Poněkud opožděně, zato před Vánoci se mně dostala do ruky celkem nenápadná knížka, která potěší srdce milovníků českého cestovatelství, historické fotografie i jejího restaurování. Zdála by se malá rozsahem (formát téměř do kapsy), o to ale obsažnější rozsahem.
Autorský kolektiv (Štěpánka Borýsková, Blanka Hnulíková, Jan Šejbl, Jiřina Todorovová) v knize Fotografické obrazy cestovatelů přelomu 19. a 20. století (Akademie múzických umění) představuje na základě své práce na FAMU v rámci projektu „Zhodnocení a interpretace fotografického fondu archivu Akademie věd ČR“ (převážně) české cestovatele oné doby, jejich technické prostředky, to, co po nich zbylo a je tedy třeba zachovat a také způsob, jak to uchovat.
Většina z nás zná Josefa Kořenského (ředitele jednoho pražského gymnázia) a především Emila Holuba. Dovídáme se ale, že ani jeden z nich na svých cestách sám nefotografoval. Holub z nějakého důvodu s sebou ani žádného fotografa nevzal, ačkoliv se mu jich řada nabízela (jeho druhá výprava byla podporována samotným císařem a ministerstvem vojenství, což mne opět přesvědčuje, že Češi nebyli v monarchii tak pomíjeni, jak se jim po léta vtloukalo do hlavy).
Oba se spokojovali nákupem fotografií vytvořených jinými autory. Přesto sestavili ale zajímavé kolekce. Holub navíc přivezl řadu předmětů a byl tedy schopen ze svých sbírek připravit na pražském výstavišti, i z dnešního pohledu zajímavou a atraktivní expozici, na které představil africkou faunu a floru. A tu jsme u fotografie – nechal ji totiž profesionálně nafotografovat. Tak vznikly první české „cestovatelské“ fotografie.
Ty o několik tříd překonal zjevně z trojice zakladatelů nejméně známý Čechoameričan Enrique Stanko Vráz, kterému autorky a autor věnují hned několik kapitol. I když jsou podle autorů knížky jeho život a dílo dostatečně zpracovány, není jasný ani jeho původ (dle vlastní výpovědi se narodil v Bulharsku), ani skutečné jméno či stáří. Zato jsou přesně známy jeho nesčetné cesty prakticky po celém světě, z kterých po sobě zanechal na svou dobu obrovské dílo: Jen v Náprstkově muzeu je téměř osm tisíc negativů. A vzhledem k tomu, že svou práci zahájil v basilejské misii (v dnešní Ghaně), kde získal i svůj první fotoaparát lze předpokládat, že i tam (byť anonymně) leží další jeho práce.
Začal fotograficky pracovat i s novějším celuloidem, který nahradil těžké skleněné desky. Své cesty si financoval především přednáškami a publikacemi sám, a tak po něm zůstalo obsáhlé literární, i když vzhledem k četným onemocněním a předčasnému úmrtí (následek cest) nedokončené dílo (zajímavé – jedna z jeho knih V dálavách světů vyšla u Škvoreckých). Tak se mu nepodařilo dokončit plánované velké souborné dílo o svých cestách Orbis pictus, po němž žel zůstal jen zápis posluchače z jedné z některých Vrázových přednášek. Vráz používal ve svých přednáškách i materiálů jiných cestovatelů – dovedl tedy pracovat i s cizími poznatky.
Jeho pozůstalost věnovala Náprstkovu muzeu dcera Vlasta, která o něm napsala a vydala i publikaci a po čtyřicátém osmém roce musila opustit Československo. Což je jednou z klasických českých osudových absurdit: Vráz se angažoval v krajanském hnutí (poněvadž se v Praze neuživil, žil před a během 1. světové války v USA v Chicagu, kde měl dobré kontakty) i při volbě prezidenta Wilsona, do něhož právem vkládal naději na vytvoření vlastního českého, respektive československého státu. V knize nalezneme přesné popisy Vrázem zanechaného fotografického materiálu, který byl nyní předmětem zkoumání autorského kolektivu.
I další, pozdější cestovatelé, ať již „amatéři“, či vědci – snad krom Bedřicha Hrozného známého rozluštěním chetitského jazyka a písma nebo botanika A. V. Friče, kterého dokonce E. Beneš pověřil propagací a vyřizováním obchodních vztahů v Uruguayi a Argentině – „zmizeli“. Zčásti je to stejně jako v případě Vráze „zásluhou“ minulého režimu, což autorský kolektiv netají a je rozhodně dobře – i pro dnešního čtenáře zajímavé – že to v knize připomíná. Zpracované jsou i osudy těch, co se vydávali do světa za prací či jako profesionální spisovatelé.
Kdo neví, co to je, dozví se to v knize Fotografické obrazy cestovatelů přelomu 19. a 20. století. Tedy v její teoretické části. Tu je třeba podotknout, že je psána trochu komplikovaným jazykem, který může zprvu i odradit: „Primární fotografický obraz vzniká procesem zviditelnění latentního obrazu tak, aby jej bylo možné vnímat vizuálně.“ Inu publikace zpracovává též právní předpisy v souvislosti s autorstvím i držením fotografií, a tedy i jejich reprodukcí.
A také je třeba dodat, že se jejich „terciární“ podoba scanováním a vůbec zavedením elektronické podoby fotografií od dříve běžného „pouhého“ přetištění bezpochyby nevídaně až bezbřeze rozšířila. To se týká zčásti jistě též konzervováni a restaurování fotografií či negativů, tedy činností, respektive technikám normálním smrtelníkům vzdálených a myslím i prakticky neznámých. I o těch se dovídáme v knize mnoho, a především zasvěceně na základě modelového příkladu průzkumu při povodni 2002 těžce poškozeného (a do té doby nezpracovaného) osobního fondu J. V. Daneše uloženého v archivu Akademie věd ČR.
Publikace má dobře zpracovaný aparát pramenů, který může zájemcům pomoci orientovat se dále v materii. Některé pasáže se, jak se v kolektivních dílech žel občas stává, opakují. Přičemž není zcela jasné, kdo z autorů se zasloužil především o tu kterou jednotlivou kapitolu. Autoři tedy vystupují jako kolektiv. Grafika publikace (zalomení atd.) je sice přehledná, ale jak už to tak bývá v univerzitních či vysokoškolských publikacích, ne moc atraktivní. A škoda je, že schází věcný a personální rejstřík. Asi by stálo za to tyto nedostatky v případném dalším vydání doplnit.