Vybavila se mi stará anekdota, která se měla vysmívat tuposti velitelského sboru c.k. armády. Zde je: Plukovník pobočníkovi: vydejte mužstvu rozkaz „do sedel!“ – Pobočník plukovníkovi: ale pane plukovníku, vlak s koňmi dosud nedorazil. – Plukovník pobočníkovi: Nevadí, vydejte rozkaz „do sedel!“

Připomněl mi ji pirátský velekněz v čele pražského magistrátu, který zřejmě tak dlouho záviděl Andreji Babišovi, že může využít koronavirové krize k předvádění starosti o občany a své moci nad nimi, až našel způsob, jak se také předvést jako mocný muž a starostlivý vládce: přišel na nápad zakázat vstup do prostředků městské hromadné dopravy cestujícím bez roušky. Bylo by to prospěšné a rozumné nařízení, kdyby současně vyslal na nástupiště metra a zastávky tramvají a autobusů desítky roznašečů roušek, kteří by je zdarma rozdávali všem, kdo chtěli nastoupit bez nich.

Ale zachoval se stejně, jako kdyby velel „do sedel!“ vojákům, kteří nemají koně. Neboť roušky jsou hrubě nedostatkové zboží, překonávání jeho nedostatku svépomocí obyvatelstva se teprve rozbíhá a obrovské dodávky z Číny jsou v tuto chvíli jen zaplaceny. Stručně: díky všeničivým opatřením vlády cestujících městskou hromadnou dopravou sice značně ubylo, ale přece jen jich část zůstala. A jsou to většinou právě ti, kteří se přemisťovat musí z životně důležitých důvodů. Na dopravování k cíli pěšky je Praha přece jen poněkud rozlehlá. Ti všichni, jimž pirátský rozkaz zkomplikoval život, se nejspíš hněvají.

Zdeněk Hřib zřejmě nečetl Niccolo Machiavelliho, jenž učí, že vladař má všechna příkoří, jež chce způsobit poddaným, uskutečnit najednou hned po uchopení moci. Hněv lidu časem zeslábne a na počáteční nepříjemnosti se zapomene, nakonec se na panovníka bude vzpomínat jako na dobrotivého vládce. Protože si toto neuvědomil, primátor vzápětí přidal zákaz vstupu do obchodů bez roušky. Občan, jenž si nedokáže sám ušít roušku, kterou jinak díky neschopnosti státu nemůže získat, bude stát před obchodem s potravinami tak dlouho, až zemře hladem a rozmnoží počet obětí koronaviru. Posledním výdechem prokleje vládce, jenž mu znemožnil koupit si chléb.

Pražský primátor napodobuje jednání vládní skvadry, které zachutnala důležitost, již si její účastníci dodávají půlnočními vystoupeními. Je to přece báječné, když se nemluví o ničem jiném než o viru a na hříchy mocných se zapomíná. Aby mohli pořádat svá představení stále znova a znova, nezbývá jim, než nedbat ponaučení Niccolo Machiavellího a každý den přinést něco nového. V žádném případě nepřipustí, aby se k občanům dostaly pravdivé informace o vývoji chřipky, a média hlavního proudu s nimi „drží basu“.

Zatím se díky podpoře médiím podařilo vládě zaplavit zemi strachem. Vyděšení občané mu postupně podléhají, snad dokonce začínají pociťovat obdiv k jeho roznašečům, propadají stádnému pudu a ani nevěnují pozornost ceně, kterou budou muset za svou poslušnost zaplatit. Mnozí přišli v důsledku záchranných opatření o zdroje obživy, ale zmámeni zdánlivou vševědoucností vůdců si to zatím neuvědomují. Výsledek opatření, přijatých veřejnou mocí, není jistý, ale hmotné škody, jež lidem způsobila, jisté jsou. Dnes zanikají za clonou strachu, ale s určitým časovým odstupem, až se poškození občané dostanou do stavu zoufalství, si je uvědomí a budou volat k odpovědnosti původce svého trápení. Není radno dráždit tygra bosou nohou. Oklamaný lid se ze stádné ovce může stát hladovým krvelačným tygrem velmi snadno. Původci dalších protinákazových opatření by si to měli uvědomit včas.


Share on Myspace

Civilizace