V době, kdy jsem v pokročilém věku studoval dějiny umění, státní ideologie u nás nepřála svobodným uměleckým projevům. Surrealismus má od svého vzniku ve štítě revolučnost ducha. Ale nebyla to revolučnost, jakou v duchovní slepotě vyžadovala vládní podivně marxistická politická strana.

O surrealismu však studenti na univerzitě přece jen něco slyšeli. Především to, že je pokřiveným uměleckým směrem, nezobrazujícím skutečnost života současného pracujícího člověka. Toto téma bylo na prvním místě socialistického realismu, ale surrealismus s ním opravdu neměl nic společného. Adeptům kunsthistorie se formálně dostalo jen povrchního výčtu několika jmen surrealistických umělců – Toyen, Jindřich Štýrský, Salvador Dalí, Max Ernst, Joan Miró, René Magritte.

Přátelil jsem se s básníkem a surrealistickým výtvarníkem Ladislavem Novákem. Od něj jsem měl mnohem více informací. Soukromou poštu mu sice sledovala tajná policie, ale i tak měl čilé kontakty se zahraničními umělci. Posílali mu umělecké knihy a katalogy. Věnoval mně knihu J. H. Matthewse The Imagery of Surrealism, vydanou v roce 1977 v Syrakusách (USA). Byla zdrojem informací, které jsem nemohl najít v žádném zdroji u nás legálně dostupném.

Když tu knihu prohlížím dnes, marně v ní hledám Cruzeira Seixase (* 3. prosince 1920 v Amadoře, Portugalsko). Jeho nepřítomnost jistě neměla v době vzniku knihy ideologickou příčinu. Je jen zrcadlem autorova sledování pouze toho, co tehdejší umělecká historie, petrifikovaný náhled na surrealismus, vyznačil za důležité. O Portugalsku ani slovo.

Seixas není uveden ani v podnětné knize Desmonda Morrise Životy surrealistů (česky 2018). Z jaké příčiny? Přišel snad do surrealismu pozdě? Minimální útěchou snad může být vědomí, že v umění (v tvorbě i kritice) je vždy vše ryze subjektivní. Jiří Valoch před lety řekl v jiné souvislosti, že dějiny umění se přepisovat nebudou. To jinými slovy znamená, kdo byl opomenut, zůstane opomenutým. Avšak nevyhnutelně to tak být nemusí.

Jméno Cruzeiro Seixas jsem pro sebe objevil až s velkým zpožděním, v roce 2006. Kurátor Lubomír Kerndl ve spolupráci s českým exulantem v Bruselu Arnoštem Budíkem, surrealistickým básníkem a výtvarníkem, otevřel blízko Mohelna na Vysočině, čtyřicet kilometrů západně od Brna, v bývalém vodním mlýně na řece Jihlavě, surrealisticky orientovanou galerii. Dal jí jméno podle blízkého říčního meandru – Čertův ocas. Budíkovy čilé kontakty se současnými surrealisty v Belgii, Francii, Nizozemsku, Portugalsku, Anglii, Kostarice, Chile a dalších zemích umožnily zapůjčení velké kolekce děl soudobého surrealismu. Pro příznivce surrealismu byla výstava svátkem.

Společně s díly zahraničních umělců byli bohatým výběrem z tvorby zastoupeni členové české skupiny Stir up, hlásící se k tradici někdejší surrealistické skupiny Lacoste a ostravské odbočky Společnosti Karla Teiga. Mezi vystavujícími jsem poprvé viděl formálně čisté, magickým obsahem sdělné ukázky z tvorby Cruzeira Seixase. Uvědomil jsem si, jak nepříznivé jsou důsledky mezer ve vzdělanosti, způsobené nedostatečností informačních zdrojů.

O portugalském surrealistovi nebylo do jara 2006, do otevření galerie Čertův ocas, českému příznivci umění poskytnuto nic. Žádné vystavené výtvarné dílo, nijaká zmínka v odborné literatuře, žádný překlad Seixasovy básně. Připomeňme, že v roce 2006 už uběhlo šestnáct let od Sametové revoluce, od konce fyzické a duchovní nesvobody v Československu. Není správné chtít, aby se vše změnilo k lepšímu hned. Mlčení okolo Seixase v České republice, zřejmě nikoliv cílené, ale zcela jistě bez ambicí vzdělávat, pokračuje i v roce umělcova stého výročí narození. S jedinou výjimkou v aktivitách Galerie Čertův ocas a skupiny Stir up.

