Jaká magie se odehrává ve tmě mezi plátnem a diváky, co vede k tomu, že je film pro tolik z nich tak vzrušující? Autor je přesvědčený, že každý film ve skutečnosti tvoří tři souběžně běžící: „voyuerský“ film (logika filmu), „zprostředkovaný“ (emoční působení), a „niterný“ (prvotní vzrušení, které film vyvolává).

V knize tyto prvky zkoumá s využitím svých zkušeností, stejně jako prací slavných filmových tvůrců od Hitchcocka po Spielberga, a ukazuje, jak funguje proces tvorby filmu. Demonstruje, jak tvůrci používají světlo, prostor a zvuk ke stvoření nového světa, popisuje, co z herce udělá hvězdu. Vysvětluje, proč si myslí, že Občan Kane je skvělý film, a co si myslí, že je špatně na závěru Osudové přitažlivosti.

Ukázka z knihy:

ZVUK

Jakmile zavřete oči, uši vám stejně řeknou, kde jste – venku nebo uvnitř, v divoké přírodě, na dvorku nebo na ulici, v prázdném kostele nebo v rušné kanceláři, v kuchyni nebo ve vězení. Kolik ze zmatku v obchodě pochází z horečného křiku, kolik z klidu kostela pochází z jeho pohřebního ticha?

            Pamatuji si zvláštní zážitek, který jsem měl při poslechu klavírního koncertu na levných místech Hollywood Bowl. Působilo to, jako kdybych sledoval fotbalový zápas z laviček za plotem a viděl jenom vzdálené pohyby těl. Naštěstí jsem měl na temperamentního hudebníka dobrý výhled, ale čím okázalejší pohyby dělal, tím víc mě znervózňoval, až jsem si uvědomil proč: byl jsem od něj tak daleko, že jsem slyšel ticho, když uhodil do kláves, a crescenda, když měl ruce dramaticky zvednuté.

            Obvykle se vůbec nenamáháme rozlišovat mezi impulsy našich očí a uší, protože jsou přece v dokonalém souladu a synchronu. Ovšem zachytit zvuk a obraz při natáčení filmu jsou dva úplně odlišné procesy. Nejenže k sobě automaticky nesedí, ale navíc spotřebujeme hodně energie, abychom je správně sladili. Naše ucho pozorovatele si to ovšem žádá. Když se smysly vzájemně posilují, tvoří přesvědčivou realitu; pokud se ale navzájem kříží, pak se spolehneme spíše na zrak (pokud to nemá být k smíchu), ale účinek obrazů bude oslaben. Když na mě z plátna vyskočí pitbull a přitom slyším vrnění kotěte, zasměju se. Oč bude ale pitbull méně děsivý, když k němu přimícháme štěkot německého ovčáka, či když bude zvuk zkreslený špatnou nahrávkou nebo bude asynchronní.

            Film se stříhá ve dvou fázích, v obrazové a zvukové. Když je hotový střih obrazu, když je dána konečná posloupnost a délka záběrů, nastupují mistři zvuku. Jejich úkolem je dodat zvuku životnou, konzistentní, přesvědčivou „opravdovost“. Rozeberou zvukovou stopu na kusy, rozdělí různé kousky rozhovorů, znovu je nahrají, aby vyladili rozdíly ve zvukové perspektivě, úrovni nahrávání a zabarvení mikrofonu. Zvukoví mistři pečlivě prozkoumají každý náhodný zvuk, zaměří ho, a pokud nezní věrohodně, odstraní ho.

            Synchronní dialogy skoro vždy působí přesvědčivěji než dialogy dodělané postsynchronně, protože ty bez výjimky odhalí jemné rozdíly v hlasu a chování herce. Ostatní ruchy jsou ovšem obvykle dodávány postsynchronně. Zákony zvukových nahrávek nám říkají, že dobře nahraný hlas má většinou za následek špatně nahrané zvuky v pozadí. Vlastní zvuky pozadí, tzn. zvuky zachycené mikrofonem a nahrané při natáčení, prostě nezní „skutečně“. Buď jsou příliš hlasité, příliš pronikavé, příliš zastřené anebo neslyšitelné (pamatuji si, jak jsem točil film o tvorbě litografií a hledal jsem zvuk odpovídající mastkovému prášku dopadajícímu na kámen). Skoro každý zvukový efekt bývá nahrazován – každé bouchnutí dveří, nastartování auta, cinkání klíčů, nalévání tekutiny, šustění papírů. Zvuk kroků je tvořen dodatečně, aby mohl být přidán nebo pominut podle toho, co podpoří vyznění obrazu. Jedním z nejtěžších rozhodnutí je, zda zvuk kroků vůbec použít – někdy jsou nepostradatelné, jindy působí jako nepříjemné vyrušení.

