicméně roku 1974 byl propuštěn a vždycky již poté „fungoval“ pouze „na volné noze“.

Honza Vyčítal se už v dětství naučil hrát na kytaru a byl to on, kdo roku 1965 založil The Greenhorns. Již od roku 1967 hráli profesionálně a on zde s vynucenými přestávkami zůstal uměleckým vedoucím i producentem. S nimi či samostatně vydal takřka osmdesát zvukových nosičů, i když některé pod dobou (opět) vynuceným jménem Zelenáči (1972–1989).

Dělal také filmy: Kolo, Nový život, seriál do televizního pořadu Pro šťastný návrat a s Milošem Kánským i sérii večerníčků. Objevil se ve filmu Balada pro banditu (1978) a mnoha televizních pořadech, například Honem, než to zapomenu I, II. Zde je – spolu s Ivanem Mládkem – v pátém dílu:

Poetiku jeho literární tvorby ovlivnily především dřevní trampské písně, ale taktéž zmíněné už westerny (a to nejen rodokapsové) a Foglarův seriál Rychlé šípy.

Vyčítal se stal objevitelem už objevených krás české přírody (zvláště Brd), ale i hovorové češtiny. Jeho kreslený humor je absurdní a stojí často na metaforách, výrazné obraznosti, na hře s jazykem. A stojí šprýmovně, ale současně i důstojně na samém „pomezí publicistiky a literatury,“ jak to kdysi lokalizoval Josef „Kobra“ Kučera.

Výtvarně Vyčítal zpočátku mírně napodoboval Adolfa Borna, ale poté se stal zcela svým, takže vtipy ani nemusel podepisovat. Vytvořil legendární postavičku pytláka Říhy a často taky kreslil kocoury, zajíce, psy, medvědy, ufouny, trampy a více i méně zlostné hajné. Humor začal publikovat v Dikobrazu a vystavoval od roku 1970. Sporadicky také maloval oleje. Výtvarně zpracoval obaly mnohých gramofonových desek, když ještě něco takového existovalo, a ilustroval rozličné texty v časopisech, ale i regulérní knihy. Již roku 1964 byly na Mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku oceněny jeho obrázky k Čapkově Válce s mloky.

V letech 1974–1978 byla Honzovi zakázána autorská tvorba ve veškerých médiích a nesměl dokonce publikovat ani onen kreslený humor. Jak už řečeno, byl i propuštěn z Čs. televize. Symbolem jistého návratu se stala jeho písnička Cadillac, která se sice odehrává ve Spojených státech, ale rozkrádání, které líčí, jaksi „pasovalo“ kamsi jinam. „A aniž si kdo toho všim´, pronesl ven rychlostní skříň!“

Po převratu byl Jan Vyčítal místopředsedou České unie karikaturistů. Již počínaje Slepcem (1959) napsal přes čtyři sta písňových textů a vždy vyznával pravidlo, že country stojí na příbězích. Za Oranžový expres si přebral cenu na „2. folk a country festivalu“ (1970). Zlidověly (více i méně) písňové texty a songy jako Červená řeka, Šlapej dál, El Paso, Rovnou, tady rovnou, Řekněte jí, Když náš táta hrál, Blizzard (který napsal společně s Jiřím Grossmannem), Zatracenej život (to je ta písnička, kde zpíváte Jupí, čerte!), Blues folsomské věznice, Blízko Little Big Hornu, To tenkrát v čtyřicátom pátom aj. Roku 2006 koneckonců vydal i působivé CD „T jako textař“.

Vyčítal publikoval v Pionýru, Pionýrské stezce, Zápisníku, Květech, už zmíněném Dikobrazu, v Novém dikobrazu, v KUKu, Škrtu, Mladém světě, v Mladé frontě, ve Svobodném slově (například povídku Kosa na kámen, 7. února 1987), v Magazínu Co vás zajímá (například vzpomínku Kouzelníci), v Premiantu, Reportéru, Reflexu, Blesku, Portýru, v Sedmičce zveřejnil roku 1992 vyjímatelný Zpěvníček Jana Vyčítala.

Podle klasické novely Dala Stivense volně převyprávěl a nakreslil dvanáctidílný komiks Kamenáč Bill (mj. v časopise Škrt) a zcela původním je kreslený seriál Toulavé kecky Čendíka Pecky (1-12, časopis Pionýr 1987–1988).

