V dějinách krajinomalby na Vysočině, budou-li sepsané, bude jistě u většiny autorů akcentován jejich obdivný vztah k domovské krajině. V té souvislosti bude pojednáno také o akademickém malíři Vlastimilu Tomanovi (*19. 2. 1930 v Třebíči – †11. 12. 2015 v Třebíči), jehož devadesáté výročí narození si právě připomínáme.

V Tomanově umělecké osobnosti byl hluboký cit nesený v genech a hloubený moudrým bytím a tvůrčí intuicí. Po všechna tvůrčí léta byla jeho výsostným tvůrčím prostorem malá oblast na severozápadním okraji Třebíče. V Týně, tak se to tam jmenuje, měl skromný příbytek. Říkalo se o něm, že žije odříkavě, téměř asketicky. Ale nebyla to pravda. Jen měl jiná měřítka hodnot. Byl obklopen bezpočtem obrazů a knih, které miloval, a nezměrným množstvím časopisů a rozličných jiných hodně starých věcí, bez nichž by si teprve připadal chudý. To vše se po jeho smrti propadlo do neznáma, o umělecké pozůstalosti neví se prakticky nic. Nic pro četné příznivce umělcovy tvorby, nic apriorně mařící eventualitu memoárové výstavy.

Změřena reálným časem, byla Tomana cesta ke krajinářským výkonům dlouhá. Vyučil se malířem pokojů. V letech 1949 až 1960 studoval postupně na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně, na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (profesor Alois Fišárek) a na Akademii výtvarných umění v Praze (profesoři Otakar Nejedlý, Antonín Pelc a Vlastimil Rada). Oženil se a krátce působil v Bratislavě. Roku 1961, jednatřicetiletý, vrátil se do rodné Třebíče. Sám. Nedlouhé manželství bylo soudně zrušeno.

Obvykle patří ke znakům výtvarníkovy zdokonalované interpretační schopnosti zjednodušování formy, tedy cesta k shrnutí. Žádné umělecké hledání pravdy (tedy hledání možností estetického vyjádření pravdy subjektivní) se neobejde bez lidských emocí. Jestliže platí, že nic se nerodí výlučně z rozumu ani výlučně ze srdce, pak umělec zpravidla bývá schopen svoji látku promyslet a rovněž procítit. U Tomana je vše sdruženo v oscilaci mezi impresivním pojímáním krajiny jako otevřeného prostoru (to je dědictví umění druhé poloviny 19. století) a chápáním krajiny jako vnitřního modelu (což je výsledek proměn umění ve 20. století). Všechny Tomanovy smysly byly skrze pozitivistické myšlení, cit opravdové náklonnosti a úplné příchylnosti upřeny ke konkrétním krajinným úsekům, jejichž pojednaný obraz je v konečném efektu více nezávislým výtvarným dílem než jen uspořádaným upozorněním na poutavý úsek krajiny.

Tomanovy motivy jsou převážně z nejbližšího okolí (Čapí skála…), často ze sousedství ateliéru (týnská náves, týnské chalupy, týnské rybníky…). Na nejedné kresbě, malbě a grafice zpodobil, co viděl z okna. Věděl, že vše, čím si krajina může umělce získat, je obsaženo i v její docela malé části. Viditelné je na povrchu, skryté pod ním, nahoře nekončící klenba nebe. Pro umělce je to vše vnímatelné. Ale přidejme přivysvětlení. Toman byl odevzdaným vyznavačem krajiny v podobě, již sám označoval termínem původní. Myslel tím vzhled, který měla v době, kdy byl jinochem. Avšak v nejtěsnější blízkosti Týna po roce 1970 krajinu pronikavě změnilo zvětšování velikosti města. Toman ale s tesknou touhou vytrvale kreslí, maluje a ryje to, co bylo kdysi, co nepřestal milovat. 

Od počátku umělecké dráhy byl neobyčejně při chuti znovu a v širším měřítku v krajinářské tvorbě využitkovat všechny technologické a formové přístupy poznané za jedenáct studijních let. Namaloval četné obrazy na principech lyrického realismu, kubismu, fauvismu a expresionismu. Jakkoliv se proměnil Tomanův malířský a grafický styl, náměty zůstaly. Mnohé namaloval znovu, a po čase opět. Pokaždé jiným rukopisem. Výraznou změnu pak přinesla série maleb z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Již první obraz, s titulem Dotek mezi nebem a zemí (premiérově byl vystaven u příležitosti autorových 60. narozenin v lednu a únoru 1990 v Galerii Malovaný dům v Třebíči), překvapil v souhrnu novostí formy. Zmizela snaha udržet motiv v přísné jednotě stylu vázaného po desetiletí na odkazy klasického moderního malířství. Obraz je syntézou nejpodstatnějších rysů autorova výtvarného myšlení a tvůrčích zkušeností, jež jsou v jemných psychických chvěních proniknuty citem. Zde nejprůkazněji lze hovořit o oné lyrické iluzi, která zřetelně reflektuje umělcovu touhu po harmonickém světě. A nelze nevidět, že atributy onoho harmonického světa představ jsou totožné s krajinou Tomanovy mladosti, v obrazovém synonymu snu jakoby vyzvednuté jemnými vzdušnými proudy blíž k obloze.

