Vyhlédnu z okna. Na lavičce na protější straně ulice sedí mladý muž. Z batohu zrovna vytahuje rychlovarnou konvici. To mě zaujme, a tak ho začnu pozorovat.

Postupně vytahuje další a další více či méně podivuhodné věci: trička (ty si prohlíží, jako by je viděl poprvé), igelitové pytlíky s nějakým obsahem, pastelky, plastovou láhev, karty ve sběratelské fólii (v podobné, do níž se ukládají třeba poštovní známky), sluneční brýle…

Něco z toho dá do druhého batohu (má dva), něco vrátí zpátky do prvního batohu, něco si položí na lavičku vedle sebe, něco na ubrousek prostřený na klíně (igelitové pytlíky) a cosi s tím (s obsahem těch pytlíků) kutí. Za chvíli má hotovo, a to, co s pomocí obsahu igelitových pytlíků vytvořil, odkládá na lavičku.

Pak chvilku sedí bez hnutí, pak vyndá z batohu housku a začne krmit holuby, pak si nasadí sluneční brýle, vstane, popojde pár kroků k nejbližšímu automobilu a při pohledu do jeho bočního zrcátka vyhodnocuje, jak mu sluší, pak si opět sedne a začne si leštit boty, pak vstane, projde se nazdařbůh a zase si sedne, pak si nasadí sluchátka, přehodí si přes hlavu kapuci svého kabátu a jde opět k nejbližšímu automobilu překontrolovat, jak vypadá, pak odejde něco vyhodit do koše, pak se k témuž automobilu vrátí (je věrný) a vymočí se na jeho přední dveře, pak se znovu usadí na lavičku a začne kouřit cosi, co si před chvílí opatrně odložil na lavičku.

Kouření ho – alespoň vnějškově – zklidní, už se jen mírně pohupuje do rytmu hudby (přicházející zřejmě ze sluchátek). Jakmile dokouří, vstane, jde zase jednou překontrolovat svou vizáž do bočního zrcátka nejbližšího automobilu, zřejmě není tak docela spokojen, protože sluneční brýle zastrčí do kapsy, a odchází pryč.

Za chvilku se na uprázdněnou scénu (zbyli jen holubi) vrátí, přehodí si přes ramena oba zapomenuté batohy a znovu odchází. Tentokrát natrvalo (nebo minimálně na nějaký ten čas).

V průběhu těch několika minut, kdy jsem toho mladého narkomana pozoroval, se mě párkrát zeptala má malá dcera, kam že se to dívám. Nikam, řekl jsem jí.

Ostatně i lidé, kteří procházeli kolem muže na lavičce, se dívali nikam – alespoň se o to usilovně snažili, zatímco usměrňovali své děti, aby ho – pokud možno – obkroužily obloukem a neotáčely se.

Možná to není správné, možná je, těžko říct.


Share on Myspace

Civilizace