V těsné koordinaci skupiny Stir up, kurátorů Václava Pajurka a Lubomíra Kerndla s Arnoštem Budíkem vznikla v roce 2013 mezinárodní surrealistická výstava s titulem Všichni jsme stvořeni z lásky. Kolekce s pěkným doprovodným katalogem byla postupně vystavena v několika našich muzeích a galeriích. Obsahovala i ukázky z výtvarné tvorby Cruzeira Seixase.

Arnošt Budík tehdy uvedl v rozhovoru pro český tisk, že … Vznik surrealismu v Portugalsku je datován do roku 1948. José Augusto Franca tehdy inicioval vydání revue s titulem Cahiers surréalistes. Cruzeiro Seixas se už v roce 1948 a znovu o dva roky později účastnil činnosti surrealistů v Lisabonu s Máriem Cesarinym, Antóniem Maria Lisboou, Márií Henrique Leiriou, Pedrem Oomem, Risquesem Pereirou, Fernandem Alves dos Santosem, Carlosem Eurico da Costa, Carlosem Calvetem a Antóniem Paulo Tomásem. V lednu 1949 Franca zorganizoval první výstavu portugalského surrealismu. Umělecká skupina kolem jmenované revue však byla nesourodá. Jen dvě silné individuality – Mario Cesariny Vasconcelos a Cruzeiro Seixas překročily portugalský rámec. Autenticitou své tvorby dospěli ke spolupráci s pařížskou skupinou André Bretona a s mezinárodním hnutím Phases.

Následujícího roku, 1950, Seixas odešel z Portugalska do Afriky, kde působil čtrnáct let. Po návratu do vlasti okamžitě vešel na uměleckou scénu jako přesvědčený surrealista. V následujících pěti a půl desetiletích šíří své jméno na poli poezie a výtvarného umění. O jeho tvorbě vycházejí četné knihy. Je osobností surrealismu daleko přesahující hranice Portugalska. Vystavuje na skupinových výstavách v Paříži, Brazílii, Bruselu, Chicagu, Londýně, Madridu, Německu a Mexiku. Svět o něm ví. Je uznávaným umělcem. Jehož tvorba má pevné místo v dějinách i přítomnosti surrealismu.

V roce 1999 velkoryse daruje svoji uměleckou sbírku Nadaci Cupertino de Miranda za účelem vybudování Studijního centra surrealismu a muzea surrealismu. Seixas je v uměleckých kruzích považován za velikána evropské kultury, výjimečnou osobnost ducha 20. století. A nekončí. Dál vysílá zřetelné signály své tvořivosti vzbuzující respekt. Hledejme velikána Seixasova formátu. Je takový? Sotva.

V knize The Imagery of Surrealism její autor Matthews připomíná pod bojovým titulem Batailles pour le surréalisme slova francouzského teoretika Jeana Schustera, že surrealismus je úsilím o rozptýlení mlhy vnesené zmatkem myslí. Je požadavkem otevřít jediným klíčem svět, který se nad jiné bojí komplexnosti. Seixas však v celé své surrealistické tvorbě zrcadlí zřetelnou možnost, jak komplexnosti dosáhnout: Ano, jediným klíčem – surrealismem. Surrealisté jistě souhlasí s Bretonem, že se skutečností má být nakládáno důvěrně jen tehdy a tam, pokud může být viděna jako nápomocná k vyznačení cesty k neznámému. Surrealismus bere sílu z náhody, identifikované s nějakou formou uměleckého vyjádření, založeného na čistě realistických principech.

Tak je surrealismus plně schopen ironicky převrátit nejobvyklejší realitu. Pravděpodobně i tu o sobě. Na rozličných místech kulturní Evropy se stále konají pokusy uměleckých teoretiků, posuzovat, který současný umělec může být považován za surrealistu a který nikoliv. Myslím si, že dle původních principů Bretonových není dnes za surrealistu možné považovat nikoho.

Svět se mění. Ti, kteří tvrdí, že surrealismus je uměleckým hnutím dávno minulé doby, mají pravdu. Tedy jde-li o surrealismus původní, s revoluční nesmlouvavostí, antiklerikalismem, s postojem proti establishmentu a mamonu. Jsou však kohorty surrealistů současných, z tzv. druhé či třetí vlny, umělců s překypující obrazotvorností a silou prožitku snů.