Vlastimil Toman: Údolí, olej na plátně, 60 x 80 cm, 2008. Foto: Jan Dočekal. Půl století byla mezi Tomanovými vyjadřovacími prostředky častá kresba rudkou (červenohnědou hlinkou) nebo pastelem. Jiní rudky užívají zpravidla pro náčrt a studijní záznam, Toman rudkovou kresbu propracoval v odstíněných detailech a učinil z ní prostředek k dosažení definitivního díla. Takových vytvořil mnoho. S trojím námětem – pohled z okna ateliéru, krajina přimknutá na severovýchodě k Třebíči a pohledy na město. Zatímco krajinářské rudkové kresby jsou neseny výtvarnou stylizací s typickým Tomanovým shrnujícím rukopisem, třebíčské náměty, vzniklé většinou účelově, mají charakter kreslířského popisu, jsou pevněji vázané na optickou skutečnost. 

Řeč o Tomanově činorodosti byla by chudší bez připomínky jeho tvorby básnické. V Literárně uměleckém klubu a v Literárním klubu (oba byly krátce aktivní v Třebíči) vydal tři sešity veršů. Vlastním nákladem, ve skromném provedení, ale s kresebnými ilustracemi uveřejnil řadu drobných bibliofilských tisků. Žádný nebyl prodejný. Zjara 2015 řekl, že už jich přivedl na svět dvě sta osmnáct. Není však nikde zaznamenáno, že je snad postupně ukládal do knihovní či archivní péče. Možná jsou rozptýlené v soukromém držení. Privátní vydavatelskou aktivitu vztyčil výlučně s prožitky radosti. V souvislosti s vydáním bibliofilie Samé návraty napsal 11. února 1982 autorovi tohoto textu: Lidi většinou uvažují rozumně a mohou si říct, že je bláznovství, nesmysl platit za vytištění a pak to rozdávat, ale v tom vidím a hledám úplně něco jiného. Já nevidím ztracené, nebo vyhozené peníze, ale radost z toho, že člověk chce udělat něco hezkého. Kolikrát se peníze prolijí hrdlem anebo jinak se využijí, ale všechno zmizí. Nic nezůstane. A tady, v tomto případě, když nic jiného, tak alespoň radost z něčeho, co člověka může potěšit, a to je někdy víc, než pijatika nebo žvanec.

Námětem Tomanových veršů je, ve shodě s tvorbou výtvarnou, jemu důvěrně známá, milovaná krajina domova. Vyznává obdiv jejím krásám a nachází lyrickou i jemně baladickou tajemnost vyjádřenou obrazy slov. V básni Podmrak: Kroky šustí vyhaslým létem/ cesta ospale proniká/ v topolech havraního černa/ Výhled do ticha mraků/ v pokleknutí rosy trav/ chřestilo tajemství země…. V básni U lesa: I v stojatých vodách/ přistávají vážky léta/ na křídlech vozí/ špetku modře z oblohy/ a v letu lesního ticha/ lesk světla dne sbírají… Nebyl však romantickým snílkem uneseným tichem lesa, travnatými stráněmi a ptačím zpěvem. Cit družil s rozumem. Snad v každé bibliofilii vyslovuje obavu, že vše, co v krajině obdivuje, jednou zmizí. V básni Srdeční krajina sděluje: Jakoby přes noc zloději/ nám uloupili to nejdražší/ Zákoutí krajin našeho mládí…. A v básni Zásah světla: Na památku zůstávají jen paseky/ Je nám těžko/ V ostrém slunečním světle/ Jako bychom káceli sami sebe/ když ztrácíme voňavý stín lesa

Vlastimil Toman nedychtil po laciném úspěchu ani po zisku, Obé měl za nemravné. Tvorba vyplňující jeho existenci nebyla efektní, ve formových proměnách podléhala řádu, jejž uhlazoval citem. Dělo se pod širokou klenbou lásky k domovu a k přírodě.


Share on Myspace

Kultura