Výstava Sudek a sochy v pražském Domě fotografie poprvé komplexně představuje dosud téměř neznámou část celoživotní profesionální fotografické tvorby Josefa Sudka (1896–1976), a to fotografie uměleckých děl. Zaměřuje se na jeho milované téma sochy, které propojuje Sudkovy fotografické cykly s prací na zakázku.

 „Plastika je živá a musí být fotografována jako živá,“ řekl Sudek v jednom interview v padesátých letech. I z jeho autorských výstav a publikací je zřejmé, že rád hledal paralely mezi fotografiemi soch a živých lidí, nebo později i stářím sešlých a zároveň majestátních stromů v pralese Mionší, kde vznikal cyklus Zmizelé sochy. K jeho oblíbeným sochařským motivům patřily i české gotické madony a světice, kterým říkal „fešandy“ – fotografoval je při příležitosti pražských výstav ve třicátých letech a vracel se k nim ještě v letech šedesátých.

S mnoha umělci Sudek navázal blízké přátelství a podporoval je i finančně. Díky tomu, že jejich díla často fotografoval výměnou za kresby, obrazy či sochy, shromáždil postupně obsáhlou sbírku uměleckých děl, dnes uloženou v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem a v Národní galerii Praha. Některé ze soch jsou ve výstavě k vidění nejen na fotografiích, ale také fyzicky.

Josef Sudek, [Mistr Oplakávání ze Zvíkova (?), Světice z Homol, 1510–1515], asi 1935, negativ na plastové podložce z nitrátu celulózy, Ústav dějin umění AV ČR.Mezi Sudkovy blízké přátele a současně významné zákazníky patřili například umělci František Tichý, Emil Filla, Andrej Bělocvětov, Hana Wichterlová, Josef Wagner, Jiří Jaška, Stanislav Hanzík nebo Otto Rothmayer. V jejich ateliérech Sudek často nalézal i motivy pro vlastní fotografické cykly – například v zahradě Hany Wichterlové vznikl cyklus Zahrádka paní sochařové a v zahradě architekta Otty Rothmayera cyklus Kouzelná zahrádka (Zahrádka pana kouzelníka).

Umělecká díla Sudek fotografoval od druhé poloviny dvacátých až do sedmdesátých let 20. století. Snímky pořizoval buď jako dokumentaci pro archivy umělců, na zakázku uměleckých spolků a časopisů, nebo pro reprodukce v uměleckohistorických publikacích. Výstava proto ukazuje nejen originální autorské fotografie, ale i zkušební pozitivy, velkoformátové negativy a dobové reprodukce a poodhaluje všechny fáze procesu vzniku a konkrétního užití fotografií.

Kurátorky výstavy Hanna Buddeus a Katarína Mašterová prezentují Sudkovy fotografie v jejich komplexitě, záměrně neprezentují pouze „highlighty“, ale inspirovány myšlenkami současné fotografické teorie poodkrývají celý ekosystém Sudkovy pozůstalosti, pro niž jsou tržně úspěšné umělecké snímky stejně důležité jako reprodukce pro soukromé archivy slavných i méně známých sochařů a sochařek. Sudkův archiv nabízí nevšední a osvěžující pohled na dějiny českého výtvarného umění.

Josef Sudek, [František Tröster–žáci, Reklamní kovová figura, asi 1935], 1935, negativ na skleněné podložce, Ústav dějin umění AV ČR.Výstava provádí diváka Sudkovou prací se sochou v jedenácti různě zaměřených kapitolách, zprostředkovávajících důležité kategorie (například kapitola „Hlavy“ zaměřující se na portrét sochy; „Sochy v bytě“ odkrývající téma reprodukce a sošek prodávaných v limitovaných sériích v Krásné jizbě Družstevní práce a dalších podnicích; „Dokumentace“ s pestrým mapováním zakázek pro umělce), či na základě rozsáhlejších tematických souborů (například „Sv. Vít“ – snímky z pražské katedrály, „Rodin a Francouzi“ se zaměřením na francouzské moderní sochařství, „Kuks a zahalená žena“ představující barokní sochy v kontextu konce třicátých let či „Fešandy“ – středověké, barokní a lidové sochy).

Jestliže je pro Sudka příznačné, že se zakázky prolínají s fotografováním „pro sebe”, skvělým příkladem jsou snímky z Lapidária Národního muzea (kapitola „Lapidárium“), kde v padesátých letech pořizoval reprodukce pro reprezentativní publikaci o této sbírce a stejné objekty nasnímal v lehce odlišných záběrech na větší formát také jako autorské fotografie, které prezentoval na svých výstavách.

Po jedné či dvou fotografiích je ve výstavě zastoupeno několik dalších významných autorů, kteří se ve stejné době jako Sudek věnovali fotografování uměleckých děl či architektury – Drahomír J. Růžička, Jaromír Funke, Jan Štenc, František Illek a Alexandr Paul, Josef Ehm a Tibor Honty.

Současný pohled ohledávající limity fotografické reprezentace a možnou aktualizaci témat, jimiž se Sudek ve vztahu k uměleckým dílům zabýval, přinášejí na výstavě díla tří současných umělců – Aleksandry Vajd, Jiřího Thýna a Hynka Alta, která byla zhotovena přímo pro tuto výstavu.

K výstavě vychází výpravná publikace s názvem Sudek a sochy a více než 400 reprodukcemi a 600 tiskovými stranami, editovaná Hanou Buddeus a zahrnující odborné texty celkem šesti autorek a autorů. Publikace vychází v české a anglické jazykové mutaci. Vedle pěti odborných esejů je v ní také třicet šest krátkých medailonků zaměřených na osvětlení Sudkovy zakázkové práce. Většina ilustrací je celostránkových. Kniha vychází v grafické úpravě Martina Grocha a studia Tim+Tim.

Výstava pořádaná Galerií hlavního města Prahy v Domě fotografie, Revoluční 5, potrvá do 27. září.


Share on Myspace

Kultura