Při předvánočním úklidu na mě vyplavala pozvánka. Tamás Katona, politický tajemník na ministerstvu zahraničních věcí Maďarské republiky, mě zval na recepci u příležitosti regionální konference PEN klubu, která se konala v Budapešti. Dne 16. března 1991 jsem tam tak měl příležitost poprvé potkat živého A. J. Liehma. Ten průvan energie se kolem mne zvedl ve vzpomínce, právě když média oznamovala odchod tohoto legendárního neposedy. Konkrétní absurdita náhod. Breton i Jung na mě vědoucně pokyvují hlavou.
Přívětivý ovál Liehmovy tváře se tehdy míhal místností, zářil optimismem, střídal jazyky, němčinu s Györgym Konrádem vyměnil lehce za angličtinu s Litevci a s československým velvyslancem Rudo Chmelem spočinul konečně v mateřštině. Lekce kulturní diplomacie v přímém přenosu. Liehm nejen věděl, co by se mělo dělat v nových evropských poměrech, on to také dělal. Jeho revue Lettre internationale v několika národních mutacích představovala rozměr jeho přemýšlení. Překračoval úzké horizonty státních hranic, těsná mu byla zatuchlost nacionální sebestřednosti, zvídavost neznala konce.
Technika a styl interview se na fakultě učily na Liehmově knize Generace, kde vyzpovídal celou plejádu svých souputníků družně pracujících na plástvi pražského jara. Sledovali jsme ho v emigraci a přes tu vzdálenost vyrůstal do rozměru legendy. AJL byl pojem. Nyní se zjevil v rozpačité atmosféře budapešťské vily a okamžitě dával konverzaci praktický činorodý směr. Valil se z něj neutuchající proud rad a doporučení, až to některým bylo nepříjemné. On ale nemohl jinak.
Podruhé jsme se setkali o mnoho let později v pražském hotelu Paříž. Nastoupil jsem tehdy do redakce Literárních novin a vydavatel zprostředkoval schůzku, protože Liehma dobře znal a protože byl toho přesvědčení, že názory jednoho z tvůrců Literárek jako mýtu šedesátých let je užitečné si poslechnout. To bylo ještě předtím, než se AJL definitivně přesunul z Paříže do Prahy, tou projížděl jen jaksi mimochodem cestou z lipského knižního veletrhu, kde zasedal v porotě jejich ceny. Pán s hůlkou už nepobíhal čiperně po místnosti, seděl a vzpomínal. Co jiného muži mezi osmdesátkou a devadesátkou tak dělávají? Pak jsme za ním na pár dní odjeli do Paříže. Ptal jsem se, Liehm odpovídal a kolegové nahrávali video. Jen zlomek rozhovoru jsme pak publikovali v Literárních novinách.
Na pražských setkáních, kam mohl většinou už jen v pojízdném křesle, nás tepal za dlouhé články, doporučoval nové externisty, radil, jak donutit spisovatele, aby psali do novin, postrádal v Literárkách básně a hlavně pořád opakoval, že Česká republika nemá jinou možnost jak přispět světu, než je kultura, což tady nikdo nechápe. Sám psát už nechtěl. Říkal, že člověk po osmdesátce by něco takového dělat neměl.
Uměl dělat noviny, vyznal se ve filmu a v literatuře, překládal. A přitom neprožil život zašedlého katedrového bubáka. Komu se něco takového podaří?