            Celková zvuková stopa se staví vrstvu po vrstvě. Když se dotočí scéna, technik zvuku často nutí štáb, aby se na několik vteřin přestal hýbat a zcela utichl, a nahrává zvuk ticha (tzv. statu). Zvukoví mistři pak skládají nekonečné smyčky takové „přítomnosti“ nebo „tónu místnosti“ a ty tvoří základní konstantu zvukové stopy filmu – tedy skoro neslyšitelný šum pozadí, který definuje prostor. K tomu navíc vytvářejí celková prostředí z všudypřítomných zvuků, čímž změní tichou scénu v hlučný obytný dům, ve kterém například slyšíme přes tenké stěny dětský pláč anebo televizi, v hloubi projíždějící metro, podél vedoucí dálnici, hádky z ulice. Navrch mohou přidat bližší zvuky – elektrické bzučení ledničky, tikot hodin, kapání vodovodních kohoutků. Dobrý sound-editing může vyžadovat patnáct až dvacet vrstev dodatečně nahraných kontaktních ruchů a zvukových efektů (kroky, šustění papíru, cinkání klíčů, jež odpovídají akci na plátně) a dalších čtyřicet vrstev zvukových atmosfér pozadí. Mistři zvuku mohou skládat virtuální symfonie zvukových efektů, které diváci víc cítí, než slyší, čímž podpoří obraz.

            Najít přesně odpovídající zvuk může být úkol stejně nesnadný jako natočit správný obraz. Všichni prezidentovi muži začínají záběrem na obrovské klávesy psacího stroje vyťukávající datum, tedy jakousi obrazovou metaforou moci tisku. Vyžadovalo to speciální zvuk, přesahující skutečnost, tak jako ji přesahovaly i klávesy. Mistr zvuku doplnil klapání pečlivě vybraného psacího stroje (vyzkoušel půl tuctu klávesnic) začátkem zvuku šlehnutí biče a dozvukem výstřelu z děla. Mixování zabralo skoro čtyři hodiny. Kvůli filmu To je ale bláznivý svět poslal údajně režisér Stanley Kramer zvukaře až na benzínovou pumpu do Palm Springs, aby nahrál skřípající dveře od pánského záchodku, protože to prý byl přesně ten dokonalý zvuk kola z pochroumaného vozidla Terryho Thomase. Zvukaři jsou znalci zvukových vychytávek, které skladují v obrovských archivech. Například Chic Ciccolini, jeden z nejlepších zvukových mistrů v New Yorku, má pláč dítěte, na který je obzvlášť pyšný, a nádherně sentimentální nahrávku vzdáleného auta plného teenagerů, kteří přejíždějí poklop kanalizace. Obě zazněly už v mnoha zvukových stopách vyrobených na východním pobřeží.

            Jak ví každý návštěvník koncertů, zvuk je ovlivňován prostorem. Každé místo má svůj specifický prostor tvořený poměrem absorpce zvuku a echa, který některé frekvence zdůrazňuje, a tím vypovídá o velikosti a struktuře prostoru. Špatně nasnímaný dialog je sice možné nahrát znovu ve studiu a iluzi původního prostoru dodat elektronickým efektem, ale zvuk je ošidná věc a takový umělý výsledek se málokdy vyrovná originálu. Tak jako je střihač vydán na milost a nemilost kameramanovi, je střihač zvuku vydán na milost a nemilost zvukaři na place.

            Zvuk má vlastní zákony perspektivy. Bližší zvuky jsou „přítomnější“ – obsahují širší spektrum frekvencí, zvláště vysokých. Dobrý zvukař se dívá do kamery nejen proto, aby správně umístil mikrofon, ale také aby odhadl velikost záběru; zvuk musí ladit s velikostí prostoru. Je to složitý odhad, který závisí na prostředí, zvuku pozadí a typu mikrofonu; obecně platí, že má-li zvuk odpovídat perspektivě obrazu, musí být mikrofon výrazně blíž než kamera.

            Nahrávání komplikuje tzv. „efekt koktejlového večírku“. Váš sluch má čich na zajímavosti. V množství stejně hlasitých zvuků zaslechne něco důležitého – například rozhovor, ve kterém zazní vaše jméno; zaměří se na to a potlačí rušivé elementy pomocí echolokace a prostorového snímání. Když tytéž zvuky ale nahrajeme a pustíme přes reproduktor, prostorová vodítka, která si utvořilo naše ucho, už neexistují a výsledkem je neidentifikovatelný hluk. K práci zvukaře patří schopnost odhadnout, jak se zvuky z natáčení promění v reproduktorech kin, a jeden z důvodů špatného zvuku ve filmu je, že se zvukař nechal ošálit. Aby filmový zvuk zněl dobře, musí být čistší a bližší než skutečný zvuk. Ale zase ne příliš blízký a příliš čistý.