Texty i s akordy obsahují Vyčítalem vytvořené publikace To tenkrát v čtyřicátom pátom (MARSYAS, Praha 1990), SEMTEX a dalších 15 písniček Honzy Vyčítala… (KOBRA, Praha 1992) či Zpěvník Honzy Vyčítala (LAGUNA, Praha 1995). V naposled zmíněné knize najdete i jeho kreslený humor. Je také spoluautorem knih 100x o láske (Smena, Bratislava 1989), Čaj s příchutí jehličí (REGIA, Praha 1995) či Potlach aneb Čaj s příchutí jehličí a rumu (REGIA, Praha 1998). Posledně jmenovanou knížku sám sestavil, ilustroval a doplnil úvodem.

Bez dalších spoluautorů vytvořil a vydal knihy kresleného humoru Salon Honzy Vyčítala (Fortuna, Praha 1970), Kočkové, trempíři a ufouni Honzy Vyčítala (Svět v obrazech, Praha 1991) či Velká kniha vtipu Honzy Vyčítala (Grada Publishing pod značkou COSMOPOLIS, Praha 2019). V posledně zmíněném svazku (má 256 stran) najdete i vtipy méně mravné, ale jak sám Honza Vyčítal prohlásil, kreslit humor toho typu, ve kterém leží na kolejích člověk přejetý vlakem napůl, si nikdy nedovolil.

Jan Vyčítal napsal také obsáhlou vzpomínkovou trilogii Greenhorns a Honza Vyčítal (G + W, Cheb 2000–2002), kterou sám ilustroval a jejíž svazky zahrnují také veškeré jeho texty i s akordy. Mapují ovšem jen léta 1960–1974 (1. díl), 1975–2000 (2. díl) a 1992–2002 (3. díl).

Na to následovaly ještě osobnější a místy opět i nemravné paměti Co mě nezabije, to mě přizabije (vydal vlastním nákladem, Praha 2003, kniha obsahuje i jeho kreslený humor) a Co mě nezabije, to mě pošílí (opět vlastním nákladem, Praha 2007). Nu, a oba tyto díly se staly základem definitivní knížky vzpomínek Práce všeho druhu (nakladatelství Daranus, Řitka 2008), kterou sám ilustroval, jíž navrhl obálku a kterou doplnil z vlastního archivu fotografií. Tento svazek má 272 stran a není úplně jednoduché jej hodnotit. Autor tu mimo jiné vzpomíná i na přátele Jana „Plivníka“ Jedličku, Víta Hrubína, Marko Čermáka, Karla Vágnera, Michala Hrdého (předčasně bohužel zesnulého autora kresleného humoru), „Karolka“ Klose, Pavla Pecháčka, Jaroslava Štercla, Jiřího Falladu, Josefa Šimka.

Současně se neostýchá líčit i některá svá erotická dobrodružství a různé touhy a preference v této oblasti. Nelze tím pádem vyloučit, že na někoho mohou Vyčítalovy paměti působit až lehce vulgárně. Avšak jsou zřejmě upřímné, on byl, jaký byl, a jak se nechal slyšet, veškerá traumata a problémy vždy okamžitě řešil, což bylo někdy nutné dělat právě a jenom prostřednictvím literární tvorby. Jak si vzpomínám, míval ovšem i chvíle, kdy se uzavíral pouze napolo: to potom vyhlásil, na kterém místě u Berounky bude tábořit, a podle všeho tam skutečně čekal, kteří z příznivců se zastaví.

Asi největší porevoluční náraz znamenal pro Honzu Vyčítala konflikt z roku 2007 okolo jeho písně propagující protiraketový radar Spojených států, který měl být svého času umístěn v Brdech. Jak si vzpomínám, i můj dobrý kamarád Jaromír „Billíček“ Frič, který je jinak vyznavačem banja, country i Greenhornů, tehdy řekl, že Honza ztratil ponětí o době. Domnívám se, že to ponětí neztratil, pouze nemohl ustoupit ze svých stanovisek. I když jej ledacos hnětlo nebo i bolelo, velmi rychle se dovedl pokaždé otřepat, a ačkoli ztratil schopnost hrát na kytaru, zpíval doslova do posledního dechu. A výborně.

Jeho písničky jsem sbíral a jeho ráčkování mi už jako dítěti spíš imponovalo. Opakovaně jsem se setkával s názory, že „neumí kreslit“, a na vysoké škole mě spolužák horlivě ujišťoval, že prý dozajista slyšel, že je Honza pěkný blbec..., ale to je nesmysl. Byl to moudrý, chytrý a pozoruhodný chlap. 


Share on Myspace

Kultura