Rozvodové rozhovory mezi Británií a zbytkem EU dostaly další nepříliš pozitivní dimenzi: EU hodlá podpořit nároky Španělska na Gibraltar. Proč je to chyba?

Španělé se myšlenky dostat zpátky Gibraltar nikdy úplně nevzdali. Je pozoruhodné, jak moc se tomuto nepříliš reálnému tématu věnují jak pravicové, tak levicové vlády, které se jinak neshodnou skoro na ničem. Současná menšinová španělská vláda se skládá z levice a tvrdé levice, u kterých by člověk tak trochu čekal, že myšlenka znovuzískání nějakého tři sta let ztraceného území je moc pálit nebude; kdepak.

No, a na rozdíl od let minulých tentokrát naše milá EU prohlásila, že španělské nároky podpoříUpdate: Respektive toto sdělil britskému listu Observer jeden vysoce postavený evropský diplomat. (Pokud by se nakonec ukázalo, že jde o dezinformaci, budu se nucen omluvit, ale pochybuji, že si to Observer vymyslel.) Citát zní takto: „Požádali o to, aby se nové uspořádání vztahů (mezi UK a EU, pozn. MK) netýkalo Gibraltaru, aniž s tím bude souhlasit Španělsko. A španělský souhlas bude dán jen tehdy, pokud dvoustranné rozhovory mezi Španělskem a UK, týkající se Gibraltaru, skončí řešením.“ Konec update.

Dlouhotrvající španělská pozice, oživená v rámci vyjednávání o brexitu, je ta, že má dojít ke vzniku „sdílené suverenity“, s vyhlídkou na pozvolnou budoucí reintegraci Gibraltaru do Španělska.

Update 4. 2. 2020 v 15:00. Vyjádření Michela Barniera: bez souhlasu Španělska nebude Gibraltar zahrnut do žádného pobrexitového dojednání. Takže je to pravda… Španělsko s plnou britskou mocí nad Gibraltarem zásadně nesouhlasí a dostalo teď zelenou, aby svoje veto mohlo uplatnit. Na Gibraltaru tedy musíme počítat s velmi tvrdou, možná i zavřenou pozemní hranicí.

Mimochodem, profíci z Politico píšou, že Gibraltar je „island“, což tedy opravdu není. Jsem zvědav, kdy to opraví a zda vůbec. Konec update.

Začátek nepřátelství

Jedním z často užívaných argumentů zastánců aktuální podoby EU je to, že zabraňuje konfliktům a válkám. Viz třeba šéf Pirátů Ivan Bartoš před pár dny:

No, tak rád bych pana Bartoše i další zastánce teorie o EU coby mírové síle rád upozornil na to, že španělské sápání se po Gibraltaru je přesně ten stupidní iredentismus, kvůli kterému vzniklo na tomto kontinentě plno konfliktů a válek, a že EU se právě přihlásila k jeho podpoře.

Potenciální důsledky do budoucna jsou ještě zajímavější. Kdyby se dejme tomu Srbsko rozhodlo, že do EU nakonec nevstoupí, znamenalo by to, že by EU podpořila Maďary v nějaké budoucí snaze o získání Vojvodiny? (Asi ne, protože Orbán je ten zlej.) Nebo kdyby proběhl onen teoretický Czexit, který asi jen tak neproběhne, znamenalo by to, že naše hranice na Těšínsku by byly opět zpochybněny, protože Poláků žije kolem Třince pořád ještě dost?

Toto je ze strany EU docela velká chyba. Klidně ať Brusel a Londýn vedou tuhá, třeba i dramatická ekonomická vyjednávání, to je v pořádku. Cla, regulace, všechno možné: v ekonomických smluvních věcech – nechť si vyhrožují čímkoliv.

Ale když EU schvaluje španělské požadavky, které znamenají ohrožení bezpečnostních a teritoriálních zájmů Británie, to už je přešlap ze sféry tuhého, ale férově vedeného obchodního sporu. Kam? Do zóny vysloveného nepřátelství.

Gibraltařany španělská nadvláda neláká

Situace je o to absurdnější, že situace v Gibraltaru Španělům moc nenahrává. Můžou se ohánět historickými důvody, což je květnatý způsob, jak říci, že nic lepšího po ruce nemáte. Ale ona už i ta historie začíná být pěkně zaprášená.

Španělsko přišlo o Gibraltar fakticky roku 1704, kdy město dobyl anglický admirál Rooke. Mírová smlouva z Utrechtu roku 1713 pak tenhle status quo zpečetila právně. Nevím, zda by současné soudy vyhodnotily utrechtskou smlouvu jako dodnes platnou, ale myslím, že ani EU by s ní raději neměla moc mávat před justičními orgány Unie. Jsou v ní totiž taková zábavná ustanovení, jako třeba, že Britové nesmějí dovolit muslimům a židům, aby se na Gibraltaru usazovali, což by se asi Evropskému soudu pro lidská práva moc nelíbilo.

(Zrovna tuhle podmínku začala ostatně britská správa ihned v 18. století porušovat, a to ne kvůli náboženské toleranci, ale kvůli tomu, že nejlepším partnerem pro zásobování vzdálené výspy Británie bylo nedaleké Maroko. A maročtí obchodníci té doby byli buď židé, nebo muslimové.)

Současná gibraltarská populace má v podstatě nulový zájem na tom, patřit jakýmkoliv způsobem pod Španělsko. Makaků se nikdo neptá, ale místní lidé se ve dvou různých referendech vyjádřili dost jasně a věřím tomu, že i kdyby teď, po odchodu Británie z EU, vypsalo referendum třetí, dopadlo by víceméně stejně. Sousedním regionem Španělska je Andalusie, z celého Španělska snad nejvíce postižená nezaměstnaností a všudypřítomnou korupcí. Kdo by se chtěl pod taková vypelichaná křídla uchýlit?