            Stereo nabízí na první pohled skvělé možnosti. Teď, když zvuk může mít další prostorový rozměr, zvýší to zážitek z filmu, obklopí zvuk diváky ještě víc? Ano i ne. Správný mix sterea vytváří nejenom pocit šířky, ale i hloubky, což je dobré. Pokud se stereo používá s citem, zvětší pocit hmotného světa za plátnem. Má to ale přesně dané limity.

            Připomeňme si tzv. Kleopatřin skok. Kleopatra s Elizabeth Taylorovou v hlavní roli byl jeden z prvních filmů s vícekanálovým zvukem. Pamatuji si vzrušení, které jsem zažíval při sledování Liz, jak kráčí prostorným palácem, podrážděně deklamuje a její pronikavý hlas kráčí na obrovském plátně kina Egypt v Hollywoodu spolu s ní. Film je natočený velice konzervativně, bez velkých změn úhlů kamery, ale v jedné scéně se kameraman přemohl a natočil Liz, jak vyklouzne z plátna napravo, čímž vyrovnal svoji kompozici, a hned v následujícím obraze se Liz vynoří na plátně zleva, to vše uprostřed stejného proslovu. Svým hlasem byla tak pevně umístěná napravo, že když nastal střih, jako by přeskočila celé plátno. Vizuální skok jsem ještě dokázal pochopit – stává se to často – ale precizní zvuk ji připíchl na plátno jako motýla na preparovací desku. Zvukaři jsou si tohoto problému vědomi a pokud jim střihové postupy dovolují udržet konzistentní zvukový prostor, používají stereo snímání jen pro atmosféry a speciální efekty, jako jsou zvuky nárazů anebo přibližující se helikoptéra. Dialog zůstává na středové stopě. Zvláštní je, že zvukový prostor je méně pružný než vizuální.

            Dnes, kdy reproduktory obklopují celé kino, je zvukový prostor všeobjímající. S příchodem surround zvuku jsou helikoptéry třeba i za vámi. Tato technika může být velice efektivní (viz letecká jednotka v Apokalypse a tleskající davy ve Woodstocku), ale riziko špatného použití je u ní větší než u sterea. Jedna věc je, když svět za oknem promítacího plátna zvětšíme, prohloubíme, rozšíříme, a věc úplně jiná, když efekt okna úplně zničíme.

            Naše konvence pracují v rámci limitů promítacího plátna (pokud tedy nenatáčíme film, jenž se zabývá právě těmito limity, podobně jako některé moderní obrazy jsou o malování samotném), a proto stejně, jako malíři potřebují rám, my potřebujeme filmový rámeček, aby nám vymezil prostor a soustředil divákovu pozornost. Experimentální filmy se mohou pokoušet diváky na tyto konvence upozornit, konfrontovat je s jejich limity i limity média, hollywoodské filmy ale potřebují k fungování svého kouzla bezpečný řád filmového rámu.

            Hollywoodské postupy, ať už jakkoli okázalé, jsou nejlepší právě v tom, že jsou neviditelné, že slouží příběhu. „Pokud obdivujete, jak to funguje,“ říká se, „tak to nefunguje.“ Byli jste vytrženi z filmu. Zvuk helikoptér za našimi zády nás ani tak nevtáhne do děje, jako nám připomene sevřené řady ve tmě za námi či svítící nápis exit na konci kina. A plátno se náhle zdá menší.

            Lidé chtějí věřit v magický prostor za plátnem a diváci jsou v touze nechat se podmanit iluzí ochotni omluvit spoustu fušeřiny. Hollywoodské postupy jsou ovšem založeny na víře, že divák vyžaduje víc, než tuší, že zásadní rozdíl v jeho diváckém zážitku tvoří nuance, které mnohdy ani nepostřehne. A nic to nedokazuje lépe, než dodržování konzistentního filmového prostoru. Dokonce i Alfred Hitchcock, který víc než kdokoli jiný zbožňoval podvádění diváků, si tento aspekt úzkostlivě hlídal. Jeho postavy se mohou houpat na pochodni Sochy svobody nebo na Lincolnově nosu na Mount Rushmore, přesto se pohybují v konkrétním, uvěřitelném světě, který respektuje zákony hmotného prostoru. Hitchcock věděl, že jeho triky fungují nejlépe na divácích, kteří mají pocit pevného ukotvení, kteří se pohodlně uvelebili v jeho náručí. Solidnost světa byl základ, na kterém Hitchcock stavěl složité konstrukce svého umění.

 

Jon Boorstin (*1946) je americký spisovatel, scenárista, producent a filmový pedagog, který se podílel mimo jiné na vzniku snímku Všichni prezidentovi muži (1976).

Přeložil Jan Svěrák, nakladatelství Universum, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 256 stran.


Share on Myspace

Kultura