Pak jsou tu i historické reminiscence. Svého času totiž na Gibraltaru našlo útočiště pár katalánských separatistů pronásledovaných generálem Frankem, a Katalánci mají s Gibraltarem dodnes nadstandardní vztah. Z pohledu Gibraltařanů musí zase policejní zásahy Španělska proti katalánským demonstrantům působit notně neatraktivním dojmem. Sdílená suverenita se Španěly nevypadá v jejich světle moc lákavě.

Jediná podle mého názoru legitimní námitka, kterou Španělé můžou proti Gibraltaru vznášet, je rozsáhlé pašování cigaret, které patří k místnímu folklóru. To by se nelíbilo žádnému státu. Ale k zamezení takové aktivity není nutné usilovat o změnu suverenity nad celým územím, že?

Update 3. 2. 2020 v 19.25: V rámci férovosti je nutno říci, že brexitové referendum dopadlo na Gibraltaru drtivým vítězstvím „Remain“, daleko výraznějším než ve Skotsku. Dává to smysl, otevřená hranice je přeci jen pohodlná. Ale na rozdíl od Skotska neexistuje na Gibraltaru žádné separatistické, natož pak prošpanělské hnutí – a nevzniklo ani poté, co se ukázalo, že zbytek Británie si brexit odhlasoval. Gibraltar, jak je dnes, je zkrátka s Británií kulturně i společensky spojen.

(Zajímavý článek ve Foreign Policy, jehož autor, sám obyvatel města pod Skalou, tvrdí, že hlavním důvodem pro gibraltarské vítězství Remain byla obava z toho, že v případě Leave se po nich Španělsko zase začne rozmachovat.) Konec update.

Velká Británie se Gibraltaru nikdy nevzdá

Zatím byla řeč o teritoriální integritě Británie a jejích držav, ale zmiňoval jsem v souvislosti s Gibraltarem i ohrožení britských bezpečnostních zájmů, takže je čas k tomu dodat pár slov.

To, že Gibraltar ovládá vstup do Středomoří, je podle mapy asi jasné. Ze čtyřsetmetrové vápencové skály máte dokonalý přehled o tom, kdo se právě chystá dovnitř nebo ven, a bez vašeho souhlasu vám neproklouzne nic většího než racek chechtavý.

Jaká všechna vojenská zařízení se skrývají uvnitř Gibraltaru, se těžko jen tak dozvíme. Historické tunely jsou částečně zpřístupněny turistům, ale všechno opravdu zajímavé bude tajné. Vnitřek mohutné skály je přeci jen chráněn jak před „očima“ špionážních satelitů, tak před výbuchy čehokoliv menšího, než je opravdu velká atomová bomba, takže se tam nějaká zajímavá zařízení dají čekat.

Gibraltarské letiště je samo o sobě strategickým bodem první třídy. To byla hodnota, kterou si dávní admirálové neuměli ani představit, ale v dnešní válce je letectvo snad nejdůležitější složkou vůbec.

No a pak je tu špionáž. Vzhledem ke své dominanci je gibraltarská skála místem, odkud se skvěle odposlouchává veškerý možný rádiový provoz v širokém okolí, až hluboko do severní Afriky. A ta se přitom v posledních desetiletích stala horkým teritoriem, protože ani vcelku stabilní Maroko nemá úplně málo problémů s islámským fundamentalismem, o nedalekém Alžírsku ani nemluvě.

Všechny tyto skutečnosti jsou pro Velkou Británii, potažmo USA a zbytek NATO, docela podstatné. A z toho plyne, že Británie se své svrchovanosti nad Gibraltarem dobrovolně vzdá leda tak v případě úplného civilizačního kolapsu, který se ovšem nejspíš v souvislosti s Brexitem nedostaví…

A na to, dostat Angličany ze Skály nátlakem či dokonce silou, na to neměl svého času ani generál Franco a EU to taky zkoušet nebude. Maximálně může zavřít pozemní hranici, ale u poloostrova vysunutého do moře není otevřená pozemní hranice zrovna životně důležitá. Chybějící pracovní síly se dají dovážet třeba z nedalekého Maroka (vzdálenost je tak malá, že lodí lze klidně pendlovat každý den na směnu a zpět) a veškeré zásoby lze vozit po moři nebo vzduchem. O myšlence uzavřít kolem Gibraltaru námořní blokádu se asi nemusíme bavit. Takový cvok snad není ani Guy Verhofstadt. A i kdyby byl (popravdě řečeno – podle některých svých vystoupení možná je), potřebnou flotilu k tomu stejně nemá.

Sečteno, podtrženo: na tohle téma neměla Evropská unie vůbec sahat. Jestliže je španělská vláda fixovaná na nereálnou představu, že si může dělat nějaké naděje na Gibraltar, je to její problém. Ale kompetentní diplomat by jim to měl vymluvit, možná s krabicí jahodových lízátek na odškodněnou. Nic víc.

Bohužel je těch kompetentních diplomatů méně, než by bylo potřeba. Nemám-li chodit pro příklad daleko: zrovna od našeho současného ministra zahraničí nečekám, že by ve věci Gibraltaru projevil nezbytnou střízlivost. Ne, že by zrovna na jeho názoru záleželo, to ne. Ale stejně by bylo pěkné mít v křesle ministra zahraničních věcí ČR někoho, kdo tou nezbytnou střízlivostí vládne.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace